CO MÁM
MÁM HODINKY
Když spěchám, jdou rychleji.
Když přijdu pozdě, řeknu jen:
podívejte se na ty mršky,
už mne zase zradily!
A ony mi odpustí a opravdu - ukážou o hodinu méně.
MÁM SCHRÁNKU NA DOPISY
Když přijde psaní, schránka cinkne, jako když upadne zvoneček na porcelánovou podlahu.
Když je dopis větší, schránka mlaskne jako plachta, když se otře o stožár.
A já vím, že bezvětří konečně skončilo.
MÁM TAŠKU
Polyká věci větší, než je sama.
Právě tak spolkne ryba trojstěžník
a dámská rukavička ruku boxera.
MÁM AUTO
Když někam nechci, startér škytne a nikam se nejede.
Auto stojí u boudy, vrtí státní poznávací značkou a líže olej z misky.
A já si jdu číst do postele knížku
Ze života divokých Tater.
MÁM PRUHOVANÉ TRIČKO
Když ho svléknu, leží klidně přes židli.
Když ho natáhnu na prsa, rozpomene se na příliv a začne se vlnit.
Dýchám a příboj bije holou pěstí do skal.
MÁM OSTROV
Je přenosný.
Nosím ho obtočený kolem pasu.
Vypadá jako nafukovací pásek.
Když se mi zlíbí, nafouknu ho a moře mne vyvrhne na břeh.
Jsem trosečník uprostřed Prahy.
Pláž studí, ale já zůstanu suchý.
Je mi takové sucho, že vytáhnu z ostrova kolíček a útesy, mysy, zálivy, lesy, sopky, řeky, bažiny a strže se scvrknou.
Snadno přes ně přetáhnu košili.
A jdu zas po pevnině, suchozemec.
A nikdo by nevěřil, že stačí několikrát vydechnout a octnu se na Tajuplném ostrově.
MÁM SEŠIT
Rozevřu ho - ukážu divákům - je prázdný.
Zavřu ho, zamyslím se, a je plný písmen.
Mám sešit s dvojitým dnem.
MÁM KUFR
Je to skříň, viděná zmenšovacím sklem.
Uvnitř žije kartáček na zuby, kartáč na vlasy, kartáček na nehty a štětka na holení, samé chlupaté a štětinaté věci, které si pouštím k tělu.
Je to skříň plná ježků a divokých prasátek.
Zapomněl jsem říci: navrchu leží kapesník, kdybych se rozhodl vztyčit kosatku.
MÁM OBRAZ
Garážuje v něm Laurin a pečuje o něj Klement.
Když je mi smutno, Laurin zavětří, nastartuje a odjede za rám.
Klement pláče: "Vidíš, ujel kvůli tobě."
A tak se tvářím vesele.
Laurin & Klement se rozesměje.
Všecko je zase na svém místě.
Tenhle obraz prostě nesnáší slzy.
MÁM KOLO
Šlapu a mládnu.
Než dojedu k Panskému rybníku, je mi čtrnáct.
Nevím, čí jsem.
Mám chromovanou duši.
Asfalt mlaská, silnice chňapá po galuskách a prská jako náplast rvaná z chlupatého lýtka.
Drc - krajina se rozepne.
Všecko, co jsem miloval, se řine ven.
MÁM KALHOTY
Mají dvě nohavice, zip, poutka na pásek a dva páry kapes.
Jako ostatní kalhoty.
Ale něco mne mate: do suchých vklouznu snáz než horký nůž do sádla. A když zmoknu, nemůžu se do nich ani trefit. A když se trefím, ne a ne se dostat hloub. Chodím v nich jako v ponožkách a vytírám podlahu.
Všichni mne chválí, že jsem pilný.
Jestli takhle zlobí i vaše kalhoty, dejte mi vědět.
Nezapomeňte, prosím, napsat do horního levého rohu heslo:
"Kalhoty."
MÁM SEKYRKU
Nechá si poručit.
Naseká třísky tenké jako nudle.
Taky sirky a párátka.
Když potřebuju posekat něco většího, třeba porazit strom na lodní stěžeň, stačí říct: "Jsi jen taková prťavá sekyrka. Příliš malá, abys na takovýhle kmen stačila."
A nestačím ji krotit, aby nevykácela les.
MÁM BOTY
Druhé nejkrásnější boty na světě.
Jiní lidé chodí v botách okopaných, odřených, sešlapaných, děravých, šmajdavých, bez tkaniček a s vyplazeným jazykem.
Já taky, jenže já to umím malebně.
Všude na světě se suší prádlo na balkónech, ale jen v Neapoli napadlo cestovatele, když spatřil vlajkoslávu krajek, spodniček a nočních košil: "Vidět Neapol a zemřít."
Nejhezčí boty na světě nosí moje maminka.
Teď už mi nevaří snídani, ale ještě docela nedávno
byly maminčiny boty první na nohou.
