"Kultura nic a nikoho nezachrání, nikoho neospravedlňuje. Je to však lidský výtvor: člověk se do ní promítá a poznává se v ní. Jedině toto kritické zrcadlo mu předkládá vlastní obraz."
   Jean-Paul Sartre: Slova
   
   I
   I když se politické reprezentace shodují v tom, že kultura je významným faktorem života občanské společnosti, který podstatnou měrou napomáhá její integraci jako celku, že přispívá k rozvoji intelektuální, emocionální i morální úrovně každého občana a plní v tomto smyslu výchovně vzdělávací funkci, že propojuje Českou republiku s vnějším světem, zároveň ji však z něj i vyděluje, charakterizuje ji v porovnání s ostatními státy, že může být i významným hospodářským odvětvím, které sice spotřebovává prostředky ze státního rozpočtu a z rozpočtů komunálních, avšak podílí se též na jejich vytváření, že plní důležitou sociální funkci a je důležitým preventivním faktorem před narkomanií, gamblerstvím, kriminalitou, xenofobií a dalšími sociálně patologickými jevy, jimiž je ohrožena zejména mládež, viz například Usnesení Vlády České Republiky ze dne 10. ledna 2001 č. 40 o aktualizaci Strategie účinnější státní podpory kultury (kulturní politiky), lze říci, že v konkrétní činy, v patrné lepšení společenského klimatu se tyto proklamace neproměňují.
   Proč? Odpověď je nejedna. Nicméně cílem tohoto zamyšlení není složité hledání a teoretizování o kultuře, o tom, co všechno kulturou je a co už není. Tento text má jinou ambici: ukázat, jak by v současné nelehké době (která doba byla lehká?) mohly významnější politické strany, jež se zřetelně hlásí k levici (v podstatě jediná strana), pomoci umělcům, mladým tvůrcům, kulturním spolkům a vůbec všem, kteří kulturu vytvářejí.
   Nyní ale na chvíli odbočím. Jak se na kulturu dívají pravicové parlamentní strany? Občanská demokratická strana (ODS) věnuje kultuře spisek Kultura je způsob života - modrá šance pro kulturu (2004) z pera Miroslavy Němcové. Dílko se omezuje na vztah státu a kultury a vztah státu a církví. Kulturu v úvodu definuje nejen jako způsob života, ale především jako "projev individuálních zájmů". Rozebírá financování církví, památkové péče, muzeí a galerií, dotací knihoven, sborníků a knih, rozpočet ministerstva kultury (MK). Dále se věnuje sdělovacím prostředkům a navrhuje změnu jejich kontrolních orgánů. I když se spis jmenuje Kultura je způsob života, o analýze způsobu života a směrech naší kultury nemluví. Je to slepenec vytvořený z různě posbíraných statistických údajů a několika obecných prohlášení. "V ničem nenavazuje ani na svůj vlastní slogan o kultuře jako způsobu života a šanci pro kulturu bychom v něm marně hledali" (Václav Vlček, Haló noviny 19. 6. 2005). O pohledu na kulturu a koncepci kultury se nelze dozvědět nic ani z rozhovorů s umělci, kteří pod logem ODS vstoupili do politiky (namátkou Tomáš Töpfer, Hospodářské noviny 8. 12. 2006; Martin Štěpánek, Česká média 4. 10. 2006; Martin Štěpánek, Reflex 12. 10. 2006).
   Volební program Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové (KDU-ČSL) z roku 2006, pod jehož částí věnované kultuře je podepsán Jaromír Talíř, má v úvodu zajímavé konstatování, že "společnost má mít možnost účinně se bránit rádoby kulturním produktům, které ohrožují její vůli a schopnost rozeznávat dobro a zlo a rozkládají její soudržnost". Důležitým tématem programu je financování kultury, kde lidovci mimo jiné doporučují dávat kultuře částku blížící se 1 % celkových výdajů státního rozpočtu. Velkým tématem lidovců je transformace vztahu státu a církví a restituce církevního majetku (viz také stanovisko KDU-ČSL na Veřejném slyšení Senátu 10. 4. 2007). Ministr kultury Václav Jehlička (KDU-ČSL) se zatím při svých vystoupeních v tisku omezoval na otázky financování kultury a personální politiku (Euro 29. 1. 2007). Zdůrazňuje, že MK je pouze nástroj správy, nikoliv tvůrce kultury (Lidové noviny 27. 1. 2007).
