Nedaleko od královského města obehnaného hradbami stál na kopci větrný mlýn. Z jeho horního vikýře bylo vidět věže zámku krále Bumbáce jako na dlani a pod kopcem vísku táhnoucí se podél potůčku vytékajícího z lesa. Mlýnu se říkalo krátce "Větřák" a mlelo se tam obilí pro široké daleké okolí. Víska pod kopcem se jmenovala "Návětřák".
V poslední chaloupce u lesa, odkud vytékal průzračný bublavý potůček, žil Jakub se svou ženou Jakubkou. Jejich chaloupka vypadala jako hříbek s bílým bříškem a hnědým doškovým kloboučkem. Oba byli poddanými krále Bumbáce, proto museli na něho půl týdne pracovat a teprve zbytek týdne mohli obdělávat svá políčka. Přesto si nepřipadali chudí, protože se měli rádi, ale veselo u nich bývalo zřídkakdy.
"Ach, muži," stěžovala si Jakubka, "proč je osiřelá jenom naše chaloupka! Odevšad se ozývá dětský smích a pláč, vedle u Balcarů mají Janíčka a nedávno se jim narodila ještě Ivanka. U Pištů mají Ondřeje, u kovářů Madlenku, u krejčíka Nitky mají děťátko rok co rok, jen naše kolébka je pořád prázdná."
"Nenaříkej, moje milá," těšil ji Jakub, "co není, může ještě být, vždyť jsme oba mladí!"
Jakubka se uklidnila jen na chvíli, potom se roztesknila ještě víc, a byly dny, kdy se utěšit nedala a kudy chodila, tudy plakala.
Jednou v noci se jí přisnilo, že na ni promluvila jejich kravička Stračena a poradila jí, aby zašla do lesa za Dědem Pramenem, který píše do velké knihy "Moudrosti života", neboť ten ví, co má udělat, aby se jí narodilo děťátko. Jakubka se probudila celá zpocená a vyjeveně hleděla na měsíček, který svítil na nebi jako rybí oko. Jakub vedle ní tiše oddychoval, proto opatrně vstala a tak jak byla, jenom v jupce a ve spodničce, vběhla do chléva, pohladila Stračenu a zeptala se jí, zda je pravda, co se jí zdálo. Nato Stračena tichounce zabučela, že dobrá zvířátka se rozhodla, že budou kmotry jejího děťátka. O tom všem ví Děd Pramen, kterého všechna dobrá zvířátka poslouchají.
"Musíš ale Děda Pramena pozorně poslouchat, na nic nezapomenout, a co zvířátkům slíbíš, musíš do puntíku dodržet," dodala.
Jakubka zajásala, zlíbala Stračenu a slíbila, že na nic nezapomene, a co zvířátkům slíbí, všechno splní, jen když se jí narodí děťátko. A opět, tak jak byla, bosá, vyřítila se z chléva a jako smyslů zbavená pádila do lesa. Běžela a běžela, až celá schvácená doběhla do lesní chaloupky Děda Pramena.
Nikdo nevěděl, ani si nepamatoval, kdy se v lese u pramene potůčku, který z lesa vytékal u Jakubovic chaloupky, usadil Děd Pramen. Lidé si zvykli chodit k němu na radu, vyprosit si léčivé byliny nebo masti, nebo ho žádat o pomoc. Všichni si ho vážili pro jeho dobrotu a moudrost. Avšak nejen lidé, i dobrá zvířátka ho ctila, poslouchala ho a nedala mu ublížit.
Tu noc vpadla do jeho chýžky Jakubka celá udýchaná, urousaná a vyjevená. Děd Pramen seděl při louči u stolu a psal do své velké knihy o moudrostech života. Ohlédl se a ukázal na lavici proti sobě. Jakubka, sotva usedla, ještě nevydýchaná, počala líčit svůj sen i svou touhu po děťátku. Děd Pramen se usmál:
"Jakubko, Jakubko, proto jsi ale nemusela běžet za mnou sama uprostřed noci, pamatuj si, že ráno je moudřejší večera."
Jakubka se rozplakala, prosila za odpuštění a o pomoc.
