Linda se lísá k tatínkovi a je pomocnicí v domácnosti
Při oslavě narozenin kočka Linda pocítila k tatínkovi vděčnost. A to je co říct, protože kočičí vděčnost je něco jako evropský rekord v běhu na osm set metrů nebo celoživotně usměvavá učitelka velmi živých žáků, prostě něco ohromně vzácného.
Ale tatínek nezareptal, že Linda má narozeniny každé dva měsíce a že ty poslední slaví v jeho pokoji, kde se až do té doby vyskytovalo pouze ticho, klid a pořádek (po narozeninách už ne), přestože si ho původně představoval jako trvalou oázu klidu.
Linda ho proměnila v oázu vzruchu, hudby a tance.
S maminčinou pomocí si zařídila útulný kočičí kout; rozumí se, že přitom přestěhovaly tatínkův nábytek, ale pokoji to pak určitě slušelo víc. Překvapený tatínek dokonce ani neprohodil oknem stěžejní narozeninový dárek, nový gramofon, na který se složili maminka, Anička a Míša. Lindu to opravdu potěšilo, protože by tak přišla o svůj dávný gramofonový sen.
Tatínek pouze urychleně vynalezl zvláštní sluchátka, skrze která slyšel obyčejnou řeč, ale vůbec ne Hurvínkovo CHECHE!
Kočičí poklady se rozrostly o několik desek s Hurvínkem a Anička s Míšou je k ní chodili poslouchat, takže si sluchátek velice užil.
Vděčná kočka Linda se k tatínkovi všemožně lísala. Olizovala mu uši, otírala se mu o nohy a vykládala vtipy o psech.
Tatínek se zasmál hloupému psu, kterého doběhly kočky, a dodal, že když už Linda udělala z jeho pokoje rodinný zábavný park, ať ve chvílích, kdy se tu nikdo nebaví, je tak laskavá a nechá ho žít.
Nadále tím mínil okamžiky, kdy se nerušeně oddával vymýšlení, jak z předmětů jednoduchých udělat složité a ze složitých naopak úplně jednoduché. Říkal tomu vynálezy.
Když tatínek nezabíral na obvyklé projevy kočičí vděčnosti, Linda se rozhodla za odměnu mu v pokoji vyluxovat. Rozhodně nestrpěla, aby si třeba jen v duchu pomyslel, že je mourovatá nevděčnice. Kromě toho po Aničce a Míšovi zůstaly všude drobty z narozeninového dortu a tatínek se pro samé vylepšování sluchátek k úklidu nedostal.
Jsem kočka domácí, co bych nebyla pomocnicí v domácnosti, řekla si a vytáhla zvláštní předmět, nazvaný "tatínkem vylepšený lux".
Jak víme z předchozího vyprávění, šlo o vysavač se zvětšenou hubicí velikosti štičí tlamy. Hadice "tatínkem vylepšeného luxu" připomínala střední rouru. Vcuclo to kdeco:
Linda se sama sobě obdivovala, jak je užitečná. S luxováním bude hotová natotata.
Nasadila hadici a vsunula zástrčku do zásuvky. Vysavač sebou cuknul a výhružně zamručel.
"No, no," napomenula ho, "moc na mě nevrč! To umím taky. Hele!"
Posadila se k luxu, aby mu předvedla, že mručí líp! A vysavač ji vcucnul.
Byl s ní hotov natotata. Nepřejte si vědět, jak byla Linda překvapená.
"No tohle? Teď jsem kočka vcucnutá! Vyluxovaná! Pomóc!"
A taky si nepřejte vědět, jak kočka ve vysavači řádí!
Prská, škrábe, vzteká se, dělá v pytlíku na prach kotrmelce a volá:
"A jsem v pytli!"
Vysavač to šimrá, nepokojně jezdí po koberci sem a tam, všelijak se ošívá a kroutí, rejdí a mrská sebou, snaží se sundat záclony, dusí se polštářem, který ne a ne vcucnout, protože na něj není stavěný, a hlavně se snaží vytřepat ze sebe kničící stvoření.
"Zastav se! Lezu ven!" vřískala pomocnice v domácnosti. Ale nešlo to. Nebyla tu ani noha, totiž ruka, která by vytáhla šňůru ze zástrčky, a za chodu byl lux pouze sací, ne vymršťovací. Katapult do prachového pytlíku tatínek bohužel nezabudoval. Jistě si dovedete představit, kam všude Linda vleze, ale že by se dostala do vysavače...?
