Bohdan Kaminský, vlastním jménem Karel Bušek, se narodil 24. února 1859 v osadě Husa u Sychrova. Původně se věnoval řezbářskému řemeslu. V letech 1878 - 1882 studoval výtvarné umění v Praze. Při četných zahraničních cestách navštívil Holandsko, Německo, Francii, Itálii a Turecko. Zemřel za léčebného pobytu v Poděbradech 13. července 1929. Pohřben byl v Praze.
Bohdan Kaminský je v lexikonech literatury zmiňován jako básník milostného zklamání a teskných nálad, jako ctitel a napodobitel Jaroslava Vrchlického i jako autor humoristických a ironických veršů a próz (zejména z prostředí pražské umělecké bohémy). Psal texty kupletů pro divadlo Uranie na pražském výstavišti. Kaminského mnohdy rétorická poezie měla být protestem proti sociální nespravedlnosti. Dalším motivem Kaminského básní je jeho rodný kraj, Sychrov a jeho okolí.
Básník překládal z francouzštiny (Moliére) a němčiny (Schiller).
Jednu ze svých sbírek nazval Kaminský Ztracené volání. Zda je volání Bohdana Kaminského dnes skutečně ztracené, si nedovoluji posoudit. Co soudíte vy o následujících verších z pera mladého bohéma, Bohdana Kaminského, které byly většinou publikovány časopisecky v Lumíru v 80. letech 19. století?
Píseň vystěhovalce
Buďte tu zdrávi! Ještě dnes - a ráno,
to daleko už budu za lesy
a čelo, jež tu vámi bylo sdráno,
- pod cizím nebem zítra lehne si.
- Buďte tu zdrávi! Jak to v srdce bodne:
ó kde to budu, než se rozední!
Vy hory krásné, drahé lesy rodné,
jen pozdrav ještě, jen ten poslední!
Se srdcem lehkým opouštím ty lány
a není, co bych neopustil rád.
Mé cesty trním byly tady stlány,
tam snad mi růže zkvete jedenkrát.
Že je tak chudá a že je tak malá,
tím dražší je mi ta má rodná ves,
že dětské sny mé láskou objímala -
a od ní srdce odtrhnout mám dnes!
Ty naší vísky zvonku zádumčivý
a blouznivý, co těchy v hruď jsi lil,
když podvečerem v zádumčivé nivy
jsi při klekání slavně hlaholil.
- A k čemu lkát? Dnes tu - a zítra - kdo ví -
snad kolébat se budem na moři
a lidé třemi odbudou to slovy,
když na skále se nám loď rozboří.
Ty květe milý, hrstko země rodné,
v níž kdos mi dřímá, béřu si tam vás -
až v hruď mi život naposledy bodne,
v té cizině se jednou umře snáz.
Myšlenka
Šílenou bouří lidstvo vpřed se valí,
hlučící moře, vřava nezkrocená,
řev, kolotání, příboj neustálý,
vše hučí, pláče, bouří, volá, sténá.
A tisíc věků zaniká a vzrůstá
v neznámé prázdno široširé dálky,
a věčně pláčí tisícerá ústa
a ozývá se ryčný hlahol války.
Jak rachot hromu, hukot vodopádů
a hřmění děl čas otáčí svá kola,
a čím je v tuto věků bouř a vádu
zpěv básníka, když po svých mrtvých volá...
Verše
Co bolelo kdy i co zabolí,
to dnes mi táhne duší,
jak nad hrobem když zvonek hlaholí, -
leč mrtvých nevyruší.
A hlavu skláním, je to jako mráz,
co dnes to srdce tuší,
a stíny drahé, v pláči volá vás, -
leč mrtvých nevyruší.
Je darmo vše a smrt jen pravdou jest,
a nám jen pravda sluší.
Přec člověk lká tam u cíle těch cest -
leč mrtvých nevyruší.
A mně v té hrudi věčně bije zvon
v tu vřavu stále tužší,
zapadlou lásku z hrobu volá on, -
leč mrtvých nevyruší.
S východem měsíce
S východem měsíce, kdy večer padá níž
a den se zvolna krátí,
ty stíne mlčící, proč, o čem tady sníš,
a co kol hlavy vlá ti?
Jdou stíny večera, jež také v duši máš
a ticho, smutno vše je.
Ty cítíš, teskno tu, a ty se zadumáš
a duší vzdech se chvěje.
A měsíc vychází a jeho bílý svit
až do duše ti kane,
ten pohled hluboký zříš podivně se chvít,
jak oko uplakané.
A ty si vzpomínáš na všecko, co jsi žil,
na vše to zašlé záhy,
jak všecko, všecko už jsi v rakev uložil
z té drsné, těžké dráhy.
Tam všecko dávno spí, co život kdy ti dal,
v té vůni hrobních květů -
a měsíc vycházel a měsíc zapadal -
co člověk ještě chce tu?
Jen myslit nadarmo, co bylo jedenkrát
a čím to čelo sdráno,
a na ty, večer dnes kdo ještě půjdou spat
a neprocitnou ráno.