   Kvalita života (2006), volební program Strany zelených (SZ) - snad mi nikdo nebude zazlívat, že tuto stranu řadím k pravici - věnuje kultuře bod 5.2 Jedno procento kultuře, dotýká se jí i bod 5.3 Média - šance pro demokracii. Program je redukován téměř jen na oblast financování kultury. Omezuje se na triviální konstatování, odstavec je věnován loteriím (část výnosu privátních loterií na kulturu), další odstavec financování českého filmu z více zdrojů. Kapitolu 5.3 tvoří v podstatě jen prázdná prohlášení "média nejsou jen zbožím", "zpřísnit pravidla pro reklamu", "média bez politických a ekonomických tlaků". To už více o kultuře řekla Kateřina Jacques v rozhovoru pro Lidové noviny (2. 12. 2006): "Sklízíme to, co se zaselo počátkem devadesátých let. Kultura, ale i ekologie byla odsunuta do doby, až si vyřešíme blahobyt... Další blábol je, že kvalitní kultura si na sebe vydělá. Je mi jasné, že skokové navýšení není možné, ale problém je i v tom, že se o tento resort nikdo nedere, také se v něm netočí žádné velké peníze". Nelze ale říci, že je to oficiální názor SZ, názor, který by Zelení bezezbytku zastávali.
   A pohled doleva (středoleva)? Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) se ve svých dokumentech zabývá kulturou daleko precizněji než všechny výše uvedené strany. Především její Dlouhodobý program (2006) věnuje kultuře značnou pozornost (bod 9. Společnost globální, evropské a národní kultury). Rozebírá kulturu od její role v plnohodnotném rozvoji života jednotlivce a společnosti, přes kulturní dědictví až po mediální politiku. Jde však o obecnější pojednání, nikoliv o seznam konkrétních kroků. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) věnovala kultuře například několik bodů Naděje pro Českou republiku, nevolebního programu KSČM (2004). "Usiluje podporovat demokratickou a národní kulturu, usiluje o rovnost přístupu ke kultuře, prosazuje demokratický charakter kultury místo komercionalismu a elitářství. Při organizování kulturního a společenského života prosazuje samosprávu. Je pro národní kulturu ve vazbě na humanistickou světovou a evropskou kulturu, proti uniformitě a vulgární amerikanizaci. Chápe kulturu jako kvalitu života a záležitost celé společnosti, nikoliv jako výsadu sociálně privilegovaných vrstev." Kulturní demokracie podle ní musí být založena na nejvyšší možné účasti celé společnosti při tvorbě kulturních hodnot, při rozhodování o kulturním životě, o šíření a využívání kultury. Vyslovuje se pro otevírání prostoru pro duchovní a názorovou pluralitu, proti jednostranné ideologizaci, pro obnovování vědomí kulturní kontinuity a tvorbu podmínek skutečné, ideologicky nesvázané duchovní svobody, pro pěstování intelektuálního potenciálu osobností schopných nastolovat a řešit problémy současného světa dialogem rovných s rovnými.
   K tomu, aby se naplnila slova předešlého odstavce, je ale třeba znát odpovědi na následující otázky: Víme, co skutečně trápí naši společnost? Co trápí konkrétní lidi? Co je zajímá? Proč je to zajímá? Co a proč sledují? Co čtou? Z čeho mají obavy? A proč je mají? Jaké jsou vlastně kulturní potřeby těch vrstev a skupin obyvatelstva, které s levicí sympatizují, nebo by s ní sympatizovat mohly?

   II
   Jakou kulturu dnes máme? Od 90. let 20. století lze na poli kultury pozorovat výrazné změny dané nejen proměnou společenského systému. Část kultury se stala spotřebním zbožím. Dostupnost této kultury se mohla snížit. Například knižní trh ale jistě zaznamenal změny nejen v důsledku zvýšení cen knih. Vydávaných titulů je mnohem víc než dřív. Jejich kvalita je však nesmírně kolísavá. Knihám a spolu s nimi "tradičním" kulturním druhům vyrostla konkurence v podobě elektronických médií a nových aktivit - lze říci od graffiti po "technopárty". To vše může vést k domněnce, že kultura byla v současnosti odsunuta do pozadí. Jasná analýza nynější situace nicméně neexistuje. Je nesmysl tvrdit, že nové kulturní aktivity jsou negací, úpadkem či parodií kultury. Kultura se mění s tím, jak se mění způsob života.