Protože chtěla tatínka překvapit, začala uklízet, když tatínek byl v práci, maminka s Aničkou na cestě do školky a Míša v první A. Nikoho nenapadlo, ani Míšu, když nedával pozor a kreslil na piják Lindu, že ji mají v luxu.
"Kdyby aspoň v obchodě s luxusním zbožím," naříkala, "tam bych si mohla vybrat pěkný svetr, ale v luxu, fuj! Připadám si jako v pohádce o Červené karkulce, kterou vlk spolkl jako jednohubku. Jenže Karkulka měla ve vlkově břiše veselejší život, mohla si povídat se slupnutou babičkou. A byla v bezprašném prostředí."
Kých! A pčík! A bum!
Vysavač se zbavil polštáře a spolkl tatínkův sešit, zvaný nápadník. Klepl jím Lindu do hlavy.
"No tohle? Vyluxovaná a ještě praštěná?" otřepala se. "Co je moc, je moc. To je ale nápad, vymyslet takového hltouna! Nemohlo tatínka napadnout něco jiného? Vždyť ta příšera všecko napadá; a mně to padá na hlavu! Že jsem nezůstala u tatínka v kuchyni," lamentovala. "Prozpěvovaly bychom si jako dva kanárci..., ale to jsem se uřekla, tss! Škoda že jsem víc nebaštila! Být trochu baculatější, vysavač by se mnou nic nepořídil. Byla bych pro něj příliš velké sousto. I tak jsem prošla hadicí jen těsně."
Ale ani tak pozoruhodné okolnosti Lindu nezdolaly. Nezapomněla, že je kočka s hudebním nadáním, a proto zpěvavá. Naopak, aby si zkrátila dlouhou chvíli, než se někdo vrátí domů a příšeru vypne, přešla na řeč tónů.
Ještě že jsem dostala gramofon, libovala si, mám teď výběr z nových melodií.
Zvolila si jednu s vlastní textovou úpravou, vhodnou pro tuto příležitost:
"Já jsem kočka vyluxovaná, vážení,
je to chvíle tak zvaná
k zbláznění,
a tak mám jen jedno přání,
neprovozovat už luxování,
jsem kočka... kočka vyluxovaná,
vážení..."
Lux jí k tomu vrčel brumendo.
Jen se rodina vrátila domů, Míša povídá: "Vysavač nějak divně vrčí. Dvojhlasně."
"A běhá sám po podlaze," všimla si Anička. "Neudělal jsi z něho, taťko, robota?"
"Tatínek nám skutečně vynalézá čím dál zajímavěji. Mohl bys vysavač naprogramovat, aby sám běhal na nákup! Ovšem hlavně je mi divné, že se sám zapnul," nestačila se divit maminka.
Míša přiložil ucho k luxu a řekl:
"Kdepak. Vysavač vrčí normálně. Druhý hlas je Linda."
"A já hned, že mi tu naše číča chybí," pravil tatínek, "byl jsem celý nesvůj."
Vypnul vysavač a skutečně.
"Omyl!!!" uslyšeli docela jasně kočičí vřískání, "já zpívala první hlas, vysavač bručel druhý! Chci ven!"
Všichni se zaradovali. Je to Linda, a poměrně fit, když ani vcucnutá si nenechá upřít svoje nadání.
Tatínek sundal hadici a z útrob vysavače se vynořila kočičí tlapka. Zbytek Lindy vězel pevně uvnitř. Aby tatínek vydoloval zježenou číču ven, musel lux úplně rozebrat. Už nikdy ho nedal dohromady.
Tak díky kočce přišlo lidstvo o znamenitý vynález a od té doby, když něco slibného přijde vniveč, můžete slyšet rčení: Ale, bylo to pro kočku.
Vysvobozená Linda si nepřipadala jako kočka domácí, ale spíš jako mop. (To je zvláštní smeták na vytírání prachu.) Nebo jako zralá houba pýchavka. Jak se na ni šlápne, práší. Na Lindu se ani nemuselo šlápnout, prášila o sto šest. Maminka pak po jejím luxovacím dobrodružství ještě týden utírala prach z tatínkových knížek a tak dále.
Linda, jen se otřepala z nejhoršího, začala napínavě líčit svoje hrdinské zážitky z luxu, až se jí od hubičky prášilo.