MÁM TUŽKU
Jednoho dne na ní naskákala tlačítka.
Vlastně tam možná byla už v obchodě, ale všiml jsem si jich teprve doma.
Zmáčknu H a tužka chápe, že po ní chci humoresku, a napíše vtip.
Samozřejmě ne celý vtip, tak chytrá tužka se dosud nenarodila. Jenom začne: "Znáte to, jak přijde pán k doktorovi..."
Zmáčknu P a tužka spustí: "Byl jednou jeden v jednom..."
CO BYCH CHTĚL
CHTĚL BYCH SE PROJET V KOČÁRKU
Kočárek pro dvojčata by mi stačil i dnes.
Přikryl bych se a ani nedutal, aby někoho nenapadlo nazdvihnout peřinku, jestli jsem kluk anebo holčička. Když by maminka špitla: "Vzduch čistý," opatrně bych se posadil a hleděl, jak míjí dům za domem a jak za okny vaří a zpívají a smaží a hádají se a hned zas usmiřují, a maminka by křikla: "Honem pod peřinku," a já bych hleděl do oblak, míjejí se pomalu jako ve filmu, když promítač přibrzdí kotouč rukávem, a čekal, až přeletí rorýs nebo stíhačka a nebe se najednou zatáhne a déšť zaútočí na slídu, kterou mi maminka rozevře před obličejem, jako kdyby stíhačky upustily vodu anebo rorýsi oklepali pot, protože létají nejrychleji a hodně se potí. A pak by se obloha rozjasnila a zmodrala jako ryba vařená v octě, jako obálka s dopisem milované dívce, když vyhrne hedvábně modré bříško.
CHTĚL BYCH MÍT ČEPIČKU
jakou nosí sokoli, aby neviděli nic než kořist.
Nasadím si ji a uvidím oběd na stole, oběd, z něhož se kouří, napsanou knihu, knihu posypanou mákem písmenek, vyžehlené prádlo a oheň v kamnech...
Sundám ji a uvidím hromadu neoškrábaných brambor a běhající selátko a bledé listy papíru a studenou žehličku a nad prázdným uhlákem mi přejede po zádech mráz...
A stejně vím - díky čepičce - že oběd lze uvařit, košili vyžehlit, kamna rozehřát a knihu napsat.
CHTĚL BYCH MÍT UBROUSEK PROSTŘI SE
Nechodil bych do jídelny ani do restaurace, ale do parku na zadní cestičku. Prostřel bych si na trávníku a rozhlédl se a poručil si...
Proč tolik opatrnosti?
Aby se lidé nedivili, kdo se to tam v parku cpe a proč právě pod keřem a odkud bere tolik jídla bez kuchyně a bez ohně a bez kouře.
Aby nenakukovali do hlohů, jestli nepřehlédli sporák.
Ale kdo by uvěřil, že vařit se dá i bez hrnce, toho bych pozval. Možná dost brzy by kolem ubrousku sedělo celé město a pošlapalo trávníky a keře a záhony a kuchaři a restauratéři by žalem naskákali do jezírka.
Proto radši chodím s ubrouskem do parku na zadní cestičku a rozhlížím se, nežli si poručím: "Dnes si přeju račí polévku s ocásky, buvolí vejce, pečené hroší mládě, dvoudenní jepice na kyselo, Semtelův dort, a protože mne trochu škrábe v krku - horkostudenou limonádu. Na nemocnou mandli horkou a na zdravou ledovou."
CHTĚL BYCH MÍT SKAFANDR NA PROCHÁZKU
Spokojil bych se i s viditelným.
Vyšel bych z domu a maminka by jako na vysvětlenou volala z okna: "A pozdravujte v souhvězdí Psa našeho Alíka." Sousedi by věřili, že ji omylem navštívili ufoni.
Kráčel bych dobře známým městem, jako bych je neznal, a lidé, co mne znají odmalička, by mne nepoznali, jako nepoznají proroka, který z nich vyšel, jako nepoznají klauna, který se mezi nimi narodil a dnes se vrátil s cirkusem.
Na všecko bych sahal, ale nic necítil, a oni by sahali na mne a nahmatali jen gumu a kapronové vlákno.
Mohl bych si lehnout do sněhu a okukovat město zespodu.
Mohl bych si lehnout do louže, do akvária, v kterém se prohánějí podpatky.
A rozeznal bych lípy a šeříky, ale nevnímal jejich vůni.
Plný stesku bych řekl zevlounům: "Už musím letět na Mars čistit kanály."
A letěl bych za město a zakopal skafandr, jako za války výsadkáři zakopávali padáky, a oklikou bych se vrátil domů.
Maminka by volala z okna: "Nazdar, ufone," a já bych zezelenal jako mužík, brčálový studem, že chtěl utéci od závějí a louží, šeříků a lip...
