Není hraničních čar na divoké zahradě. Ve vzduchu poletuje chmýří cibulové natě a mě napadá - také jsme takhle (ničím a nikým nespoutáni) létali po Čechách i Československu, také se pro nás sklizní zlatilo a všechny třešně byly turnikety na stanici Rubínová v Lesní ulici, tam, kde usedáš na trůn Pěstitele s výzvou: "Pojď, dáme si švestku, tu máš tu velkou!" V kapse ti šustí žezlo cibule, vytahuješ ho na světlo s ujištěním, že se nezkazí, že cibule je hermeticky uzavřená a nepropustí vodu: "Vidělas někdy chytrýho krále? Sou to blázni! Jen se válí a špekulujou!"
   My pilně do fitcenter chodíme, my z nehybných kol do zrcadel civíme. Vy, kola, nikdy nevyjedete do krajiny! Umělé schody posilovačů, nad vámi nikdy nevztyčí se dům, dům se spáči i hráči! A tady ruce, ruce jak rozbrázděné obrácené klobouky z červeného filce, melou kopřivy, na naše nohy zatím padá řezanka, stroj s trychtýřem se pohybuje a pod ním leze po železe živá kopřivová mez, mez za kterou už číhají krocaní, slepiččí, králičí krky, a za krky se škrobí ubrus pro strávníky, a za strávníky běhá objednávka židlí ke stolům. Není to užitek oproti kolům nehybným, oproti běžícím pásům, pásům, na jejichž koncích nežijí, ale zanikají perličky potu, pásů, na jejichž koncích - soustružených také beznadějí - spí pera s vyfouknutými měchýři inkoustových bombiček, pera na bílých arších?
   Letní den vchází a ty ho načínáš zářezem do střídky rána:"Joj, my když byli máli, bylo nas šest děti, ták školky nebyly, tata nas bral v Maďarsku na pole. My měli mály motyčky, a dyž si byla unavena, ták skákej, hrej si! Já chodil do specielni zamědělsky školy, ták specielni, že to nikomu ani do telefonu nemožu řict, a ve škole mi dal učitel pudu do hrsti: řekni, co z toho pude, já musel řict brambory, česky, nebo židovsky, židovsky, ty sou na salat, to je delikatesa, česky, ty červeny, zas nerozvařiš, nebo sem učiteli řek, že z pudy pude pšenice, nejlepši byla krasnojarská, taková zlatá, jako platinová, a po těch zkúškách šel sem domu ze školy, tam na mně čekal kamarad, Ignac už na tebe čeka, sedi na schodech, řikala jeho mama, my chodili všude spolu, na pole, sekat trávu, Ignacek byl malej, nechtěl jist, a jednou sem šel ze školy a jeho mama řika: jdi za nim, je ve svym pokoji a plače po tobě, ten den odjížděli do tý Ameriky a potom snad do Izraíla, joj, tam kdybych s tebou Evo jel, dal bych vyhlasit patraní, našli bysme Ignacka, to bysme si pák žili, budem tam bydlet blízko sebe, já bych si votevřel autodílnu, sem na auta vyučenej, ja dam ucho na plech a už vim diagnostiku, co tomu je, a ja bych ti v Izraíli kupil malej vozejk s plachtou, jak v něm jezděj nakupovat v kibucu, nebo esli chceš, dam ti dohromady kočovnej vuz, jeden je tady vedle v Kovařský, udělam ti uvnitř orňamenty, uprostřéd zarcádlo, vzádu klec a v tý by jeli s nama psi Tína a Rolfi, na tu klec bych napsal Tína a Rolfi Zoltánovi, aby jim nebylo smutno a byli ve stejný boudě jak ji maj tady, no a kolem hlavy bych ti uvazal šatek, kúpim ti sukňu a kalhoty s velkejma kapsama, kalhoty kradačky, i tú plachtu udělam nepromokavú, aby na tebe nepršelo, kupaní, co?, o kupaní se nestarej, tády i v Rumunsku sou v lese tuňky, do toho si lehneš, zatřepeš smrkem nad sebou, to je sprcha, koupelna nemusi byť