   Nelze ale přehlížet negativa posledního vývoje. Vidíme tendence k redukci kultury na netvořivou spotřebu kulturních hodnot proměňovaných pod vlivem tržního prostředí na zboží, tendence k produkci masové kultury (zábavy) pro nejširší vrstvy a "elitní" kultury pro menšinu, jednak zámožnou, jednak oddělenou pracovním zařazením, vzděláním a množstvím času na kulturní aktivity od širších vrstev. Vidíme diferenciace možností pro přijímání kulturních hodnot a účast v kulturních aktivitách v důsledku sociální diferenciace společnosti vystupující v podobě finanční bariéry pro konzumaci kulturních hodnot a účast na kulturních aktivitách. Vidíme kulturní globalizaci, která deformuje progresivní a přirozené procesy sbližování etnik a jejich kultur. Vidíme ohrožení specifické kultury různých národů, národností, obyvatel regionů a dalších skupin a složek společnosti. Stejně tak vidíme atomizaci kulturní oblasti. Proti sobě se staví různé typy kultury, různé profesní skupiny i jednotliví tvůrci. Neprojevuje se oborová solidarita, organizovanost a obrana společných zájmů umělců a kulturních pracovníků.
   Máme tedy kulturu značně heterogenní, což jistě není zcela na škodu, ale především vzájemně nekomunikující, roztříštěnou, která nezřídka oslovuje jen úzké skupiny lidí, jež navíc nemusí vědět, že k sobě mohou mít svým pohledem na svět velmi blízko.
   A co levicová kultura? Kultura by měla být vždy pokroková, vždy by měla bojovat za práva neprivilegovaných, pokořovaných, proti nespravedlnosti, zášti, proti vykořisťování lidí i přírody, proti válce, krutosti a nenávisti. Cokoliv jiného není kultura. V tomto smyslu nemá smysl dělit kulturu na levicovou a jinou, respektive levicová kultura by měla být synonymem pokrokovosti. Ať už jsou si to nositelé kultury ochotni připustit nebo - v důsledku vlastních či společenských traumat - nikoliv.
   V minulosti byly s levicovou politikou spojeny téměř výhradně nejvýraznější a nejváženější osobnosti umění a kultury a to jak u nás, tak i v cizině. Levicová kultura byla moderní, v dobrém smyslu slova rebelantská a avantgardní. Dnes tomu tak je pouze s výhradami. Proč se umělci (a nejen oni) k levicovému pohledu na svět nehlásí? Proč se mu, ti mediálně protežovaní, vysmívají? Proč se levicový pohled na svět automaticky ztotožňuje s minulostí? Je to módní. Zaručuje to úspěch u mocných dnešní doby. Je to ale dostačující vysvětlení? Provedly levicové strany a hnutí v tomto smyslu nějakou analýzu? Prodělaly nějakou sebereflexi?
   V současné době se otevřeně k levici hlásí dvě kulturní organizace: Výbor národní kultury (VNK) a Unie českých spisovatelů (UČS). VNK má řadu vynikajících aktivit, vydává zpravodaj Lípa, má řadu poboček v krajích (Jindřich Janda: Výbor národní kultury v sezoně 2006-7, Haló noviny 11. 9. 2006), nicméně i tak má potíže se získáním nových členů. Co je v pozadí tohoto problému? VNK není schopen oslovit širší společnost. Není schopen se široce prezentovat. Při zadání hesel "Výbor národní kultury", "VNK" nebo "Lípa" do internetových vyhledávačů nelze najít v podstatě žádné odkazy. Akce pořádané VNK lze najít v kulturních průvodcích jen někdy. Kde je chyba? Jistě nelze opomenout nedostatečné finanční zázemí VNK. Chyba je ale také, jak vyplývá z výše napsaného, ve vlastní prezentaci VNK. VNK ví o globalizaci kultury, o internetu, ale neumí nové možnosti využít ve svůj prospěch. Lze spekulovat, zda je to vše jen tím, že levicová kultura je ve společnosti odstrkována. Přitom je pravděpodobné, že by pořady VNK mohly přilákat široké publikum (promítání filmů, literární večery).