Nedalo se nic dělat, pokračovalo to jako v další pohádce.
Anička ji vyprala v mydlinkách, vymáchala a vyždímala a Míša jim k tomu předčítal pohádku O pejskovi a kočičce, jak myli podlahu.
Linda prskala mýdlové bublinky a občas i krátké věty. Například: "Dneska jsem samá pohádka. Prsk! Na šňůře se nesuším. Je jiná doba. Prsk, prsk! Prosila bych vyfénovat kožíšek!" Nezapomněla ani na svoje oblíbené:
"Chudinka naše Linda. Je namydlená. A to všechno jenom proto, že chtěla být užitečná. Myslím, že si zasloužím nový klobouk. Do hajan chci elektrickou dečku."
Dostala ji - a spala jako dudek.
Ostatní rodině se postarala o napínavé sny.
Míša bojoval s nebezpečným drakem Luxíkem a statečně vyhrál.
Anička zjistila, že je kočka, jenom vypadá jako Anička, ale ve skutečnosti je Linda, pst!
Tatínek se v raketě, kterou dal vlastnoručně dohromady, vystřelil někam, kde je vzduchoprázdno, hlukoprázdno, prachuprázdno a vůbec prázdno, nevyskytují se tam kočky, vysavače - ani osobně vynalezené, a dokonce ani rodinní příslušníci.
Pak se mu ale ve vesmíru ticha, pořádku a klidu moc zastesklo. S úlevou se rád probudil doma.
Maminka celou noc utírala prach z tatínkových knížek a kolem ní pořád capkala, zpívala a pomáhala Linda. Ten sen jí vydržel i za bdělého stavu řadu dní.
Kočka Linda je poklad rodiny a spisovatelka
"Je pozoruhodné," řekl tatínek, když se vypraná a vyfénovaná kočka Linda uložila po dni plném dobrodružství na pohovce v obývacím pokoji, obložená polštáři, péčí celé rodiny a elektrickou dečkou: "Je pozoruhodné, jak naše Linda přímo přitahuje podivuhodné události. Skutečně má zvláštní nadání, ehm."
Měl na mysli hlavně poslední příhodu, kdy se jí totiž podařilo osobně se nechat vcucnout vysavačem a prožít půl dne v luxu. No řekněte, kdo ještě má takové štěstí?
I Aničce a Míšovi se ohromně líbilo, jakou mají nadanou číču, celý den měli ve školce a ve škole co vypravovat a celé třetí oddělení ve školce a třída první A toho dne kreslily kočku ve vysavači.
Anička Lindě věnovala svůj nejkrásnější klobouk na panenky a maminka na něj přišila parádní stužku za nevšední skutky. Od Míši dostal zlatou nitku z vánoční kolekce a od tatínka důrazné varování, ať se napříště žádných jeho vynálezů nedotýká, NEBO...
"Nebo bude malér!" skončil.
"I když mám zvláštní nadání?" připomněla mu skromnou otázkou Linda.
Uznejte, že nechtěla, aby přišlo nazmar.
"Milá míco," pravil tatínek a vzpomněl na vysavač, která musel rozebrat, aby ji z něho vydoloval, a nikdy ho nedá dohromady, protože už neví, jak k sobě jednotlivé části patří.
"Milá míco, jsi ohromně nadaná, takže je úplně zbytečné, abys svými vlohami plýtvala na zkoumání mých vynálezů. Na co sáhneš, v packách ti jen hraje. Ale nemusí ti v nich hrát něco, s čím jsem se tak nadřel. To mi neříkej, že svůj talent spískat něco mimořádného neuplatníš jinde líp."
Lindě po tom uznání stoupla sláva do hlavy.
Tak vida, uvažovala, nejsem jen hudební a pohybový talent, jsem všestranně nadaná. Kdo by to do mě řekl, když jsem tak skromná.
Hupsla před zrcadlo a zálibně se před ním kroutila a prohlížela, jak je ze všech stran nadaná.
"Nejvyšší čas, abych uplatnila svůj všestranný talent jinak," svěřila se kočce v zrcadle, "než jenom při zpěvu a luxování." Přezíravě prskla. "Což mimochodem dneska zvládne každá druhá kočka a nemusí se jmenovat zrovna Linda."