vůbec drahá, ani ve tvym bytě ne, kúpelna je jen mistnost, očistná zaležitost, poslouchej ale, tvoje mama mi zmoknuť nesmí, tý dam udělat křeslo a na to křeslo dam vyšiť Praha, dyž za mnou mama nechce jit do Novyho Vážení, a k tomu křeslu postavim támhletu lámpu, to je vzácnosť, fííí, to je vzácnosť ze slonový kosti, mama bude sedět a poslouchat to ticho, joj tády je tichůčko, nikde neni tak tichůčko a takovej vzduch, a podivej záhrada, izraílska záhrada, choděj si to sem fotit, jahodovej koberec i krocany, toho bílyho kohúta, to je krásavec, ja měl i čínsky kachny, ale ten kačer byl zlej, kloval krutu až zašla, ták sem vzal sekeru: poď sem, hošánku, ta tvoje kamaradka v Praze nejí maso, je vegetarianka?, no to dyž ji na voběd ryžu s makem, to je markomanka, tády byl jeden, ten měl pořád hlad, mladú ženu, tá dělala jen polivky, ja mu povidam pane Álois, poďte k nam, co byste si ták dal, a von že prejt, tak sem nakrájel, chleba k tomu, potom eště kus teplyho špeku z udirny, najednou koukám chlap sebou házi na zahradě, co je vam, špatně, špatně, ták se najed, no zavolali sme doktora, tén mu pich injekci, a druhej den zas Álois přišel, vzal támhleten pekač, to bylo plny masa se sádlem, neni to škoda vyhodit, povida Álois, vytřel pekač chlebem, a na vojně sem měl jednou službu v kuchyni, bílej plašť, čepici, zrovna se čistily vepřový hlavy, no a tám byl jeden, menoval se Hejmrle, šel do chlebarny, vzál bochnik, k tomu tři ty hlavy pod kabat, najed se a najednou vidim jak sedi, povidam Hejmrle co je vam, asi sem se přejed, ták sme volali zase doktora, tén ho začal masirovať a už to z něj lítalo, to ma štěstí, řika doktor, byl úplně plnej, no tén měl hlad větši než tén urungut ze zologický záhrady, tam sme byli s kamaradem, von mu hodil do klece tavenej sejra, no co tén urungut s tou klecí dělal, my utikali, tákovou měl silu, nejlepši ze všeho maš se najist, to ja dyž sem zabijel, tak jednu kejtu nesli dva chlapi, a u nas doma v Maďarsku vždycky visel kus špeku, já sem si uřiz, k tomu chleba a hybaj ven dělat, špeku se ujiš i s klobasama v kološvárskym zeli, musiš ale dělat, jinák nemáš nic, řeknu ti co je nejhorši, nejhorši je bejt línej a blbej, línej, to eště překoukneš, ale blbej to je katastrofa, jednou dyž sem byl na dovolený v Konstanci, ležime šoferi vedle sebe na plaži, najednou slyšim: Franto, podej mi tu vodu za hlavou, tak sem chlapa hodil do vody: A teď pij!, a lidi potom řikali Zoltánovi to neřikejte, ten vás hodí do vody, a jednou se do mně dal chlap ve Várech, ja ho zahnal do tý říčky, do tý Teplý, tady máš perličkovú kúpel, chlap leze ven a kolem policajti, viš co mi řekli?, jak ste to dokazal, toho chlapa hledá Interpol, a ja tomu policajtovi povidam: chceš tam taky, do tý řeky?, druhej den mi dali vodměnu, a vod tý doby, kde se něco pralo slyšelas: zavolejte Zoltána, jo ja byl váženej, ne jako ten, kteryho sem tuhle potkal, řika mi ja sem tu ve Vážení váženej, já mu řek a kolik vážite, a kdo vás vážil, pane, ja nemam rad zpanštěli lidi, vidělas v Litvínově, jak mi lidi podavali ruce, to byli všichni svezený, bez rozdilu, vozil sem je v Mostu tramvají, vidělas ty fotografie na kterych je dárkovej koš a tramavaj ma vepředu pověšenej věnec, v něm je psaný řidičovo meno a kilometry