I když si to ne všichni připouští, ekologie a kultura si mají docela dost co říci. Ničení přírody, ničení životního prostředí s kulturností nesouviselo, nesouvisí a nikdy souviset nebude ani náhodou, ať se to komu líbí nebo ne. Neplatí to jen o u nás kdysi populárním „divokém Západě“ Spojených států, kam přicházeli bílí kolonizátoři vybíjet stáda bizonů, tamní kmeny indiánů i střílet se mezi sebou, rabovat tamní zlato, později i těžit ropu, kácet lesy ve velkém, dosavadní krásnou přírodu měnit na pole, časem značně erodované v důsledku bezohledné honby za ziskem. Později šlo o obrovské lány pšenice a kukuřice, o kterých se za socialismu v Čechách nezdálo ani u největších obilních lánů v nejbujnějším snu. Zglajšaltovaná, lidskou civilizací převálcovaná krajina ve velkém. K tomu jim dopomáhal údajně Bůh. Tak jako ke kdejaké jiné křivárně, provozované lidstvem pod rouškou péče veřejné blaho.
   Můžete dát lidu slušnou hmotnou životní úroveň a slušné sociální jistoty, ale co je to platné, když jsou ovzduší a vodní zdroje silně znečištěné, vodní toky vesměs napřímené s tvrdě opevněnými břehy, půda devastovaná erozí a utužená těžkou technikou, lesy odumírají pod náporem exhalací a druhotně podléhají i škůdcům, neboť nejsou s to pro vážné oslabení exhalacemi škůdcům odolat, druhová a ekosystémová bohatost přírody klesá, dříve pestrá krajina se mění na krajinu fádní, časem i na devastovanou krajinu měsíční, zdraví lidí se zhoršuje, lidé jsou víc nemocní a předčasně umírají v důsledku znehodnoceného životního prostředí, o narůstání sociálně patologických jevů vlivem znehodnoceného životního prostředí nemluvě.
   Jsou účinnější postupy, jak si ničit zdraví a otravovat životní prostředí. Kouření cigaret. „Kuřáci jsou sebevrazi!“ hodnotí stručně situaci kolega lékař. Nám nekuřákům, nesebevrahům otravují vzduch, ohrožují i naše zdraví, ničí pohodu.
   V mládí jsem zažil velký trapas. Ve vlahé prvomájové noci uprostřed překrásné přírody Českého krasu jsem na schůzce chtěl dát holce, která se mi tehdy líbila, pusu. Ona ale kouřila cigaretu a chtě nechtě v polotmě při úplňku foukla cigaretový kouř do mých otevřených úst a já šel do kolen. Kouzlo oné vlahé prvomájové noci bylo rázem pryč, situaci nebylo s to zachránit ani naše tehdejší Eldorádo - kolem stojící lomy Amerika, ani nedaleké Srbské jeskyně. Nějak jsme se rozloučili. Část mého intrikujícího okolí mohla jásat, tedy, kdyby o tom věděla. Předpovídala mně životní krach, když nekouřím a nechlastám. Mně milou dívku z Českého krasu nebyla s to vypátrat: nebyla z krasu, studovala v jiném městě a Český kras, kde jsme se s naší tehdejší trampsko-jeskyňářskou partou obvykle scházeli, byl prostě krásně drsným Českým krasem. Dvakrát jsem zaznamenal, že v něm páni intrikáři slídí. Neúspěšně. Potřetí, nemohouce se dočkat, se v hospodě U nádraží v Srbsku opili natolik, že když jsme se za soumraku vraceli pěkně špinaví z jeskyně Srbské, v opici ji považovali za kluka. Alkohol je alkohol, jejich zásadou bylo s turistikou to nepřehánět - do nejbližší hospody, obvykle silně zakouřené stejně jako dnes, a zpět. Náročný terén s kouzelnou přírodou Českého krasu jaksi nezvládali.
   Smutně jsem se tehdy k ránu vrátil do Prahy. Ještě že byl První máj s hřejivou, chcete-li socialistickou atmosférou rozhánějící chmury, byť mi u kvetoucích šeříků na Letné ukápla slza. Kuřáci tam naštěstí neotravovali vzduch. Poučení bylo prý cynické – kuřačky si nenamlouvat. Za socialismu se nevyskytovali různí pseudohumanisté, kteří by mě obvinili z diskriminace.
