Jméno Jaromíra Hořce (vl. jménem Halbhuber, nar. 1921 v Chustu na Ukrajině) není našim čtenářům neznámé. Básník, žurnalista, literární kritik a editor, v r. 1991 docent na Fakultě sociálních věd UK, prošel komplikovaným, málo organickým světonázorovým vývojem, jenž bezprostředně podmiňoval i jeho tvorbu, tedy od revolučního stalinisty přes liberálního komunistu, disidenta ("jsme pro socialismus"), až po "uvědomělého" nekomunistu polistopadové éry. Mnohdy bylo v jeho gestech cosi nuceného a nevěrohodného, patetického i tendenčního, imagologického a pseudocharismaticky čitelného - v osobních postojích, poezii i žurnalistice. K dobru Hořce dodejme, že podobným "vývojem" prošlo sdostatek českých spisovatelů a že na různých přemetech nenesou vinu jen oni sami, nýbrž také doba, jejíž naděje a omyly s takovou vervou tlumočili, případně ještě tlumočí.
   Jako autora knihovědných prací jsem Hořce neznal, proto mne překvapilo vydání jeho publikace POČÁTKY ČESKÉ KNIHY (Praha, Votobia 2003). Kniha je to dobře vydavatelsky upravená, opatřená seriózním poznámkovým aparátem a obrazovým doprovodem, zdálo by se tedy, že její text může zájemcům z řad studentů nebo učitelů poskytnout cenné informace, nebýt několika závažných nedostatků, patrných ovšem až při zevrubnějším pohledu. Právě na ně se soustředím.
   Pod názvem Počátky české knihy bychom asi hledali počátky knižní kultury a vzdělanosti u nás, reprezentované ovšem rukopisnými památkami, kodexy, kronikami, pasionály, mešními knihami (misály) atp. Naznačoval by to přebal recenzované publikace, na němž je reprodukována rukopisná iniciála písmena "P", připevněná na tyčové borduře s květy; bordura vyrůstá z dračí hlavy. Zaujmou i bohaté akantové rozviliny s květy vyrážejícími z dračího ocasu (červeno-modro-zelenými a snad i zlacenými). Text na přebalu se jakoby ztrácel a neškolené oko nepostřehne, jde-li o tisk, nebo rukopis. Pod pojmem "kniha" však Hořec míní "tištěnou knihu", resp. knihtisk, tedy jistě vhodnějším titulem by byl název "Počátky českého knihtisku". Není to žádný detail, protože podobná ledabylost je vlastní celému textu.
   Hned v první kapitole se dočteme, že v "současné době vychází každý rok přes 400 tisíc knih" s důležitou informací v závorce, že tomu tak bylo "v roce 1963; ještě v roce 1952 to bylo 250 tisíc titulů" (s. 10). Je vpravdě kuriózní považovat za "současnou dobu" rok 1963, ale vysvětlení je v tomto případě jednoduché. Prohlédneme-li poznámkový aparát a seznam použité literatury, zjistíme, že je doveden do konce 60. let (až na několik výjimek, navíc s chybami ve jménech, kupř. "P. Vojt", správně P. Voit). Hořec chtěl možná projevit svůj pohrdavý postoj k "normalizaci", kdy "došlo k jednomu z nejpronikavějších decimování českého písemnictví, ne-li vůbec k největšímu", jak stojí černé na bílém na straně 147, ale bližší pravdě bude, že autor později publikovanou odbornou literaturu pravděpodobně nezná, nebo ji spěšně a nesystematicky zapracoval ex post, protože základ ve Votobii publikovaného textu vznikl už koncem šedesátých let: nikoli náhodou roku 1969 totiž autor předložil kandidátskou práci nazvanou K počátkům české knihy. Potom by ignorance nemohla být motivována politicky (pravděpodobně by nepřehlížel publikace vydané po roce 1989, v době, která "zaručuje i legislativně svobodu tvorby a nakladatelské činnosti" /tamt./). Dovolím si hypotézu: autor původní disertaci narychlo upravil, možná i seškrtal některé pasáže a citace z děl klasiků marxismu (ponechal jen jednu, s komentářem v poznámkách, že "Engelsovo tvrzení je ovšem značně jednostranné a přehlíží zcela vlastní duchovní poznání a vývoj humanismu", čemuž "značně" nerozumím), zběžně doplnil bibliografii a závěr o několik odstavců o době vlastního samizdatového působení - a poté vydal. Jak si jinak vysvětlit ignoranci 33 let výzkumu literárněhistorického, knihopisného a knihovědného, českého i zahraničního? U člověka, který se prohlašuje za "literárního historika" (viz "O autorovi", s. 158)!