   UČS se díky nadšení několika jejích členů může pochlubit internetovými stránkami (www.obrys-kmen.cz/ucs). Jeden z nadšenců také spravuje internetovou verzi týdeníku Obrys-Kmen, jediné celostátně distribuované tiskoviny, která se věnuje levicové kultuře. Díky Obrysu-Kmeni a internetovým stránkám tak může UČS své názory veřejně prezentovat lépe než VNK (významné dokumenty UČS jsou na internetových stránkách přístupné) a daří se jí získávat i nové a mladé členy. Čtenost Obrysu-Kmene na internetu neustále roste. UČS také začala udílet literární cenu nebo se podílela na vydání sborníku Psáno do budoucna, Česká literatura v Evropské unii (BMSS-Start, Praha 2005). Tyto aktivity byly sponzorované frakcí Evropského parlamentu GUE/NGL a europoslancem Danielem Strožem. UČS sdružuje nejen literáty, publicisty, literární kritiky, ale i výtvarníky. Její společenská prestiž je však poznamenána tím, že UČS stále není pro státní a vládní instituce partnerem, kterého by neignorovaly (Michal Černík: Nepotřebnost literatury a bezprizornost spisovatele, Britské listy 24. 11. 2005). Je zřejmé, že roli zde hraje levicová profilace UČS. UČS nikdy nedostala žádný grant nebo dotaci, i když se o ně několikrát ucházela. Nevěřím, že je to tím, že by její projekty byly tak nekvalitní, že si žádnou podporu nezaslouží. Na UČS je uvalena cenzura mlčením. Pokud se o ní přece jen mluví, pak jako o "postkomunistické či poststalinistické" (Portál české literatury, www.czlit.cz). Co to znamená postkomunistická a poststalinistická? Nejsme my všichni do značné míry postkomunisty a poststalinisty?
   Nejen z důvodů objektivních tak VNK a UČS neoslovují širší společnost a nemají efektivnost, kterou by mít mohly.
   Levicově smýšlející umělci (vím o těch z řad UČS) vnímají bolestně situaci levicových nakladatelství. I v těchto nakladatelstvích nemůže levicový umělec vydat dílo, byť by bylo sebekvalitnější, nesežene-li na ně sám částku potřebnou na vydání. Ta se neliší od částky, kterou požadují ostatní nakladatelství. Špatná je situace s distribucí knih těchto nakladatelství. Levicoví literáti proto vydávají svá díla častěji v jiných nakladatelstvích. Přitom nelze tvrdit, že vydávání knih a prezentování děl levicových autorů je jen ztrátovou činností (vystoupení Karla Sýse nebo Michala Černíka na konferenci UČS 11. 11. 2006), že čtení těchto děl, navštěvování výstav těchto umělců je jen mrháním času, jak se snaží naznačit současní majitelé patentu na rozum a vlastníci vytříbeného (rozumějte konformního s mocí) uměleckého vkusu. Viz například článek Michala Jareše Zatím blbý... Unie českých spisovatelů ve "zprivatizované literatuře", Host 9/2005.

   III
   Aby došlo k lepšímu pochopení kultury levicí a k jejímu získání ve prospěch levice a levicové politiky, nelze chápání kultury redukovat pouze na otázku jejího financování a na otázku personální, na což se omezuje většina parlamentních stran.
   Mnoho kulturních aktivit, často mladých lidí, pramení z nesouhlasu s dnešním světem, se současným řádem, s mamonem, se zbrojením, s vykořisťováním, s kapitalismem! Pokud by levicové strany byly méně zahleděné samy do sebe a více se dívaly kolem (nejen o tom mluvily), jistě by je také spatřily.
   Co levicovým politikům doporučit? Jak by měli změnit svůj postoj k umění a kultuře? Doporučení jsou obecná i konkrétní. V obecné rovině bychom po levicových politicích měli chtít, aby dbali na kulturní svobodu, na její nezávislost na ekonomických nebo ideologických faktorech. Aby se zajímali, zda jsou nějací tvůrci omezováni, zda možnosti prezentovat uměleckou tvorbu určuje skutečně jen umělecká kvalita, zda si každý může svobodně rozhodnout o tom, jaké kulturní projevy přijme. Měli by se zajímat, jaký je systém grantů a dotací, aby byl průhledný a nikdo jej nemohl zpochybňovat a cítit se odstrkován, aby všechny kulturní organizace i jednotliví tvůrci byli rovnoprávní v přístupu ke státním finančním prostředkům a v přístupu do veřejnoprávních médií. Měli by požadovat, aby bylo k dispozici 1 % prostředků ze státního rozpočtu na kulturu. Měli by požadovat změnu financování církví (úplnou odluku církve od státu) za podmínek, kdy historické kulturní památky budou vlastnictvím národa. Měli by požadovat slevu z ceny za kulturní programy pro handicapované a sociálně slabé a snížení sazby daně z přidané hodnoty na kulturní produkty. Měli by navrhnout obnovení původního financování uměleckých fondů (2 % z honorářů umělců na stipendia, podporu nakladatelství, výstavy a další aktivity, což zajistí soběstačnost umělců a jejich finanční nezávislost na státu; viz Návrh Unie českých spisovatelů na znovuobnovení funkce uměleckých fondů, 2004). Měli by požadovat, aby nedocházelo k přílišnému soustředění kulturních aktivit do několika center, podporovat regionální kulturní aktivity a instituce (počínaje už místními knihovnami, neprofesionálními nebo poloprofesionálními uměleckými soubory a spolky) a jejich prezentaci ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Měli by trvat na nápravě špatného ohodnocování a nedostatku pracovníků v kultuře, který se stal zjevný především po uvedení nového Zákoníku práce v platnost. Měli by iniciovat veřejnou diskusi o transformaci příspěvkových organizací na obecně prospěšné společnosti, nikoliv na společnosti, které musí vykazovat zisk.
