POHÁDKA PERUÁNSKÉHO KOUZELNÍKA

Napsala: Marie Kubátová
Ilustrace: Bohumila Sarnová - Horková

   V zemi, kde na vysokých a strmých úbočích hor rostou ztepilé věčně zelené stromy, jejichž listy se lesknou na slunci a květy bílé, růžové i červené vydávají líbeznou vůni, žil kouzelník Moudrý Vous. Byl starý tak, jak byl dlouhý vous, kam střádal svou moudrost, a proto mu lidé jeho kmene dali takové jméno. Moudrý Vous sloužil svému rodu i kmeni vší moudrostí, kterou zdědil po nebožtících, jejichž duše vyprovázel důstojnými obřady k Velkému kouzelníku na hořejší svět. Znal mnoho, i hojivé síly bylin znal, které z dobrodiní Velkého kouzelníka měly moc hojit rány, utržené v lovu i boji. Věděl, kde vyhledat léčivou bylinu, jak ji oslovit, aby mu sdělila tajemství, kde má ukrytu svou duši, svou hojivou moc, zda v listech, květech či koření, a znal zaříkadla, při jakých uprosit bylinu, aby vypustila svou hojivou sílu do jeho lektvarů a mastí. Jen jedno mu byliny nechtěly prozradit: Nechtěly s ním sdělit zaříkadlo, na které slyší, aby vstávaly po zimě s jarem k novému životu. To kdyby člověk uměl, usnout uvadlý pod sněhovou peřinu a s jarem se znovu vracet mladý! Uvažoval: Jistě nebeský Velký kouzelník posílá bylinám vzkázání po slunci, protože se byliny obracejí k slunci svým květem i listy, aby to vzkázání zachytily. Když slunce odchází za horu spát, květy usínají. I člověk usíná a budí se se sluncem. Tak se to střídá noc a den, život a spánek, jako kroužky na mývalím ocase. Jenže člověk nedokáže, když jeho tělo zestárne a uvadne, stáhnout se pod zem a s jarem znovu ožít.
   Tak dumal a přemýšlel, když vyprovázel zemřelé o pohřebních obřadech, a prosil nebožtíky, ať vyzvědí, až znovu ožijí na hořejším světě, jak to Velký kouzelník dělá, že byliny na jaře znovu ožijí a tráva se znovu zazelená. Ať mu pošlou vzkázání, jak na to, aby i člověk znovu žil na zemi a mládl s každým jarem. Vyprovodil s touto prosbou mnoho starců, když dodýchali, a mnoho padlých bojovníků, ať zahynuli v boji s nepřítelem kmene či s divou zvěří. Konal práci čaroděje - dobroděje pro svůj kmen věrně, až mu na bradě narostl moudrý vous. Vzkaz od těch, co odešli k Velkému kouzelníku, však shora dolů nepřicházel. Kouzelník Moudrý Vous mudroval:"Duchvé dědů se nechtějí vracet na dolejší svět. Daří se jim dobře a s tělem odešla jim i paměť. Zapomněli, že my dole máme trápení a že jejich vzkaz potřebujeme." Mudroval, až se rozhodl:" Než se i já vznesu nahoru a moje paměť se s mým tělem obrátí v popel, chci ještě zvědět, co nevím. Chci odevzdat svému kmeni tajemství, jak s jarem vstávat znovu. Sám se tam podívám, dokud má paměť žije." A přemýšlel, jak se dostat živý nahoru do říše nebeského Velkého kouzelníka.
   Věděl, kde slunce vychází a kam chodí spát. Slunce je však příliš horké, k tomu se přidružit nemůže, aby se s ním vznesl na hořejší svět. Rozhodl se: "Upletu z moudrého vousu síť a lapím do ní měsíc. Položím síť na jeho stezku, k doupěti, kam se ukládá k spánku. Chytí se do pasti jako kořist, a bude-li se sítí stoupat vzhůru, vznesu se s ním i já."
   Když měsíc po noční pouti ustoupil se svého chodníčku, aby udělal místo slunci a zapadl za horou do jeskyně, položil kouzelník Moudrý Vous před vchod do měsíčkovy jeskyně svou lapací síť. Když pak slunce skončilo svou pouť a nad zemí se rozklenula tma noci, vykutalil se měsíc do lapací sítě. Protože mu bylo dáno putovat vzhůru, vznesl se na svůj chodníček, aby nastoupil službu. Bylo to, jako když silné zvíře odvleče s sebou i nastražená tenata. Kouzelník se vznesl vzhůru s ním.
   Když byli nahoře, kouzelník vytáhl nůž z ostrého zubu a prořízl síť. Nespadl dolů k zemi; zachytil se díry, kterou probleskuje z temnoty nebes světlo hořejšího světa - dolejší lidé těm světlým prasklinám v temném plášti noci říkají "hvězdy". Snad jsou to i knoflíkové dírky, kterými si noc zapíná svůj temný plášť.Možná jsou to i kukátka, aby se duše, sídlící v hořejším světě mohly podívat zpátky dolů. Kouzelník Moudrý vous se chytil okraje jedné z těch světlých dírek v temnotě a protáhl se nad noční plášť nahoru do říše Velkého kouzelníka.