"Já ti, Jakubko, nepomůžu, jen vím, že nedávno se naše lesní zvířátka usnesla na svém sněmu, že půjdou za kmotry prvnímu novorozeňátku u vás v Návětřáku. Musíš jít za nimi a zeptat se jich, třeba budou chtít být kmotry tvého děťátka."
Tu se Jakubka rozplakala ještě víc, jí přece nejde o kmotry, jí jde o děťátko. Tu ji však Děd Pramen napomenul, aby zbrkle neodmítala pomoc zvířátek a dobře poslouchala, co jí budou radit. A dodal:
"Dobře si vždy rozmysli co slibuješ, abys potom nic nespletla, nebo třeba vůbec na svůj slib nezapomněla."
"Nic nespletu, ani na nic nezapomenu!" zvolala Jakubka. "Jen mi prosím, prosím, pomozte k děťátku! Udělám všechno, co mi poradíte, ničeho se nebojím."
"Poslouchej tedy, Jakubko, co ti povím. Víš, kde je Skalní jezírko? Víš, viď? Odtamtud mi přines Zlatou Rybku, která se ti vplete do vlasů, když se celá ponoříš do vody. Musíš být ale opatrná, a dát pozor, aby..."
Avšak zbrklá Jakubka nedoposlouchala radu Děda Pramena a štěstím celá rozechvělá, ale zejména celá nedočkavá co nejdřív donést ze Skalního jezírka Zlatou Rybku, vyběhla z jeho chaloupky, a běžela a běžela sotva dechu popadala. Na cestu viděla, protože měsíc svítil jako rybí oko, přesto však klopýtala o kořeny stromů a jejich větve ji bolestně šlehaly a drásaly, ale ona nic z toho necítila. Srdce jí tlouklo až v hrdle, když celá uřícená, rozdrásaná a schvácená doběhla ke Skalnímu jezírku. Zůstala stát u vykotlané borovice, potom skočila rovnýma nohama do vody a ponořila se do ní až nad hlavu. Ale ouha! Sotva se ponořila, už musela hlavu vystrčit, aby se nadýchla. Znovu a znovu strkala netrpělivě hlavu pod vodu, a znovu a znovu ji musela vystrčit, aby se nalapala čerstvého vzduchu. Jejím vpádem se voda v jezírku zčeřila, zakalila a všechny rybky jakoby se kamsi do neznáma propadly. Žádná z nich se jí do vlasů nevpletla.
Měsíc už dávno přestal svítit, když se úplně vyčerpaná Jakubka vysoukala z vody na břeh. Neměla sílu ani vstát, jen se zoufale rozplakala.
"Hou hou hou," ozvala se nad ní Kmotra Sova. "Pláčem nic nespravíš. Mělas pěkně v klidu doposlouchat, co ti radil Děd Pramen, jak máš postupovat, aby se ti do vlasů vpletla Zlatá Rybka, hou hou hou. Ale tys místo toho od něho vyběhla jako splašená, a šups! Rovnou do jezírka. Rybky jsi poplašila a všechno sis svou zbrklostí pokazila! Hou hou hou!"
Tu začala Jakubka Kmotru Sovu úpěnlivě prosit o pomoc a ta se dala obměkčit.
"Hou hou hou! Dobře vím, co je to těšit se na mláďátka, proto ti pomohu, a taky proto, že jsme se, my zvířátka, dohodla, že budeme kmotry prvnímu novorozeňátku v Návětřáku. A víš, že jsme mysleli tak trochu na tebe, Jakubko? Líbíš se nám, protože máš tak dobré srdce, jen tu svou zbrklost se musíš odnaučit."
"Moje zlatá Kmotro Sovo," vpadla jí do houkání Jakubka. "Věř mi, budu se hrozně snažit, abyste byla se mnou všechna zvířátka spokojená. Slibuju, že udělám všechno, co si budete přát."