   Jen jeden příklad za všechny. V Kapitole druhé nazvané České prvotisky píše autor obšírně o problematice první české tištěné knihy, v níž se uvádí rok tisku 1468. Autor toto datum zpochybňuje v návaznosti na výzkumy starší (J. Dobrovský) a z jeho pohledu novější (E. Urbánková, A. Vidmanová); přiklání se k roku 1476, mj. proto, že ve stejném roce byla vytištěna v Plzni Statuta synodalia Arnesti, latinský český prvotisk. Literární historik prof. Milan Kopecký ovšem několikráte (poprvé v Universitas 1968, č. 3, později v obecně známém Úvodu do studia staročeských rukopisů a tisků, Praha 1978, jenž slouží dodnes jako doporučený studijní text) vcelku úspěšně zpochybňuje argumentaci odpůrců roku 1468 a soudí, že "sazeč převzal letopočet 1468 z rukopisu do tisku záměrně - rukopis a tisk snad vznikaly paralelně a téměř současně, samozřejmě rukopis s malým předstihem" (s. 40), neboť "v době feudalismu existovaly blízké vztahy mezi autorem, event. překladatelem, písařem a sazečem, a to hlavně v těch tiskárnách, které vedl nebo vlastnil vzdělaný člověk působící také jako spisovatel, překladatel a upravovatel, jako byl např. v 1. třetině 16. století Mikuláš Konáč z Hodiškova nebo v 2. polovině 16. století Jiří Melantrich z Aventýna a jeho zeť Daniel Adam z Veleslavína" (s. 40-41). Každý badatel, natož "literární historik" je povinen na tuto argumentaci reagovat, tedy ji zvážit, řádně citovat a zpochybnit, je-li to možné. Podobně je povinen zhodnotit práce svého "předchůdce", který editoval dílo zmíněného Konáče (Finitora) a Veleslavína, který o nich fundovaně pojednával dokonce - od počátku let šedesátých.
   V Seznamu použité literatury ovšem nenalezneme ani práce J. Hrabáka (cit. jen na str. 30), J. Kolára, L. Pavláta, J. Šaldy nebo Z. Tiché, z novějších studií nic z K. Balcarové, J. Bartáka, V. Bartůška, K. Boldana, V. Dokoupila, M. Hlinomaze, A. Hynkové, J. Chaloupky, A. Kostlána, V. Krause, J. Procházky, L. Prudkové-Veselé, M. Riedla, J.Šedinové, J. Štefana, Z. Uhlíře, J. Vobra a mnoha dalších, máme-li zůstat jen v domácích poměrech. Informace v knize uvedené jsou kompilacemi z prací vydaných do roku 1969, jen zcela výjimečně je zmíněn (a právě jen zmíněn) titul mladší, od roku 1991 až po současnost jakoby se výzkum zcela zastavil. A že nejde jen o problémy knihopisné a literárněhistorické, o tom svědčí málo známá publikace Jana Bauera nazvaná příznačně Libri prohibiti. Seznam zakázaných knih v Čechách od roku 1989 (Praha 2000).
   Hořcova publikace, jakkoli na první pohled vyhlíží sympaticky, má pouze hodnotu kompilační práce ze starších pramenů, která nepřináší nic nového metodologicky ani faktograficky. Seriózní lektorské posuzování a přepracování textu by knize jistě prospělo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]