bez nehod, ja sem byl váženej bez chlubeni, ja přijel do Várů na lečení a víš co řikali?, Vite, kdo přijel, kdo je tady?, Zoltán!, a jednou mě tam čekali lidi v kavarně, já zaspal a nechal jim zkazat, že sem měl statni navštěvu, no muj tata zasoboval hotel Pupp vinem, daval Tokaj a to je zlatym pismem psany v červeny knize, tam je napsany jeho meno a tú knihu předložej jen na vobčanku, to je pravda, ale v Indonesii, tám sem byl jako šofer na praci se mi zdal sen, že sem v palaci, u vchodu lokaj vola Pan Zoltán s chotí, a ja šel ke krali, kolem kordon miňistrů, po stěnách vobrazy a na nich pluly labutě kolem altánku, všude střibrny misy, ovoce, to ani neznaš, a tén kral nějak věděl, že sem z Dopravniho podniku Most, posadil mě vedle sebe - a to už nebyl sen - povidá: kolik mi sem dodáte Káros, dvacet, třicet, ja mu řikam děte s tim dolu, naši lidi musej táky jezdit do prace, pět vam stači, davam pět, a vtom ti vchazi tanečnice, roušku přes voči, začla břišni tanec, radim ji vodpočinte si, mate toho za dnešek dost, a ta tanečnice sedla, joj, v Indonesii tam je to iný než tády, tam se inák žije, žena tam děla zednika, klempiře, pokryvače, chlap zas vodi děti do školy, a jak se žena změni v tom sárí, na čele ma tečku, podle toho poznaš z jakyho je rodu, v Indonesii dyž deš na trh, vidiš dvě stě druhu ovoce, ty mánderinky! to tam roste jako trnky, ja tam melouny rozbíjel nad hlavou a tu šťavu pil, jednou šla kolem Sukarnova žena, šla mezi lidma, kupovala jen co potřebovala, néni panovnik jako byl Sukarno, teď je tam mela, i u nas bude mela, jen se nejdřiv musí spojit Slovensko s Čechama, jednotny ceny musi bejt, kejta 36, hovězi 60, joj v Indonesii, tám se jedlo!, tám neexistovalo kousek, tám se ti po praci úplně klaněj, tam nakrajeli a ber co chceš, á ty čtvrti v Džakartě!, á lodi co připlouvaj k přístavu v Singapúru, a nemocnice v Singapúru, ty pacienti!, ty sestry!, a jak tám pacienty vozej na vzduch, to neni vzduch, to je vánek!, a nejkrasnějši na všem je, že všude, v hotelich i restauracich maš hodiny, kdy si nesmiš zapalit, až číšnik roznese popelniky, a kluci, holky stojej u vchodu, chlapi nosej jídlo, holky alkohol, ten je lehčí, joj a tá vuně, nosej ke stolum i liker z vanilky, a za nim cejtíš prales, tám eště žije v pralesích divokej národ, šoferi co tam pracovali se mnou tam za nima letěli takovym málym letadlem pro šest lidí, přilitli a řekli viděli sme lebky, to je tam jejich jediny bohatsvi, ženy v pralesich choděj nahy a nechoděj do porodnice, jdou s manželem a přinesou ditě, žena neleži kvuli muchám, dá ditě do plachty, aby ho neuštipaly, v Indonesii musiš umět a nekrast jako straka, zviřata tam maj žirafy, tygry, ružovy vopičky, a dikobraz se drží kolem moře, a květy tam maj jako stoly, to se neda popsat, to se musi vidět, a ty teply prameny co tam maj, lidi tam seděj, a před každym domem stejně maj i bazen, tam se lidi plavčej, tam před bazen by si sedla i tvoje mama, já bych na ni až by šla z vody hodil župan s vyšivanym papagájem, v Indonesii se koupou v bazenech úplně všichni, a všechno neni vodištancovaný jako u nás, kde je jen brát, brát, brát, mam švagra v Kyjevě, Kyjev na Moravě, ten chce jen hektáry, hektáry, opije se, svlíkne a sam tanči po pokoji, a vedle něho bydli