"Hou hou hou, Jakubko, jen nezapomeň, že slib je tuze vážná věc. Co jednou slíbíš, to musíš taky do puntíku dodržet. - Teď dobře poslouchej! Moje nejstarší dcera se bude chtít co nevidět vdávat, nu a já bych jí chtěla vystrojit svatbu, jakou les dosud neviděl, aby na ni, holka, celý život vzpomínala. Proto mi, Jakubko, slib, že až se ti narodí děťátko, sesbíráš mi do kalíšku polního zvonečku jeho první slzičky a přines mi je. To budou perličky, které pak navléknu na ptačí chmýříčka a pověsím mé holce kolem krku. Nechci se vychloubat, ale v celém lese nenajdeš pěknější soví nevěstu, hou hou hou."
Jakubka ráda Kmotře Sově slíbila, že jí přinese první slzičky svého děťátka a ta jí potom pověděla, jak se musí chovat, aby se jí do vlasů vpletla Zlatá Rybka.
"Hou hou hou, nesmíš být vůbec udýchaná, abys co nejdýl pod vodou vydržela. Přitom musíš být tichá jako myška a ponořovat se do jezírka pomalu, pomalounku až po krk. Potom se zhluboka nadechni a opatrně se ponoř až po čepulku hlavy. Uděláš-li to tak, ani se nenaděješ a Zlatá Rybka ti vklouzne do vlasů, hou hou hou. Teď už ale musím letět, mám před sebou ještě mnoho houkání a nikdo to za mě neodhouká, hou hou hou!"
Jakubka Kmotře Sově vřele poděkovala a potom se zachovala přesně podle její rady. Jen co se ponořila do jezírka po čepulku hlavy, už se jí do vlasů vpletla Zlatá Rybka. Jakubka ji rychle sevřela do obou rukou, vyskočila z vody a utíkala zpět do chaloupky Děda Pramena. Když mu ji podávala, překvapeně zírala na její oslňující zlatou barvu. Děd Pramen ji vzal něžně do rukou a vyčítavě řekl:
"Jakubko, Jakubko, samou radostí a spěchem jsi Zlatou Rybku div o život nepřipravila! Tak jsi ji k sobě tiskla, div jsi z ní dušičku nevymáčkla. Jsi dobrá a statečná, ale svou zbrklostí hodně pokazíš. Ty do všeho vlítneš, nekoukáš napravo nalevo, a potom naříkáš."
Jakubka si rychle setřela s tváře slzy, když tu se tenounkým hlasem ozvala Zlatá Rybka:
"Gl gl gl, už neplač, Jakubko, my ti dopomůžeme k děťátku, kterému potom budeme kmotry, ale musíš nám slíbit, že až se ti narodí, pozveš k jeho kolébce Děda Pramena, aby nás zvířátka zastupoval."
"Slibuju, slibuju, Zlatá Rybičko!" radostně zavolala Jakubka.
"Gl gl gl, tedy poslouchej, popros mě o jednu zlatou šupinku, a tu dej zítra Jakubovi do kaše. Do roka a do dne se ti narodí zlatovlasé děvčátko. My zvířátka si přejeme, aby se jmenovalo Pampeliška, gl gl gl."
"Zlatá Rybko, prosím, prosím, dej mi jednu svou zlatou šupinku!"
"Gl gl gl, vytrhni si ji od ocásku, ale opatrně, abys mi neublížila!"
Sotva Zlatá Rybka domluvila, Jakubka se nad ní sklonila a vytrhla jí od ocásku ne jednu, - ale čtyři zlaté šupinky! Když je uviděla ve své dlani, zoufale se rozplakala.
"Gl gl gl, neplač, Jakubko, bolí mě to, ale co se stalo, napravit se nedá. Naštěstí všechno zlé je k něčemu dobré. Ty tři šupinky, které jsi mi vytrhla navíc, se zatím nedají dát zpátky. Dej je proto Dědu Pramenovi, ať je schová pro naši kmotřenku, možná, že se jí budou jednou hodit. Teď už ale musím pospíchat domů, čekají tam na mě moje dětičky.
Jsou neposedné jako živé stříbro, a když nejsem u nich, nemám ani chvilku klidu. Vezmi mě, Jakubko, a vhoď mě do potůčku, budu doma jedna dvě, gl gl gl."
