Knihu VYMKNUTA Z KLOUBŮ (CZ Books, Praha 2004, 256 stran), podle její zadní desky, nikoli však podle titulního listu nebo tiráže (nejde tedy o podtitul) Z deníku autora určeného na odstřel, napsal básník Karel Sýs. I když je to svazek článků a glos ke dni a době z let 1999-2004 a není psán veršem, i když jsou v něm i dopisy, které si Sýs vyměňoval s ministerstvem kultury a Českým literárním fondem jako předseda Unie spisovatelů, marně se dožadující podobné podpory, jaké se dostává Obci spisovatelů, je to dílo především básníka, který je také novinář, kritik, představitel spisovatelské organizace; je to dílo básníka ne snad proto, že i v oněch příručkách, kde ho zrovna nemají v lásce, ale ještě se neodvážili ho z literatury zcela vymazat, bývá tak zván, ani proto, že je v knize tu a tam i pár veršů; kniha Vymknuta z kloubů je dílo básníka způsobem, jak jsou jednotlivé, často velice různorodé texty (od zdravic a nekrologů i poznámek na okraj knih, osudů i událostí přes úvahy a polemiky až k rozhovorům, hlasu do anket a zmíněné korespondenci) napsány a jak se skládají v celek, který představuje jedinečný obraz falešného lesku a tajené bídy třetího pětiletí (FXŠ by řekl: třetího lustra) od vydání kultury a hodnot totalitě trhu, na němž je ve jménu svobody (hlavně svobody podnikání) většina spisovatelů u nás zahnána do kouta, kde se obtížně a často zcela marně žebrá, čemuž se v jazyce kramářů a jejich advokátů říká hledání sponzorů.
   Kniha Vymknuta z kloubů se jako dílo básníka hlásí už svým názvem. Vymknuta ze svých kloubů doba šílí, říká Shakespeare ústy svého Hamleta (v překladu E. A. Saudka) na konci prvního jednání slavné tragédie (v překladu Sládkově: Čas vymknut z dráhy). Sýs ve své knize tu smutně, tu ironicky, polemicky, útočně zaznamenává, jak se skutky nových držitelů moci a jejich literárních příručí ostře rozcházejí s krásnými slovy o nastolované svobodě, lásce a pravdě i s iluzemi, které si od restaurování kapitalismu leckdo pošetile sliboval. Výmluvné jsou už četné názvy Sýsových textů: Totální zatmění mysli, Příliš krátká paměť, Emanuel Emilovi oči nevyklove, Na březích Vltavy raší hnědá tráva, Soška svobody slova padlá na záda, Král intolerance, Když vyjí hyeny. A proti tomu: Kultura je budoucnost, Všechno bude jinak, Dobrý člověk v Opočně, Vyhánět z lidí mráz, Nic není definitivní, Vyjít ze sebe, Snít se musí.
   Půldruhé stovky textů "z deníku" za necelých pět let, textů různě dlouhých (od několika řádků po deset stran), vesměs publikovaných (převážně v Obrysu-Kmeni, ale i jinde, zejména jako průvodní slova v knížkách jiných autorů a malířských katalozích), jistě není mnoho; básník je básníkem i díky tomu, že rozpozná, co je skutečně významné a paměti hodno; texty jsou opatřeny daty (vzniku, ne publikace) a podle nich seřazeny. Tvoří tedy jakousi kroniku, ve které se střídá velké s malým, leč vždycky příznačným, domácí s globálním, vyznání s výpadem, přání s pranýřem. Básnická je ta kronika už tím, jak pronikavě, obrazně, často s ironickou nadsázkou a jasně pojmenovává a jde k jádru věcí. V jedné anketě Sýs řekl v únoru 2000, že poezie je vidění světa a básník je vykonavatelem tohoto ortelu sám na sobě. A že básník vidí svět ve stavu zrodu, v prvotní podobě a navíc někdy píše básně. V textech knihy Vymknuta z kloubů si Sýs odpustil ono navíc, neodpustil si však osobitost a umění, jedno z nejvyšších umění vůbec, vyhmátnout podstatu co nejméně slovy. Má velký dar slova, řečeno názvem krásné knihy Jaroslava Sekery, a má i ještě větší dar kázně a umění slovem šetřit. Taková jeho bilance vývoje (z listopadu 1999) Deset let poté zabírá v knize jen dvě stránky a kousek, ale vydá za velkou studii: je v ní nejenom plasticky vylíčena