   Ekologii do české poezie se pokusil zavést básník Peterka. Jeho sbírka básní Ekologie duše měla jednu vadu. Ekologie se netýkala, autor zřejmě nevěděl, co slovo ekologie znamená. Na rozdíl od některých folkových písničkářů, kteří sice ve svých textech slovo ekologie neužívali, ale jinak jejich některé texty plně odpovídaly burcujícím ekologickým baladám, byť je tak nenazývali. Pomáhali probouzet ekologické povědomí lidí. Věřím, že nejen u mne.
   Přírodu lze nejlépe poznávat pobytem v ní. I když jsou mnohé knížky zajímavé, tedy pokud se vyznáte v současné záplavě knih, převážně brakové úrovně. Mnohé z nich ale nevyčtete. Taková výprava do Krušných hor, jejichž lesy podlehly bezprecedentnímu náporu exhalací ze Severočeské podkrušnohorské pánve i ze spřáteleného i nespřáteleného zahraničí, vydá za tlustou odbornou knihu. Nikoliv slavný Máchův první máj v malebné krajině pod Bezdězem, ale poslední máj v Krušných horách, rok není moc podstatný. „Zbláznili jste se, lidé? Copak nechápete, že když teď v Krušných horách odumírají pod náporem exhalací druhotné smrkové lesy, že zítra budete umírat také?“
   Odpovědí bylo hrobové ticho, stejně jako tomu je v obdobných situacích dnes. Totiž, tehdy v odumřelých krušnohorských lesích ani ptáček nezazpíval, jen smutný lesník mi vylíčil zoufalé úsilí svého stavu obnovit v Krušných horách jakýkoliv les, i za cenu velmi vysokých nákladů a velmi nízké hodnoty onoho lesa. Mimoprodukční funkce lesa jsou nejen v Krušných horách nenahraditelné, zkázu lesů často následuje zkáza lidské civilizace. Byl o dost mladší, než na kolik vypadal. V úspěch obnovy krušnohorských lesů nevěřil. Těžko se mu bylo divit. Pokud se zásadně nesníží nápor exhalací, nevydrží v Krušných horách ani exot, imisím odolný kanadský smrk pichlavý.
   Obyvatelé Severočeské podkrušnohorské pánve si uložili bobříka mlčení. K nepsaným zákonům jejich životního stylu patřila zásada: „O katastrofálním stavu životního prostředí regionu se nemluví.“ Když jsem jednou neprozíravě zanadával na smog, který byl toho dne velmi zlý, chtěli mi dát přes hubu. Ne tajní či uniformovaní policisté, ale dělníci z tamní chemičky. Na smogu se jejich chemička významně podílela. Měli tam slušné platy a sociální zabezpečení, a to za nějaký ten smog údajně stálo. Ještě že se z průmyslové mlhy vynořil městský autobus, v kterém jsem jim vzápětí zmizel.
   Nic nového pod Sluncem a nejen v Severočeské podkrušnohorské pánvi, kam se slunce přes záplavu průmyslových a jiných exhalací tak obtížně dostávalo. Byly zaznamenány případy, kdy dělníci sabotovali nové moderní výrobní technologie, neboť jim braly příplatky za práci v prostředí škodícím zdraví. Když před lety hygienik projevil občanskou statečnost a nařídil zastavit provoz cementárny, která hrubě porušovala hygienické normy čistoty ovzduší, léta s tím nic nedělala a barvila město na bílo, byl za tři dny odvolán. Nejvíc na jeho odvolání tlačili dělníci oné cementárny. A já si myslel, že zdraví má každý člověk jen jedno!
   Že tam na severu obří rypadla dolů požírají pole, lesy, komunikace i celé vesnice? Že sežraly i někdejší královské, dnes okresní město (starý) Most? Inu, Československo potřebuje uhlí a elektřinu. K těm vesnicím větší vztah nemáme. Naštěstí. Byli z nich po válce odsunuti sudetští Němci, aby nemohli znovu terorizovat a vyhlazovat český národ. Přistěhovalí Češi s krajinou sžití nebyli. Krajina zde byla kdysi líbezná, časem průmyslová, později devastovaná. Dnes je krajinou měsíční, krajinou ekologické katastrofy. Brrr! To nám nepřipomínejte! Je smog, není pořádně vidět, radši si zapálíme cigaretu... Vytahuje krabičku cigaret a sirky a zapaluje si. Prý se to tak snáze vydrží. Že se na spolupráci těší rakovina plic a další obávané civilizační nemoci? A co má být! Co má člověk dělat v tomhle pekle, kde se občas nedá ani pořádně dýchat? Kde při návratu z výletu chrchláte černé hleny půl hodiny. Turistikou ku zdraví!