Jakubka vzala od Děda Pramena Zlatou Rybku, ale dřív než ji vhodila do potůčku, lehounce ji pohladila a za všechno jí poděkovala. Na rozloučenou Děd Pramen Jakubce připomenul:
"Dobře si, Jakubko, pamatuj jednu věc. S nikým, ani s Jakubem, nesmíš hovořit o tom, cos prožila dnešní noci. Nezapomeň to, a řiď se podle toho!"
"Slibuji ti to, Děde Prameni. Ani slůvkem nikomu nic neprozradím, co se událo dnešní noci. Slibuji, že už nic nespletu, ani nezapomenu. Jen mi ještě prozraď, jak bude to mé děvčátko vypadat."
Děd Pramen se rozesmál:
"I ty jedna zvědavá! Dočkej času jako husa klasu. A teď už běž, ať přijdeš domů ještě před rozedněním."
Jakub vstal jako obvykle a nestačil se divit. Jeho žena zářila jako sluníčko, zpívala si a byla samý žert a smích. A světe, zboř se! K snídani mu uvařila prosnou kaši na másle jako o největším svátku.
"Co se to s tebou děje?" žasl. "Usmíváš se, jakoby tě potkalo nějaké velké štěstí. Pověz mi, co se stalo?"
"Co by se stalo," smála se Jakubka. "Uvařila jsem ti dobrou kaši, abys byl veselý jako já."
Ale nepodařilo se jí Jakuba ošálit. Nepřestal a nepřestal na ni naléhat, aby mu aspoň slůvkem napověděla, co se jí v noci přisnilo. Jakubka zčervenala jako vlčí mák. Lhát neuměla a pravdu říct nesměla. Proto Jakuba zaprosila, aby se ji na nic neptal.
"Proč bych se neměl na nic ptát?" divil se Jakub.
"Protože jsem dala slib, a kdybych ho porušila nikdy by se nám ne..." vtom Jakubka pronikavě vykřikla, protože ji do rtu píchla včelka.
Jakmile to Jakub uviděl, běžel do komory pro šalvějovou mast. Jakubčino sténání přehlušil včelí bzukot:
"Bzzz bzzz bzzz! Ty jedna nenapravitelná Jakubko, kdybych tě nebyla štípla, všechno bys byla Jakubovi vyzvonila, a my bychom se nikdy nedočkali své kmotřenky, bzzz bzzz bzzz!"
Teprve v tuto chvíli si Jakubka uvědomila, co provedla. Začala proto včelce děkovat a ptala se, čím by se jí mohla odvděčit.
"Bzzz bzzz bzzz, odvděčit se mi můžeš jedině tím, že už budeš mlčet a dodržíš všechno, co jsi slíbila Dědu Pramenovi, zvířátkům, Kmotře Sově a co slíbíš nám včeličkám. Až se ti narodí děťátko, tak ustřihni jeho první vlásky a přines je k našemu roji ve starém vykotlaném dubu na stráni. Víš, kde to je?" A když Jakubka přikývla, pokračovala: "Bzzz bzzz bzzz, nemysli si, že ty vlásky chci pro nás, včelky. Potřebuji je pro pavoučky křižáky, se kterými my včelky žijeme v největší shodě. Ale nedávno jim naše mladé, sotva vylíhlé včeličky potrhaly jejich pracně upředené sítě, do kterých chytají všelijaký hmyz ke své obživě, takže chudáčci hladověli, než si upletli nové pavučiny. A jsou tak hodní, že se na nás nezlobili a té naší nezbedné drobotině všechno odpustili. Proto bychom se jim rády odvděčily a darovaly jim první vlásky naší kmotřenky, aby si z nich upletli pavučiny, jaké nebude mít nikdo jiný, bzzz bzzz bzzz."
"Ráda, hrozně ráda ti, včeličko, přinesu první vlásky mého děťátka pro rodinu Pavoučka Křižáka, jen mi odpusťte, že jsem tak zbrklá," prosila Jakubka.
