Seděla bělounká dívka u studánky v brdském lese pod třemi habry. Zpívala a zpívala a pletla věnec z kvítků. Přišla ke studánce stařenka z nedaleké vesnice. Chtěla se napít vody a spatřila panenku s kvítky v klíně. Podivila se: "poslouchej děvenko, copak to máš za zvláštní kvítka, která vplétáš do věnce? Jaktěživa jsem taková neviděla."
"Jsou to léčivé bylinky," usmála se dívka.
"Prosím tě, děvenko, pověz mi, jak je to možné, že je neznám. Sbírám sedmdesát roků z devadesáti, co jsem na světě, léčivé květiny. Znám heřmánek, jitrocel i diviznu. Suším hluchavku a trhám lipový květ. Hledám světlík a zlatobýl, vím, kde najdu vlčí mák a kde roste řebříček. Znám moc dobroděje i mátového listí. Věru, že není bylinky, o které bych nevěděla. Kvítka, ze kterých si pleteš věnec, však neznám."
Dívka sklonila bílou hlavu a řekla: "Vím, stařenko, mírníš lidské bolesti. Tvoje bylinky jsou na bolesti těla, moje na bolesti duše."
Babička chtěla dívce odpovědět a požádat ji, aby jí kouzlo neznámých kvítků prozradila, aby jí řekla, kde je najde. Bílá panenka se však proměnila v bílého motýla a ten vyletěl vysoko nad lesy.
Stařenka se podivila. Tak dlouho je už na té zemi, ale přece jen všechno nezná. Nasbírala do košíku šišky na zátop a vracela se domů.
Bílý motýl přiletěl k řece a proměnil se v bílou pannu. Panna usedla na balvan ve vodě, že si doplete věneček. Sotva však zástěrku z jahodových lístků rozestřela a věnec na ni položila, sotva písničku začala, už tu byl starý převozník s loďkou a zeptal se: "Copak ty, krásná dívčičko, nechceš převézt na druhý břeh? Najdeš tam louku plnou květin."
Panenka neodpověděla. Zaplétala poslední kvítek a zpívala si nedokončenou písničku. Převozník poslouchal, hlavou zavrtěl a povídal: "Slyšel jsem v životě už mnoho písniček, tuhle však neznám. Nezpívaly ji ani pradlenky, ani děti, neslyšel jsem ji od rybářů, když se vraceli s úlovkem. Kdopak ji tebe naučil?"
"Ptáci v korunách stromů. Větřík mezi haluzemi. Cvrčkové pod mezí a také tahle řeka," odpověděla bílá panenka, "ty ji, převozníku, neslyšíš?"
Starý muž zavrtěl hlavou. Přivázal ke břehu loďku a chtěl požádat bílou panenku, aby ho písničce naučila. Otočil se, ale zahlédl jen odlétat bílého motýla.
Motýl letěl do vesnice a usadil se uprostřed Martinova dvora. Pes na něj začal dorážet. Motýl se proměnil v bílou panenku, která se posadila na okraj žebřiňáku. Věnec z kvítků pověsila na žebřinu a začala si rozplétat bílé vlasy. Pes nepřestával štěkat. Na zápraží vyšel mladý hospodář, mládenec Martin, aby se podíval, proč pes dnes tak dovádí. Záplava bílé krásy mu padla do očí. Sáhl do kapsy pro hřeben a oslovil dívku: "Učeš se mým hřebenem!"
Panenka málem spadla ze žebřiňáku, tak se polekala. Vzala však z Martinovi ruky hřeben, pěkně se na něho podívala, poděkovala a rozčesávala si popás dlouhé vlasy. Vrátila hřeben a chtěla odejít.
"Kam chceš jít? Pojď se podívat do sednice, podojil jsem právě kravičku, naliji ti mléka."
Dívka vešla. Jak práh překročila, nohy jí slábly, ze tváří odešla krev. Věneček na žebřiňáku zapomněla. Martin jej chtěl hodit koze, ale podivná síla mu ruku zadržela. Hodil tedy věneček vikýřem na půdu. Taková hračka, pomyslel si. V sednici nalil z dížky do malovaného hrnečku čerstvé mléko a pobízel dívku: "Napij se přece, posilníš se." Mléko vonělo po louce i chlévě. Bílá panenka se napila a hned se s ní zatočila sednice i s Martinem.
