Hra bouřky

ve staré čtvrti
v pokoji v podkroví
dusné tóny visí ve vzduchu
a k zmalátnělému sluchu
melodické hřmění černých kláves se nese večerem
štíhlé noty tančí po zdech
blesky obtiskávají stíny kapek v legátech
nad městem se rozevřelo mohutné křídlo
prsty deště buší do chodníků
a ulicemi se nese hra
má hra, tvá hra života
...
nekonečná sonáta

Melancholie pravdy

Ve větru cosi zpívá,
nejsem to já, je to sklenice vína.


Rozpustilá vážnost lidského poznání v čase

Myšlenka - rozjívená sestra času
splašila noc
modré hřívy
šumem a svistem
s historií nepopsaným listem
si udělaly zastávku v mé hlavě
"svět je hranatý"!
A byly pryč.

Návrat
na hlavní stránku