Guvernantka
Má v očích zašlých přání stopy,
jak světlušky by kmitly ze tmy.
Tak den co den si vyjde s dětmi
vždy odpoledne na Příkopy.
Má temnou pleť a tmavé vlasy
a dlouhý plášť, v němž zdá se malá,
a klobouk, jejž jí paní dala
a který ona přinesla si.
Tak poslouchá, co cizí děti
si žvatlají, a mluví s nimi,
a davy kol se hemžícími
dál její pohled v prázdno letí.
Snad myslí si v tom hlučném víru,
že zase doma s dětmi sedne
a ráno, celé dopoledne
se mučit bude u klavíru.
Snad myslí si, až děti vyrostou,
jak "sbohem, slečno" řekne se jí,
a ona půjde s beznadějí
v budoucnost všeho blaha prostoru...
Leč vlídná je jak tiché ptáče
a davem jdouc za ruku vede
po jedné straně děvče bledé
a z druhé hocha kudrnáče.
A po francouzsku vykládá mu,
když otázkami hoch ji mučí,
a štíhlé děvče růsti učí,
jak sluší se na velkou dámu...
Tak od Můstku až k Prašné bráně
od pěti hodin chodí k šesti...
Když ptala by se, co je štěstí,
kdo z lidí co jí podá za ně?
Slečna z venkova
Objeví se se svou mamá
v karnevalu, když jsou plesy,
chodívá a neví sama,
jaké šaty vybéře si.
Boa si kol šíje vine,
a vždy balík v ruce jedné,
od skříně ke skříni jiné
bloudí celé dopoledne.
Potom v spěchu, letem, jedva
někde v lepší restauraci
že se s matkou naobědvá,
do nových se krámů vrací.
A ten den tak plyne líně...
Odpůldne! Ach, co má dělat?
Jak to bude na Žofíně?
V její hlavě pustý nelad.
A pak večer... nemá štěstí...
Sedí, sedí, věčně sama,
až vějířem zašelestí
řkouc: "Snad půjdem domů, mamá?"
Znám ji teď snad už rok šestý.
K masopustu přijde z venku,
váží dlouhé, dlouhé cesty -
a pak sedí ve výklenku.
A přec vždy ji potkám znova
v karnevalu, když jsou plesy,
jak v své duši touhy chová,
co v ples nový vybéře si.
Boa si kol šíje vine,
a vždy balík v ruce jedné,
od skříně ke skříni jiné
bloudí celé dopoledne.
A vím jistě, za rok zase
přijde jako přišla nyní,
a než znova zklamala se,
bloudit bude kolem skříní.
Slečno, hle, tak v touze stálé
a v tom žití jednotvárném
vše je věčně stejné, ale
my jen, slečno, stárnem, stárnem...
Kontrasty
Hle, bouře těžce burácí a drtí stromy, skály,
leč potom tím jen krásněj´ kol, když tichem hvězdy vzplály.
A teskná mlha podzimní se pustým krajem honí,
by člověk dvakrát těšil se, když jaro vzejde po ní.
A proto zajde každý květ a každá růže všude,
by člověk dvakrát těšil se na příští poupě mladé.
A proto válka, mor a hlad a nemoc tady děsí,
by šťastnějším se cítil ten, kdo z dáli vzpomene si.
A proto mráz a zoufalství tak mnohou naděj láme,
že z těch, co zbyly, pro lásku si hnízdo uděláme.
A proto pouta, žaláře, by člověk v pláči sníval,
jak tam v té zlaté volnosti si o ní píseň zpíval.
A proto v skráni ztýrané má stařec vrásku bědnou,
by dvakrát toho vzpomínal, když tak byl mladým jednou.
A proto smutek, neštěstí štve lidí z věku po věk,
by pak v té chvíli oddechu byl dvakrát šťastným člověk.
Bibliografie Bohdana Kaminského:
Bumbrlíček a jiné, 1901, Bumbrlíček a jiné humoresky, 1913, Causerie o smrti a jiné verše z posledních let, 1930, Cestou na Parnas, 1902, Črty humoristické i satirické, 1892, Den štěstí, 1890, Doma i jinde, 1899, Dvě povídky, 1895, Král pianistů, 1921, Kresby, 1886, Kresby a řezby, 1909, Mecenáš, 1893, Motivy ze Sychrova, 1896, Muži a ženy, 1893, Na viole d'amour, 1905, Náš dům v asanaci, 1898, Návštěvou u chorého muže, 1912, Noemi, 1902, Nokturno, 1895, Nová próza, 1889, Pohádka o nejšťastnějším člověku, 1921, Povídky veršem, 1900, Protesty, 1892, Před branami ráje, 1907, Rokoko, 1889, Rozházené kapitoly, 1902, Různé panstvo, 1891, Sebrané spisy veršem i prózou, 1921-22 (4 díly), Studie a povídky, 1895, V samotách, 1893, Verše humoristické i satirické, 1893, Verše milostné, 1931, Verše příležitostné, 1931, Výstavní kuplet, 1892, Z Příkopů, 1892, Z ráje vyhnaný, 1903, Zlomky románů, 1898, Ztracené volání, 1884.