   Ani peklo nezabránilo zrušení tramvají. Brrr! To byla před lety bouračka! Také byl pro zrušení údajně zastaralých a nebezpečných tramvají. Že autobusy nejsou bezpečnější a citelně znečišťují vzduch? To se v dolíku, zamořeném exhalacemi z průmyslu i z domácností, jaksi ztratí. Ropa byla tehdy velmi levná. V rušení tramvají a trolejbusů jsme těžce zaostávali za Západem. Nejznečištěnější města šla příkladem. Prý racionalizace.
   Kolem rachotí vlak. Elektrický, nákladní, s uhlím. Ano, rachotí tu jeden uhlák za druhým. Aspoň něco se koná vcelku ekologicky, byť výroba elektřiny není čistá ani náhodou. Odvoz uhlí z pánve po silnici si nikdo nedovede představit.
   Na kulturu zapomeňte. Údajná nápadnice mne zve na schůzku k tamní chemičce. Posílám ji ke všem čertům. Je silný smog. Nechápe, proč. Dusím se jen trochu. Servilní zpěvačka zpívá v rozhlase: „Krušné hory nejsou tak zlé.“ Napadá mě poslat ji na léto na obnovu emisemi zničených lesů Krušných hor k vystřízlivění. Na předvolební schůzi mladá kráska zpívá: „Zpíváme krásným dnům!“ Venku je smog jako hrom, je vidět sotva na sto metrů. Chytne mě záchvat smíchu. Musím opustit sál. Je to lepší pro obě strany. Před kulturním domem si matka s bříškem zapaluje cigaretu. Všimne si mého údivu. Říká: „Když už v tom svinstvu musím žít, nevidím důvod si cigaretu nezapálit a nedat si pořádné pivo!“
   Dvě učnice v autobuse do obce za městem si vypráví, jaké je město s chemičkou hnusné. Nejraději bych jim dal pusu.
   Mnozí rádi jezdí autem. Je to přece jen nejpohodlnější, byť problémy s otylostí se zvyšují a tragické nehody jsou na silnicích na denním pořádku. Kdo si sedne za volant, musí počítat s možností tragické nehody. Nikdo si na silnici nemůže být životem jistý, byť se společnost snaží řidiče vychovávat k ohleduplné jízdě, policisté dozorují provoz silniční dopravy poměrně intenzivně a pokuty za hrubou nekázeň za volantem jsou relativně přísné. Neukázněným seberou řidičský průkaz jedna dvě.
   Ještě za Masarykovy první republiky se často umíralo v dolech i v továrnách. Dnes se stále častěji umírá při nehodách na silnici. Mnozí řidiči si ale z toho mnoho nedělají. Jezdí riskantně a ohrožují sebe i druhé. Namlouvají si, že se jim úraz způsobený motorovým vozidlem nemůže stát. Jen těch obětí a pozůstalých přibývá. Kmotřička smrt na silnicích vybírá vysokou daň v krvi.
   Auto neznamená jen všudypřítomné ohrožení, zvané hrozba úrazu motorovým vozidlem. Auto má také velké nároky na prostor. Pokud je aut hodně, což se ve velkých městech stává vždy, vzniká ožehavá otázka, kam s nimi. Kudy mají jezdit, kde mají parkovat? Jezdit mají samozřejmě po silnicích a parkovat tam, kde je místo. Obojí se děje na úkor veřejného prostoru. Obojí brutálně potlačuje pěší chůzi a cyklistiku. Přímo, neboť hrozba úrazu motorovým vozidlem je stále všudypřítomnější. Nepřímo, neboť hluk a exhalace z aut otravují ovzduší. Nepřímo také proto, že se kdo co bourá a přestavuje, jen aby se do měst vešlo ještě více aut a mohlo se jimi ještě více zhoršit životní prostředí.
   Zvláště když po státním převratu 17. listopadu 1989 v Československu uchvátí moc všehoschopní služebníci automobilové lobby, prohlásí 40 let budování socialismu za dobu temna a rozbíjí kde co, včetně husté levné sítě veřejné dopravy. Po oklepání začnou prosazovat urychlenou dostavbu zjevně nadměrné dálniční sítě. Značka za jakoukoliv cenu. Jsem papaláš, všude jezdím autem a tak předpokládám, že základní potřebou všech občanů je také všude se vozit pohodlně auty. Se sockou pro chudé to přece nebudeme přehánět. Škarohlídi sice žvaní o ohrožování všeho živého auty, ale my se tím přece nenecháme odradit. Vlak je přežitek 19. a 20. století, auto je symbol svobody, demokracie a přitom táhne prosperitu moderní společnosti.