"Bzzz bzzz bzzz, nezapomeň, co jsi slíbila, a do roka a do dne se ti narodí zlatovlasá holčička, naše kmotřenka. Ale už musím letět, sluníčko vychází, květinky otevírají své kalíšky a čekají na nás. Ani nevíš, Jakubko, jakou důležitou práci my děláme. Bez nás by rostliny vyhynuly! Proto nás lákají svými květy, svou krásou a sladkou šťávou. Když vlétneme do květu, honem nám nasypou do kožíšku pylový prášek, abychom ho přenesly jiné květince. Nemysli si, že je to tak jednoduché. Musíme dávat moc dobrý pozor, abychom nic nepopletly a přenesly pylový prášek tam, kam patří. Ona nám každá květinka řekne, komu chce svůj pyl věnovat, proto se nám říká poslíčci lásky a dostáváme za to sladkou šťávu. - Teď už ale, Jakubko, musím opravdu letět, naše královna by se zlobila, kdybych moc času probzikala, a ty nezapomeň, cos mi slíbila, bzzz bzzz bzzz!"
"Nezapomenu, nezapomenu!" volala za letící včelkou dojatá Jakubka. Vůbec si nevšimla, že se Jakub už vrátil a podává jí šalvějovou mast. Vždyť bolest už skoro necítila. Jakub jí opatrně potřel bolavý ret a když viděl, že se jeho žena usmívá, s chutí se pustil do prosné kaše, do které mu Jakubka vmíchala šupinku od Zlaté Rybky.
Od toho dne Jakubka mlčela jako hrob a nikomu, ani Jakubovi, se slůvkem nezmínila, co ji potkalo oné památné noci. A když přišel její čas, narodilo se jí děvčátko se zlatými vlásky, kterému dala podle přání zvířátek jméno Pampeliška. Celá zmámená štěstím seděla u jeho kolébky a nemohla uvěřit svým očím, že nový človíček spící v kolébce je její děťátko, které ona přivedla na svět.
Zatím Jakub chodil po Návětřáku od chalupy k chalupě a všude pyšně zvěstoval, že se jim narodila holčička zval sousedy, aby se k nim přišli na novorozeňátko podívat. Než celou ves obešel, bylo už u jeho chalupy živo. Sousedky vynesly ven dlouhý stůl a Jakubce uvařily do kouta slepičí polévku.
Pozvaní hosté se začali scházet až před večerem, neboť ve dne pálilo slunce jako výheň. První přišli nejbližší sousedé, Balcar s Balcarkou, kovář Šimek, krejčík Nitka s Nitkovou a další. Vesele poklepávali Jakubovi po ramenou, zašli do světnice poblahopřát Jakubce, ale ta nic kolem sebe nevnímala. Zapomněla na všechno na světě a štěstím zářícíma očima viděla jen své zlatovlasé děťátko.
Byl dusný letní den a horko bylo jako v peci, i když se slunko už chýlilo k západu. Návětřáčtí sousedé seděli venku na lavicích, jedli a pili, co hospodyně donesly dobrého ze svých komor a povídali, co den dal. Největší novinku přinesl kovář Šimek z královského města:
"Sotva jsem přešel bránu, nestačil jsem se divit. Všude samý fábor a na náměstí soudky vína, které dal král bumbác vyvalit ze zámku. Kolem plno lidí. Všichni pili, tančili a veselili se. Od nich jsem se dozvěděl, že se v královské rodině narodila princezna, právě dnes, jako vaše Pampeliška. Princezna se bude jmenovat Zinda, po královně, ta se jmenuje Linda. Není to náhoda? Obě budou stejně staré, princezna Zinda i Pampeliška z Návětřáku!"
"A kdoví, bude-li šťastnější," vypískl krejčík Nitka.
Návětřáčtí byli tak zabráni do hovoru, že nevnímali, jak se jim nad hlavami seskupují černé mraky. Teprve když jim za zády zaburácel hrom, polekaně se přikrčili a s úděsem hleděli vzhůru na černé nebe. První se vzpamatoval Jakub. Začal sbírat se stolu mísy a nádoby a nosil je do stavení. Za ním se rozběhli ostatní, a taktak doběhli. To už se zvedl prudký vítr, blesky se křižovaly a strhla se průtrž mračen s krupobitím. V mžiku nastala tma jako o půlnoci a jen svit blesků doprovázel burácení hromů.
Muži se sesedli v síňce a ženy se odebraly do světnice za Jakubkou, která stále nevnímala, co se kolem ní děje. Tu se ozval pronikavý pískot krejčíka Nitky:
"Lidičky, hrůza! Potůček se rozvodnil! Za chvíli nás všechny vyplaví i z chalupy!"