My víme, že od chvíle vstupu do obývacího pokoje Linda už nějakou dobu pošilhávala po psacím stroji. Zdál se jí spíš stvořený pro kočku než pro tatínka. Tatínek má moc velkou ruku a na každou klapku se musí trefit jen jedním prstem, chudák. Navíc co napsal, většinou zmačkal a vyhodil, takže se Linda divila, proč vůbec píše.
Jestli si ke stroji sedne sama, bude psát čtyřručně, totiž čtyřnožně, protože co klapka, to kočičí tlapka. Co napíše, bude hned ke čtení. Žádné plýtvání papírem. To bude koncert! A dílo! Přece na co sáhne, to jí v tlapičkách jen hraje. Kam vstoupí, je rozruch.
Kočka Linda se rozhodla vstoupit do literatury.
Napíše román! Má toho tolik co říct, tak co by se zdržovala přepisováním. Všichni ho budou číst a budou jásat! Dostane za něj mezinárodní cenu.
Linda nelenila, vlezla do krabice po maminčiných značkových kozačkách, celou ji vyházela a na dně našla svůj krásný perleťový knoflík. Provlékla jím zlatou šňůrku z vánoční kolekce a neprodleně před zrcadlem vyzkoušela, jak jí medaile bude slušet. Zjistila, že moc.
Bude se na ní skvět nápis, zasnila se, První hvězda mezinárodní kočičí literatury. Až zazáří Lindě na krku a ona se ponese na procházku ulicí kolem Jandovic domku, zdaleka ji budou provázet hlasy obdivovatelů: "Víte, kdo se tady jen tak prochází?" "Přece Linda, první hvězda ..." a tak dále.
Slávu měla promyšlenou, a teď hurá do díla! Knoflík ukryla zpátky do krabice, jenom by jí při spisování překážel. A taky to není pravá medaile.
Sotva se tatínek neprozřetelně vzdálil do práce - měl dojem, že pobyt ve vysavači a mydlinkách Lindu trochu skřípl a milá číča bude aspoň chvilku sekat dobrotu - tedy jakmile se za ním zavřely dveře, Linda hup! Na psací stůl.
Hup! Zpátky pro nový klobouk. Kočka spisovatelka není kočka ledajaká. Spisování na ní musí být vidět, rozhodla se. Kromě toho maminka nedávno chválila souseda za bystrost. "Má pod čepicí," řekla. Nu - tak Linda má pod kloboukem s pentlemi.
Hlavní hrdinka románu jí ovšem byla jasná hned. Půjde o skromnou, slušně vychovanou, společenskou číču s všestranným nadáním. Čirou náhodou se jmenuje úplně stejně - upejpavě se zasmála - jako autorka románu, totiž Linda. Vedlejší postavy, které se v díle měly vyskytovat, se další čirou náhodou budou jmenovat Míša, Anička, tatínek a maminka.
LINDA, KOČKA DOBRODRUŽKA! nadepsala velkými písmeny. Název se jí velmi zalíbil - například pobyt s maminkou v kuchyni vyjadřoval přesně.
ZE ŽIVOTA KOČKY LINDY, napadlo ji dále.
LINDA, POKLAD RODINY. To bude vůbec nejlepší.
Nebo KOČKA LINDA DETEKTIVEM? - Tenhle atraktivní název opouštěla nerada, stejně jako další, který ji napadl vzápětí: LINDA HOLMESOVÁ, ale chyběla jí k nim detektivní zápletka.
Třeba ji později nějaká napadne, neviděla to číča beznadějně. Pro jistotu ani jeden neškrtla.
LINDA, LINDA, LINDA! Taky dobré. Ovšem to by chtělo příběh sportovní, třeba z tenisových dvorců, kde nadšené tribuny skandují: Linda, Linda, Linda! Ale aby někde lítala s raketou? Mohl by se do ní trefit míček tenisák. Třeba by nestačila uhnout. Ph! Tenisovou přebornicí nechce být ani v literatuře.
Doma je doma, a titul LINDA, POMOCNICE V DOMÁCNOSTI taky není k zahození. Vzpomínka na výpomoc v tatínkově pokoji samozřejmě přinesla další název: NEOHROŽENÁ KOČKA LINDA V LUXU.
Když měla titulů plnou stránku, jeden krásnější než druhý, trochu jí sklaplo. Názvů tolik, a román dosud žádný. A knížky mají bohužel jen jeden název, nakoukla do knihovny. Takže Linda spisovatelka tady zbytečně plýtvá svým všestranným nadáním. Jestli ho nemá až moc ...? Co když bude muset škrtat? A to zas ne.