   Ke zločinům komunismu patří stavba Severojižní magistrály, která udělala ze života peklo desetitisícům občanů Prahy. Za ni jej po zásluze přísně odsoudíme. Mnohem větším zločinem, který musíme urychleně napravit, bylo ale nezajištění automobilismu na západoevropské úrovni, když už nelze dosáhnout úrovně severoamerické. A proto hrrr na intenzivní výstavbu dálnic, ať to stojí, co to stojí, i kdybychom nahradili zplundrované severočeské Podkrušnohoří neméně zplundrovaným životním prostředím aut a přivedli republiku k bankrotu. Tedy nejdříve všechno odsoudíme a výstavbu všeho, včetně dálnic, zastavíme. Pak ji znovu rozjedeme ve stejných a nejednou i v horších trasách, než jaké plánovali za komunistů. Zákonů se nelekejme a na množství nehleďme. Miliardami korun nešetřeme, oni se už někde najdou v dostatečném množství na naši ambiciózní výstavbu dálnic! Se zdravím a životním prostředím si vytřeme prdel, však on to vědeckotechnický rozvoj nějak vyřeší. Ti, co na silnicích zemřou nebo přijdou o zdraví, budou mít smůlu a hlavně si nebudou moci stěžovat. Vedlejší škody se připouští nejen v armádě. Řádná péče o stávající silnice a železnice je přežitek komunismu. Ne nahlas! To by mohlo narazit. Ale v praktické dopravní politice se držíme zásady, že venkov dopravu nepotřebuje, že může v dopravní izolaci třeba chcípnout. Naše slavná transformace přece vyvolá takovou prosperitu, že si budeme moci dovolit velkou část potravin dovážet. Že někde v Africe lidé mřou hladem a bídou, je nám jedno. Demokratičtí novináři se už postarají, aby zprávy o hladu ve světě nedráždily občany měkkoty! K tomu nám pomáhej Bůh, Velký americký šerif a Velký dolarový měšec!
   Auta žerou mnoho energie. Za komunistů byla vysoká energetická náročnost zejména v průmyslu. Nyní jde průmysl pod kytičky. Co energie ušetří jiné sektory ekonomiky, to navíc spotřebují naše žíznivá auta a letadla. Má to jeden háček: masivní antropogenní emise oxidu uhličitého oteplují klima, proto tají ledovce, stoupají hladiny moří, mizí pod vodou nízko položené ostrovy. Žádný problém, pan Skrblík vysvětlí, že skleníkový efekt je šarlatánská hypotéza, a pokud by snad bylo nejhůř, také Česko se složí národům zatápěných korálových ostrovů na věnec.
   Pro ropu často teče krev. Ropa je ale krví automobilismu. Proto pod vedením Velkého amerického šerifa vzhůru za ovládnutí zdrojů ropy i za cenu statisíců mrtvých. Pro lepší stravitelnost označíme oběti ropných válek za teroristy.
   Lze se důvodně obávat, že naši velkolepou výstavbu dálnic budou komplikovat různí škarohlídové, natvrdlí vesničané a zejména ekologové. Budou podle tvrdit, že napomáhá rozvoji silniční dopravy, a tím i vážnému poškozování životního prostředí. Na ty se bude třeba důkladně připravit. Také bude nutné prověřit, zda některé zákony, přijaté v euforii po převratu, nedávají občanům právo se účinně bránit výstavbě dálnic. Dopravní potřebnost? Šetrnější trasy? Ekonomická efektivnost? Veřejné zdraví? Životní prostředí? S kritikou si můžeme tak leda vytřít zadek. Je to přece intenzivní výstavba dálnic, která zajišťuje prosperitu, která zvyšuje bezpečnost silniční dopravy, která zlepšuje životní prostředí. Kdo s námi nesouhlasí, je buď vůl, stará struktura nebo ekoterorista! Do spekulací s pozemky, porušování zákonů a rozkrádání veřejných peněz ve velkém si přece nenecháme od nikoho kecat! Při prosazování dálnic a jiných bohulibých aktivit si budeme počínat tak, že i pověstní radní z českého Kocourkova zrudnou závistí. Pokud se však sami nezapojí do našeho úsilí o urychlenou výstavbu husté sítě dálnic a jim podobných rychlostních silnic. Rychlostní silnice je beranidlo na kverulanty. Řadíme je do silnic první třídy, abychom mohli národu tvrdit, že dálnic v Česku je zoufale málo a že je tudíž musíme stavět za každou cenu v co největším množství! K tomu nám pomáhej automobilová kultura. Amen!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]