"Co je ti?" zděsil se Martin. "Počkej, uložím tě na lůžko, vždyť jsi bílá jako obláček, lehká jako labutí pírko, ale můj bože, krásnější než samo hvězdné nebe," rozplýval se citem Martin. Odnesl dívku na lože, přikryl kanafasovou peřinou po mámě a políbil dívčino čelo.
Dívka zavřela oči a ruka jí klesla. Padla do mdlob. Mládenec zanaříkal. Vyběhl rychle ze vrátek a rovnou do sednice babky kořenářky. Zašívala právě punčochy.
"Stařenko, pojďte rychle ke mně!"
"Copak tak rychle?" podivila se.
"Na mém dvoře seděla neznámá dívka. Pozval jsem ji do sednice, nabídl jí hřeben a hrnek mléka, a protože byla slabá, položil jsem ji na lože. Lehounce jsem ji políbil na čelo. Ona snad mi umírá, pojďte, stařenko, prosím vás!"
Babička si odvázala zástěru. "Můj ty smutku a zármutku, chlapče, co to povídáš? Jak vypadala ta tvoje neznámá?"
"Byla celá bílá, jako by se ve smetaně vykoupala. Vlasy, stařenko, vlasy měla bílé, ale ne tak jako vy. Běloučké, dlouhé a husté, leskly se jako hedvábná příze."
"Tak to byla přece jen ona. Dívka, kterou jsem potkala u studánky," řekla babička. "Seděla tam pod třemi habry. Nevím, holečku, na tu asi moje bylinky působit nebudou. Zdá se mi, Martine, že ta holka není ani z lidí zrozená."
Stařenka si hodila vlňák přes ramena, sáhla do police pro plecháček a nasypala do něj koření ze tří sáčků. Směs přelila horkou vodou z kamence, a ani vrátka nezabouchla, už utíkala za Martinem. Ten upaloval, jako když mu hoří hlava.Kdepak hlava, srdce mu hořelo pro krásnou panenku.
Když vešli do světnice, dívka spala, jako by v ní života nebylo. Jen ústa měla maličko pootevřená. Stařenka jí po lžičkách podala nápoj proti mdlobě a panenka - jen se podívejte na to modré nebe v nich, oči otevřela.
"Stařenko moje zlatá!" zajásal Martin. "Jak jen se vám odměním."
"Však zase někdy pomůžeš ty mě," řekla babička s úsměvem. Zakývala moudrou hlavou a pošeptala mládenci: "Je to asi motýlí královna, slyšela jsem o ní vyprávět od své báby. Nečeše se hřebenem, ale trnovou větvičkou z růží. Nepočítá let. Nepije mléko, ale rosu z květin. Lidských polibků se střeží, oslabují její vůli. Sílu má ve věnečku z kouzelných kvítků."
Sotva za stařenkou zapadla vrátka, poklekl Martin před dívkou a zaprosil: "Řekni mi, co mám udělat, abys byla šťastná, jenom u mě zůstaň. Odejdeš - li utrápím se."
Panenka se usmála. Rozhlédla se po světnici, vstala, nahlédla do přístěnku a potom oknem do zahrádky. Uviděla dřevěnou boudu a zaprosila: "Tam mi postav lůžko k spánku, polštář ustel lehký vánku, přikryje mne noční nebe, nesmím však spát blízko tebe."
Co měl Martin dělat, aby panenku neztratil? Podivné kouzlo stálo mezi nimi. Postavil proto měkké lůžku do altánku, vystlal senem a máminými poduškami. Bílá panenka zkusila ulehnout, ale okamžitě vyskočila.
"To není měkké lůžko, seno mne škrábe a peří je těžké." Vzal tedy Martin prachové polštáře z truhly a vystlal s nimi dívčí lože. Jak si ale ulehla, zanaříkala:
"Ne, Martine, ani tohle není měkké ustlání."
Mládenec došel do lesa a nacpal pytle mechem. Večer bílé panně připravil lůžko z mechu a labutího peří. Usmála se šťastně: "To je měkké lože, teď budu konečně spát."
Když měsíc ozářil zahradní boudu a hvězdné nebe přikrylo dívčí tělo, přicházel vždy Martin k okénku, aby se podíval na spící pannu. Byla krásná, když jí slunce padalo do vlasů, byla ještě krásnější za svitu luny.
