Až půjdeš večer po zarostlém břehu,
   jdi potichu, jdi váhavě,
   bylo by škoda vyplašit tu něhu,
   až uvidíš, jak na trávě
   spíš mlha, přízrak sametový,
   spíš světlo v letním zákmitu,
   zjeví se víly Smetanovy,
   jež k písním řeky tančí tu.
   Voda jim plyne pod závoje,
   když nohu v proudu omočí,
   a obraz země, jež je tvoje,
   se slzou vstoupí do očí.

   Tak se vyznával velký český básník Jaroslav Seifert z lásky k rodné vlasti, když v milovaných Kralupech, kde spí svůj věčný sen, hleděl na řeku, která byla a dosud je - navzdory módním snahám o vytěsnění „romantických iluzí 19. století“ - pokládána za nejnárodnější. A když se génius pera vrací z putování po širém světě domů, již z dálky dychtivě vyhlíží Říp - další z přírodních symbolů vskutku nejnárodnějších.

   Když ale vidím na obzoru
   uprostřed kraje nízkou horu,
   na nebi mráček běloskvoucí -
   přestane srdce chvíli tlouci.
   Tu nemohu se vynadívat
   a všecko ve mně začne zpívat,
   zpívat i plakat. Maminko má,
   jak je to hezké u nás doma!

   Připomínáme si, že Jaroslav Seifert, básník mnohotvárný a především vitální, jenž neustále překvapoval vynalézavostí formy a kouzelným fluidem obsahu, navždy odešel před 25 lety - 10. ledna 1986. A také si připomínáme, že o dva roky předtím - 11. října 1984 - přišla ze Stockholmu zpráva o udělení Nobelovy ceny za literaturu, která zazněla zejména v básníkově vlasti stejně překvapivě, jako velice radostně. Pokud mohly někde vzniknout nějaké pochybnosti, zda
   zrovna Seifert je tím nejvhodnějším pro takové ocenění, je možno opáčit, že k jejímu udělení - zejména v oboru literatury - nelze použít ani počet vydaných sbírek, ani velikost okruhu jeho čtenářů, natož tezi, že rozhodnou lékárnické váhy. Vždyť pravdu má vlastně každý, kdo v celém století jejího udělování řekne, že nositelem Nobelovy ceny za literaturu by se měl stát právě někdo jiný. Avšak důvody, pro které se Švédská akademie rozhodla udělit tuto poctu zrovna českému básníkovi, byly v daném okamžiku více než pádné. Ostatně v její tiskové zprávě z 11. října 1984 to stojí naprosto výmluvně:
   „Mnohotvárnosti a živosti Seifertovy vynalézavé a stále znovu překvapující umělecké tvorby odpovídá stejná šíře lidských vlastností - citu, porozumění a fantazie. I když již v první sbírce vyjádřil zřetelně svou sociální a politickou angažovanost, nestal se nikdy tvůrcem politických programů. Jeho porozumění a solidarita nepatří systémům a programům, ale lidem, živoucím, milujícím, pracujícím, tvořícím, básnícím, trpícím, smějícím se a toužícím, zkrátka všem, kteří žijí tak, jak člověk může žít, kteří jsou šťastní nebo nešťastní v životě, jenž je dobrodružstvím a hlubokým zážitkem a ne útlakem a dogmatickým programem. Společnost je dílem lidským. Stát je pro člověka, a není tomu naopak. V Seifertově životním postoji jsou jisté prvky anarchismu, to jest protestu proti všemu, co oklešťuje lidský život a redukuje člověka na pouhé kolečko v ideologické mašinérii nebo co ho drží v otěžích ideologického puritánství.“
   Když nastal onoho 12. prosince 1984 slavnostní okamžik předávání Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslav Seifert chyběl. Nemoc mu zabránila osobně se zúčastnit události, která nepochybně patří k největším v dějinách české literatury. V zastoupení otce převzala diplom a Nobelovu medaili z rukou švédského krále Karla XVI. Gustava básníkova dcera Jana Seifertová.
   „Bylo pro něho krásným dobrodružstvím hledat pravé slovo pro úžas nad jabloňovou větví se strunami pavučin, pro melancholii osleplého zrcadla, pro vzplanutí ohně lásky a milostnou závrať, pro výzvu ke vzdorování všemu, co se podobá smrti.“
   Tak svého otce vykreslila dcera, když 10. prosince 1984 pronášela přípitek na banketu na stockholmské radnici. O třináct měsíců později, přesně na den, Jaroslav Seifert skonal. První Čech oceněný Nobelovou cenou za literaturu a po Heyrovském náš druhý laureát.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]