A vskutku! Ten milý, drobný, průzračný, tiše bublající potůček se proměnil v prudký proud valící se kalné vody, stále mohutnější a hrozivější. Po celou dobu jediná Jakubka nesdílela obavy ostatních. Z jejích úst asi na chvíli nezmizel šťastný úsměv. Tu prořízl stísněné ticho Jakubův polekaný hlas:
"Voda už zaplavila dvorek! Čím jsme komu ublížili, že se na nás nebe rozhněvalo a chce nám zničit chalupu právě v den, kdy se nám konečně narodilo děťátko!"
Ještě nedořekl, když Jakubka vyskočila ze svého místa a zvolala:
"To je moje vina! Lidičky, odpusťte mi! Zapomněla jsem na své sliby!" a dřív než se všichni kolem ní vzpamatovali z úžasu, byla pryč.
Vyběhla ze stavení a vrhla se proti rozbouřenému proudu. Kalné vody ji srážely zpět, ale ona nedbala a drala se vpřed s nadlidskou silou. Bila se s rozdivočelým živlem, padala a znova vstávala s jedinou myšlenkou na malou Pampelišku, které hrozilo nebezpečí a na zvířátka, která zklamala, protože na ně ve svém štěstí úplně zapomněla. K chýžce Děda Pramena doběhla zničená a rozdrásaná. Přede dveřmi se vydýchala a teprve potom zaklepala a plaše vstoupila. Pozdravila a sotva slyšitelně řekla:
"Děde Prameni, přišla jsem tě poprosit, abys byl kmotrem mému děťátku jménem všech dobrých zvířátek, a abyste mi odpustili, že jsem ve svém štěstí na své sliby zapomněla."
Děd Pramen jí setřel slzy s tváře a s úsměvem řekl:
"Nu, ale přece jsi přišla, takže jsi nezapomněla. Nyní pohleď ven! - Bouře pominula, déšť ustal, to sama příroda se před tebou sklonila, protože ses nezalekla ani bouře, ani krupobití, abys splnila slib, který jsi dala zvířátkům. - Teď se však musíme pospíšit. Jakub se jistě o tebe strachuje."
Děd Pramen vzal Jakubku za ruku a rychle kráčeli podél potůčku ke vsi. Po celé cestě je vítala zvířátka. Přišel Medvěd Brumla, přiběhla Liška Ryška, přihopsali Zajíčci Pyskáček a Louskáček, přiskákala Veverka Louskalka, přiletěla Kmotra Sova i Sojka Modruška, a další a další zvířátka a všechna volala, bručela, štěkala, pískala a típala:
"Pozdravujte od nás zvířátek, ptáků, ryb, broučků i červíků naši kmotřenku zlatovlasou Pampelišku!"
zvířátka je doprovázela až na okraj lesa. Dále už šel s Jakubkou jen Děd Pramen. Rozrušení návětřáčtí sousedé jim běželi vstříc. Děd Pramen je však už z dálky uklidnil slovy:
"Jakubka mě šla pozvat za kmotra, jak bylo domluveno."
Děd Pramen požíval v širokém dalekém okolí velké úcty. Proto ho návětřáčtí sousedé vřele uvítali a uvedli ho ke kolébce novorozeňátka. Děd Pramen je vzal do náručí a tiše k němu zahovořil:
"Přináším ti požehnání a lásku všech dobrých zvířátek. Važ si toho a splácej jim to dobrým srdcem. Zvířátka ti posílají do vínku medailónek se třemi šupinami Zlaté Rybky. Budeš-li někdy v tísni, vypusť jednu šupinku po větru a zvířátka ti přijdou na pomoc. Medailónek vydlabaly veverky z jeleního parůžku, motýlci ho vymalovali věčnými barvami a řetízek upředli pavoučci z lněných vláken. Nos ho stále a neodkládej, podle něho tě pozná každé zvířátko."
Potom Děd Pramen pověsil medailónek Pampelišce kolem krčku a na pozvání sousedů usedl do čela stolu. Návětřáčtí ho zahrnovali tolika otázkami, že na ně ani nestačil odpovídat.