Když Martin pracoval na poli nebo ve chlévě, bývala panenka na zahradě. Honila se za motýlem, laškovala se včelkami, měla radost z krásného dne. Jakmile přišla senoseč, posadil mládenec dívku na žebřiňák a vzal ji s sebou do luk. Bývala však smutná, když s trávou padly k zemi i kopretiny, zvonky a pampelišky. Aby ji vyvedl ze smutku, udělal malé hrábě a řekl: "Pomoz mi, ráno musím seno odevzdat, sám tolik práce nestačím."
Panenka vzala hrábě. Sotva však trávu podebrala a uviděla v ní kvítka bez života, klesla do trávy s pláčem.
"Rosy mám dost po ránu," zahromoval Martin, "jdi si jen raději domů, nejsi mi nic platna."
Panenka se zvedla z trávy a šla. Droboučkými krůčky přišla do dvora a vešla do sednice. Bylo v ní pusto, ticho, jen hodiny kukačky se ozvaly. Vyběhla po schodech na půdu, ještě tam nikdy nebyla. A jen se podívejte, v pavučinách tu leží věneček, na který už dávno mezi lidmi zapomněla. Oprášila jej a posadila na hlavu. Vtom přiletělo sedmadvacet motýlů a usedlo na sedmadvacet kvítků věnečku. Dívčina vztáhla ruce k oblakům: "Větrušky a Fujavičky, pomozte Martinovi usušit seno!"
Nad posečenou loukou se zvedl teplý vítr a v něm spatřil Martin drobné dívčí postavičky. Nebyly větší než motýli. Tančili a tím rejem se zvedaly traviny ze země. Bylo jich mnoho a další závan větru přinášel nové. Než se mladý muž vzpamatoval z překvapení, pokosená tráva se proměnila v seno. Martin už nepřemýšlel, ale radostně kopil, a když zkopil poslední řadu, pospíchal domů. Zastesklo se mu po panence. Mrzelo ho, že k ní byl hrubý. Rychle vypřáhl z vozu koníka, odvedl ho do stáje a vešel do sednice.Dívčina tam nebyla. Utíkal do zahrádky, volal, nazýval panenku nejsladšími jmény, ale odpovídal mu jen ptáček z lipové koruny. Vyběhl na půdu, ale uviděl jen potrhané pavučiny a na posledním schůdku u vikýře našel suchý kvítek. Vzpomněl si na panenčin věneček a podivné tušení mu padlo do duše. Utíkal k řece. Ptal se převozníka, ale ten právě zaslechl překrásnou písničku. Zpívala ji řeka, jemu se však zdálo, že je to písnička bílé panenky. Dívku však nikde nespatřil.
Vzal Martin suchý kvítek a utíkal, co mu nohy stačili, co mu srdce do rytmu napovídalo, za stařenkou bylinkářkou. Vletěl do vrátek a do sednice. Stařenka přikládala polínka do ohně.
"Aj, synku, jdeš na lívance s malinami? Posaď se na lavici, hned ti donesu."
Martin však zavrtěl hlavou.
"Stařenko, duše mne bolí. Srdce se může žalem rozskočit. Bílá panenka mne opustila."
Stařenka zvedla pomalu hlavu od pánvičky.
"Když opustila, má tomu tak být, synku. Říkala jsem ti, že není z lidského rodu. Nebyla mezi lidmi šťastná. Ani s tebou by jí štěstí nerozkvetlo, Martine, ani tobě s panenkou láska. Uvadala by, chřadla. Člověk patří člověku, bílá panenka patřila motýlům a květům. Nech ji jen být, kde je jí osudem určeno," řekla moudrá žena. Martin jí podal kvítek.
"Aj, synku, to je kvítek z věnečku tvé panenky?"
Rozemnula jej mezi prsty. Vydrolilo se sedmadvacet semínek. Z lístků kvítku uvařila babička odvar a podala jej Martinovi.
"Pij, chlapče!"
Jakmile mládenec odvar vypil, uklidnila se jeho mysl, srdce přestalo podivně tlouci a mír se mu v duši rozhostil. Jenom obraz bílé panenky v ní zůstal na věky, pro krásnou vzpomínku. Vzpomínky přece nebolí.
Stařenka zasadila semínka do zahrádky. Na jaře z nich vykvetly překrásné růžové byliny. V celém kraji nikdo podobných nenašel. Večer na ně usedali motýli, a když přišel čas, stařenka jejich hlavičky usušila na léčivý čaj. Podávala jej beznadějně zamilovaným a opuštěným, aby je duše příliš nebolela. Byl to dárek od motýlí královny, bílé panenky.