   Levicoví politikové by měli mít kulturní a umělecký rozhled i kulturu jazyka. To může jen zesílit dopad jejich argumentace. Do veřejných diskusí o kultuře (platí to i na jiná témata) by měly levicové strany nominovat nové "tváře", které oživí jednotvárný obraz levice. Představitelé levice by se měli účastnit kulturních akcí, především samozřejmě těch, které mají levicový, protiválečný, sociální náboj.
   A co konkrétně? Levice musí "iniciovat a podporovat díla, která smetou současnou pakulturu" (Karel Sýs, Haló noviny 21. 5. 2001). Jak na to?
   Levicové strany by měly navázat nebo prohloubit kontakt s kulturními sdruženími, neziskovými subjekty a organizacemi, které se k levici hlásí (UČS, VNK), a s těmi, jež navenek zůstávají mimo levicový proud, ale jejichž činnost směřuje jednoznačně k levici. Zde je zapotřebí aktivity regionálních levicových politiků. Je třeba se aktivně zajímat o to, co trápí levicové umění, co trápí levicové umělce. Kéž by se levice zaměřila na "neznámé" tvůrce, nikoliv na "celebrity" z televizních obrazovek a tisku! Tyto "neznámé" by měla zvát na své akce, aby tam prezentovali svoji tvorbu. Jen tak lze najít intelektuály a kulturní osobnosti, které by mohly získat ve společnosti autoritu. Je vhodné dát více prostoru kultuře na internetových stránkách levicových stran, představit zde knihy a další díla levicových umělců, udělat zde místo pro kritiky, názory a polemiky. Prezentace umělců na internetových stránkách levicových stran by měla vyvažovat vyvěšené dokumenty a programy. Kéž by levicové strany pomáhaly levicovým umělcům při získávání dotací a grantů (českých i z EU) přinejmenším tím, že pro ně zmapují možnosti, kde a jak o granty žádat! Levicově se profilující knižní nakladatelství by měla s umělci a levicovými stranami hledat cesty k lepší distribuci knih svých autorů. Kéž by levicové strany našly a daly k dispozici prostory, kde by se mohli setkávat s ní sympatizující umělci, inteligence, vědci, odborníci, kam by bez uzardění mohli zvát přátele a kolegy, kde by se zřídila restaurace, kavárna, galerie! Levicové strany by mohly podpořit vydání několika knih ročně, uspořádání výstav nebo představení autorů. Mohly by uvažovat o vypsání grantu, vyhlášení soutěže na realizaci uměleckého díla, výstavy, představení. Nemuselo by přitom jít o finančně nákladnou záležitost. Levice by měla být internacionální i na poli kultury. Do České republiky by měli být jejím prostřednictvím zváni umělci ze zahraničí.
   Levice by měla zdůrazňovat, že její vize společnosti je neslučitelná s omezenou ideologizací. Kultura nesmí být vnímána jen jako umění, ale především jako něco, co prostupuje celou společnost a odráží, formuje a posiluje její hodnoty, vzdělanost a aktivity. Jen tak otevře kultura cestu k vědění a kráse. Neustálé, nikdy nekončící kultivování kvality lidského života je výchozí bod i smysl kulturní politiky, kterou by měla levice zastávat. Bude-li mít levice o kulturu zájem, kultura jí to mnohonásobně splatí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]