Zatímco se sousedé bavili s Dědem Pramenem, Jakubka nepozorovaně ze světnice vyklouzla a běžela na louku pro největší modrý zvoneček. Tiše se vrátila a sesbírala do něho všechny démantové slzičky, které její děťátko vyplakalo. Potom mu ustřihla hrst jeho zlatých vlásků a s těmito poklady běžela nejprve za Kmotrou Sovou, která ji už netrpělivě očekávala.
"Hou hou hou, to je dost, že už jdeš. Máš štěstí, že jsem též mámou, a proto vím, jaké je to štěstí, když se mi v hnízdečku začnou klubat holátka. Kdybych to nevěděla, určitě bych se zlobila, hou, hou hou," zahoukala jí vstříc, ale když uviděla nádherný třpyt Pampeliščiných prvních slziček, zajásala: "Hou hou hou, ty jsou překrásné! To bude mít holka radost! Dnes v noci má svatbu, takže jsi je přinesla právě v čas. To víš, sejde se plno zvířátek, i Orel Bohatýr přislíbil účast, všichni ji budou okukovat. Moc mi na tom záleží, aby vypadala k světu. Teď už ale musím spěchat, abych všechno zvládla. Pěkně ti děkuju za perličky a na shledanou, hou hou hou!"
"Na shledanou, Kmotro Sovo, a vyřiď nevěstě mé blahopřání!"
"Hou hou hou," zahoukala Kmotra Sova na souhlas a zmizela v korunách stromů.
Nyní se Jakubka rozběhla za včeličkami. Ještě hodný kus před vykotlaným dubem ji včeličky obklopily a zvědavě bzučely:
"Bzzz bzzz bzzz, neseš nám Pampeliščiny vlásky?"
Jakubka rozevřela dlaň a ukázala jim plnou hrst zlatých vlásků. Tu přiletěla i včelí královna, usedla jí na rameno a zabzučela jí do ucha:
"Bzzz bzzz bzzz, jsi hodná, Jakubko, že jsi nezapomněla na svůj slib a donesla jsi nám Pampeliščiny první vlásky pro rodinu Pavoučka Křižáka. Ulož je úplně dozadu do té tmavé škvíry v kotlině dubu, ale opatrně, aby pavoučci nezpozorovali, že tam něco dáváš. Chceme je totiž překvapit. Pozveme je, jakoby nic, na kapičku medu, a zatímco budou popíjet, přinesou naše včelky dělnice zlaté vlásky do jejich sklípku. Nu, a pak se proletíme podívat, jaké bude jejich překvapení a jakou budou mít radost."
"Jaké vy jste dobré a vynalézavé, včeličky!" nadšeně zvolala Jakubka a potom, podle královnina návodu opatrně vložila Pampeliščiny vlásky do vykotlaného dubu. Nato včelí královna zabzikala:
"Bzzz bzzz bzzz, teď, Jakubko, sáhni do té nejhořejší škvíry. Najdeš tam plástev nejlepšího medu, jaký kdy naše včeličky vyrobily. Nastřádaly ho pro naši malou kmotřenku, vlastně na oslavu jejího narození. My dobře víme, že vy, lidé, všechno rádi oslavujete, bzzz bzzz bzzz."
Jakubka nemohla zprvu dojetím ani mluvit, a když vytáhla z hoření škvíry velikou plástev medu, vyhrkly jí z očí slzy. Radost včeliček neznala mezí. Poletovaly kolem ní a jedna přes druhou vybzukovaly, až jim hlásky přeskakovaly. Jakubka zašeptala:
"Moje milé, malé, zlaté!"
Potom se jim třikrát hluboce poklonila a rozběhla se domů.
Návětřáčtí stále ještě seděli s Dědem Pramenem v družném hovoru. Jakubka každému z nich, podle přání včeliček, namazala krajíc chleba s medem a teprve potom usedla u malované kolébky, ve které sladce spala její Pampeliška. Sklonila se nad ní a zašeptala:
"Už nikdy nebudu jednat zbrkle, ani zapomínat na své sliby."
A tentokrát Jakubka své předsevzetí dodržela.