krize v české kultuře a demaskována ubohost popírání, že to krize je, ale vysledovány i její kořeny už před listopadem v předávání moci lidem, kteří chtěli mít hlavně pokoj (místo věkem i služební únavou zliberalizovaného Müllera nastoupilo nové koště, které po převratu prohlásilo, že se nejen do funkce, ale i do strany dostalo omylem), a též v nadbíhání zpěváčkům (kteří tak krásně klokotali na sjezdech a tryznách); jsou tam přímo jménem vyvolány krásné exempláře nového uplatnění někdejších suprdogmatiků (M. Jungmann) i hurá převratníků (M. Pohorský); je tam zaregistrováno, jak výmluvně se obrátila nová moc proti Vančurovi (zarazila vydávání jeho sebraných spisů), na něhož za protektorátu gestapo nasadilo svého nejschopnějšího vyšetřovatele; a je tam i výstižně nazváno, co nabízí trh: Místo dramat, tragédií a komedií se vaří virtuální eintopf. Ve stati Deset let poté není však jen děsivý údiv a pláč, ale i poznání, že jediná cesta z bludiště vede přes tvůrčí činy a že lidem zítřka dlužíme obraz převratu; a je tam také jistota, že pravda opravdu zvítězí (z čehož už začíná jímat děs pisálky z tzv. Lidovek) a že ani globalizovaná prázdnota nezničí globálně lidskou kulturu.
   Sýsova kniha imponuje hloubkou a šíří básníkova rozhledu i znalosti dějin. Nad jiné působivá jsou místa, kde Sýs klade vedle sebe slova protektorátního arciquislinga anebo nacistického protektora na jedné straně a polistopadového státního prezidenta na straně druhé: mají stejný slovník, stejné fráze, stejné myšlení: protektor žádal protektorátní vládu udělat si pořádek s lidmi českého kmene, kteří nechtějí pochopit velký světový rozhodný zápas a novou výstavbu naší Evropy, pan prezident se zamýšlel nad tím, jestli pochopíme výzvy, které křižují Evropu a svět, když ještě mnozí nejsou schopni rozpoznat historický smysl integračního procesu.
   Karel Sýs v citovaném už rozhovoru řekl, že poezie je proroctví. Jeho kniha to dokládá. Už roku 1999 připomněl lokajíčkům mezi českými autory (konkrétně Páralovi a Holoubkovi), že zákonem z roku 1918 zakázala demokratická republika užívání jmen se šlechtickým přídomkem a že podle zákona z roku 1936 se dopouští přestupku (na který je pokuta až dvacet tisíc Kč nebo trest vězení do dvou měsíců), kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, ale i ten, kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický. Nuže, roku 2004, právě v čase vydání Sýsovy knihy, česká média zas jednou předvedla, že duch lokajský v Čechách žije a hlasitě plesala nad vítězstvím jistého knížete ve volbách do jakési zbytečné instituce.
   Říká se, že básníci se svým jástvím jsou koncesovaní, consensu omnium tolerovaní egoisté, že myslí jen na sebe a své dílo, ale básník knihy Vymknuta z kloubů není tak sebestředný, právě naopak: do svazku zařadil i rozhovory s osobnostmi, jichž si váží; sám střed svazku představují jeho rozhovory se sociologem Janem Kellerem a s malířem Teodorem Rotreklem, jejichž poznatky a názory souzní s jeho poznáním doby vymknuté z kloubů, doplňují je a v lecčem gradují. Ukazuje se, že alarmující básník není v svém úsilí zdaleka osamocený.
   Zmůže co básník, když má jen slova, slova, slova? Odpověděl už Shakespeare slovy Hamletovými: A zmůže-li co chudák jako Hamlet, / aby vám projevil, jak vás má rád,/ dá Pánbůh, udělá to. Pojďte, páni! / A pěkně prosím: mlčet jako hrob! / Vymknuta ze svých kloubů doba šílí: / že jsem se zrodil, abych napravil ji! / Leč pojďme, pánové! J. V. Sládek ten konec prvního jednání hry přeložil: Prokletý to podíl, / že k jeho nápravě jsem kdy se zrodil! / Nuž, pojďme spolu.
   To je poselství básníkovo; poselství i této Sýsovy knihy: Nuž, pojďme spolu!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]