   Octl se v krajině, která se podobala pralesu, když po dešti všechno rozkvete. Mezi květy a vůněmi a zpěvy ptáků se procházeli dědové a pradědové kmene, omládlí jako zjara byliny. Zvěř byl krotká, jako by ztratila strach. Pradědové se procházeli pokojně a posedávali v pospolitosti a neoháněli se proti hmyzu, protože tady nebyly mouchy piume, mravenci sauba ani létací švábi, ba ani blecha písečná nevrtala do prstů, aby se rozbolavěly. Nad vší tou pospolitostí, která jako by se chystala k oslavnému tanci a ne k boji, seděl na vyvýšeném kameni na místě pro náčelníka kmene sám Velký kouzelník. Dřímal pokojným spánkem starců, vždyť nebylo proč být ostražitý. Kouzelník Moudrý vous taky jako by pozbyl strach. Přiblížil se k sedadlu Velkého kouzelníka a prohlížel si, jak vypadá ten, kdo vším vládne. Velký kouzelník měl tvář pomalovánu barvami radosti a u svého stolce měl dvě vědra. Jedno vypadalo zdobně vyřezávané a tekutina v něm zářila jak roztopené zlato. Druhé vědro bylo obrostlé rampouchy a tekutina v něm byla temná. Kouzelník Moudrý Vous pochopil: ze zářícího světla chodí slunce pít sílu, kterou pak na své pouti oblohou posílá dolejšímu světu. V ponurém vědru se nejspíš omývají zemřelí, aby smyli světský prach a popel, v který se obrátilo jejich tělo. Z ponurého vědra to čišelo zimou. Tu nejspíš zemřelí smývají i paměť a sní všechno, co je bolelo v dolejším světě. Vida, takhle tedy vypadá živá a mrtvá voda. Kouzelník Moudrý Vous nebyl nebožtík, vloudil se sem jako živý a jeho paměť byla s ním. Byla s ním i jeho zvědavost, kterou musí mít ten, kdo pátrá po léčivé moci bylin. Jakpak asi chutná živá a mrtvá voda na jazyku? Smočil prst v zářivé kádi - pálilo to. Smočil prst v druhé - mrazilo to. Olízl té i oné vody, jedna mámivě sladká, opojná jako banánové víno, a druhá hořká jako zklamání, slaná jako pot a slzy. Tu pootevřel Velký kouzelník jedno oko.
   "Jsi příliš malý, člověče, abych si rušil spánek a otevíral i druhé oko," řekl Velký nebeský kouzelník malému světskému kouzelníku. "Pošlu tě zpátky k tvým s velkým deštěm nazpátek. Vrátíš se jako ti nehodní, kterým dávám pro druhý život na zemi zvířecí úděl. Jsi ve své velké troufalosti malý jako moucha piume. Vrátíš se na zem dolů jako hmyz. Budiž komárem."
   "Zadrž, než budeš soudit, Velký kouzelníku,"ozval se Moudrý Vous. "Já jsem chtěl přinést lidem - "
   "Vím," kývl Velký kouzelník. "chtěl jsi jim přinést tajemství mrtvé a živé vody. Přineseš jim doušek z obou kádí. Proto tě obdařím komářím bodákem, abys jim dal ochutnat obojího. Ale věz, že hlt z obou mých věder živáček neunese. Proto své tajemství střežím. Nu, jak ti je, když sis ochutnal obojího?"
   Moudrý Vous cítil, jak jím třese zima a současně ho pálí oheň. "Cítím po jednom boku rozpálené ohniště a po druhém kusy ledu."
   Velký kouzelník přikývl: "To předáš člověku, kterého bodneš." Moudrý Vous se vyděsil: "Já, léčitel svého kmene, mám nosit lidem nemoc, horečku a třes?"
   "To je tvůj trest, člověče," kývl Velký kouzelník.
   "A je pro mne vysvobození z mého prokletí?" Moudrý Vous prosil: "Velký nebeský kouzelníku, dáváš bylinám dolejšího světa hojivou moc. Dej aspoň některé z bylin hojivou sílu na nemoc, kterou v komářím bodnutí sesíláš na zem!"
   Velký kouzelník kývl: "Ukryju hojivou moc. Když ji lidé najdou, budeš i ty zbaven mé kletby, zvědavý člověče, lupiči tajemství, která by měla být skryta!"
   Pak spustil Velký kouzelník na svět velký déšť a s ním komára, který nosí v sobě horečku i zimnici v jednom soudku. Nato pohladil po kmeni jeden ze spanilých stromů nebeského pralesa, vsunul do jeho kůry hojivou sílu a řekl: "Ať hledají, plemeno zvídavé a všeho lačné!"

Návrat
na hlavní stránku