Protože je naše Linda tak ohromně nadaná, dostala ohromný nápad! Kočičí román bude úplně jiný než všechny romány na světě. Bude mít třicet názvů - a jednu stránku.
Ani za nic by nepřiznala, že začínala tušit obtíže spisování. Trvá to dlouho, jedna aby u stroje seděla jako tvrdé Y - nebo měkké I? (teď nevěděla ); pletou se jí klapky a tlapky, a vůbec.
Ale kočičí román, vzhledem k tomu, že má pouze jednu stránku, jí za spisovatelskou slávu stojí.
Jako úplně první název nakonec zvolila skromné LINDA, POKLAD RODINY. Mimochodem, tenhle titul se jí přece líbil od okamžiku, kdy jí napadlo napsat román. Udělala od něj šipku nahoru nad ostatní názvy a ještě ho podtrhla červeně.
Tatínek zastihl mícu v plné práci. Seděla v klobouku s vlajícími stužkami u jeho psacího stroje a mydlila do klapek všemi čtyřmi, až stroj kvílel.
Tatínek úžasem oněměl.
Opatrně se přiblížil k popsaným stránkám. Je třeba říct, že Linda sebou hodila, takže už bylo co číst.
"Je!" hrklo v tatínkovi.
Nato se rozezpíval. Jeho zpěv byl zvláštní, něco jako píseň beze slov, hýý, uíí a podobně.
Určitě vyjadřuje velké citové pohnutí, nastražila uši Linda a usoudila: To bude prahudba.
Tatínek ji chce patrně upozornit, že jeden titul ještě chybí. PRAKOČKA LINDA V PRARODINĚ JANDOVÝCH. To bude trhák! Kdo si ten název přečte, může si představovat, že Jandovic s Lindou v čele loví mamuty a Míša se raduje, že nemusí do první A. Školy, jak známo, se v pravěku nevyskytují. Proto tatínek tak prapodivně zpívá.
Už už by mu pro radost přiklepla třicátý první název svého románu, když tatínkův nečekaný citový projev přilákal celou rodinu.
"Tati, co kvílíš?" zeptal se Míša.
Nebyla to drzá otázka.
Zeptal se na to, co tatínek vyluzoval.
"Tatínku, to nám zpíváš?" žasla překvapená maminka.
Zpěv, jak víme, přece nepěstoval. Když to bylo možné, dával přednost tichu, pořádku a klidu. Pokud maminka s Lindou zpívaly dvojhlas, odcházel pod různými záminkami z domova. (Někdy i bez udání důvodu.)
Tatínek jim beze slova ukázal, co četl.
Linda odhodila z čela pentli a dychtivě očekávala slova chvály. Nepatřila k plachým spisovatelům, kteří trnou, co jejich dílu řekne veřejnost.
Maminka četla: "Břrfrhýpěvkkmát... Co to je?!"
"Přece román," opáčila Linda.
"Cizojazyčný?" zeptal se Míša vzdělaně.
Vypadalo to, že tatínek zase začne zpívat beze slov.
Maminka nejistě řekla: "Naše Linda to má nanečisto, viď?"
Ale Lida nesouhlasila. Psala přesně, co měla na mysli. Nemůže za to, že stroj nestačí jejím nápadům. Pletou se mu písmenka a trhá se páska.
"Máš ho pokažený, tatínku," upozornila. "Moc se o něj nestaráš, zvoře, co může. Ale jestli chcete, můžu vám svůj román vyprávět, znám ho zpaměti."
Taková je Linda; velkorysá.
Tatínek se ale na vyprávění moc necítil a požádal o studený obklad. Linda mu ho hned sama přinesla. Anička mu načechrala polštář a Míša mu nakreslil koně. Maminka odnesla psací stroj do opravny.
Nebýt Lindy, řekl si už vzpamatovaný tatínek, opravdu mnoho překvapivých událostí nezažijeme. A taky bych nevěděl, co všechno moje rodinka dokáže udělat, když mě ta překvapení trochu zarazí, abych byl znovu fit. Mají mě moc rádi, pousmál se. Z toho pomyšlení se mu v duši udělalo hezky, dokonce o mnoho líp, než mu bylo před Lindiným vstupem na literární dráhu.
A tak kočičí román přece jen nebyl napsán zbytečně.