ženska, ženska silna jak štrozok, ta si voblíkne úzku sukňu a myslí, že nikdo nepozná, že zametá celý město, joj, švagr by chtěl všechno za dankešén, hektáry, hektáry, ale tam v Indonesii chtěj žit, a večer, když hrajou ty gitary havajky, to je nádhera poslouchat!, na sobě máš cely den něco lehkyho, bilyho, zelenyho, sediš a posloucháš, větši krásu sem neslyšel ani v Budapešti, tam sme šli s bráchou Vojtou, Vojta je harmonikař v Litvinově, tám sme spolu šli do čárdy a hrál tam Aladár Móži, joj to byl huslista, tám i to zabradlí bylo mokrý dyž to zmáčk, Aladár Móži, toho znaš i ty Evo, my sme přece táky hungáry, ten dyž někam přijel, to nebylo jako dyž sem přijede nějakej s gitaričkou a na Ruzyni před něj pokládaj koberce, joj, v Indonesii byly políčka jak koberce, tákovy maly jako dyž je nabarviš - ryže zelena i bila, tám bylo dobry zemědělstvi, přebytky neházeli do rybniků jako u nás, proto sou ryby ták tlusty, zemědělstvi musi byt organizovaný, proč sem produkty vozi cizina?, proč Čech nic nemuže?, proč praci vyhazujou jako přebytky a jeden človek tloustne diky tintitku, slabej jak tintitko byl jeden chlap v Témešváru, měl tlustou ženskou, tá se ti do něho na zajezdu dala, joj, tá křičela, já do ní rejpnul: Pani, vás nevočkovali v Čechách proti vzteklině?, a vona na mě: A vy co jste, vy nejste Čech?, tak sem jí řek to sem, ale mě vočkovali, a chlapi kolem řvali Jen se do ní dejte, Jen se do ní dejte, řvali i s tim tintitkem před kerym sem jí eště povidal, že tákhle hubenyho chlapa sem eště neviděl, dejte mu najist pani, a vona řvala eště víc, jak v Itálii, tam dyž se dva potkaj hned se hádaj, tám sem viděl ty špagetarny, jeden seděl nad velkou misou, tén toho měl, rychle točil lžící, poklepal sem mu na rameno, nespěchejte, pomálu, a potom sem šel kupoval salam, tákovou kouli, menuje se to mortadéla, kúpim čtyry koule a pátou mi dali jednou tak velkou zadarmo, grácija, grácija, vyjdu ven s koulema z obchodu a tam se do sebe dávali dva chlapi, křiknul sem na ně Stluču vás jak smetanu, ja měl tenkrát sto kilo jako je má moje céra Alina, ja ji měl v osmnacti, za to mohla jeji mama, ne mama ho neměla, byla ženska, ale mohla za to, že sem si vzál tu fúrii, Alina, to je ale dáma, to je noblesa, ma invalidni duchod na to, že mysli, že někdo za ni stoji a že slyši hlasy, Alina bydli s Ferkem, joj, ta má naklizino, na gauči leskimo, ružovy i oranžovy, jako to vidiš u mně, v ložnici dvě mrkáci panny na posteli, v kuchyni kredenec a pěkný gumolino na podlaze, lustr a na něm se houpou skleněny hrozny vina, tomu se řiká mořská pěna, kolem těch žlutejch hroznu cinkaj žluty listy, a troubu Tajga táky céra ma, tu sem ji dovez z Ruska, tam sem se mezi Rusy zamichal, ja měl ušanku, já byl jak Rus, a co že dělali lidi z autobusu?, čuměli, byli tam poprvé, v Rusku byl klid, ale v Turecku, tám kluci dělaj hvííízd, hvííízd a házej kamení, votlučou nám autobusy říkali sme, ale zase ve Francii byli hodny lidi, tám sem byl s kolegou Kokešem, Kokeš šel měnit ty jejich fránky do banky, a voni tám měli na penize takovy napichovatka, představ si, že uřednik Kokešovi napich místo stofrankovek tisícovky, tén uřednik byl asi inžinír, to je člověk ubrúskem titulu zabaleny, no a dyž přišel Kokeš do hotelu, povida zhasni, rozdělime se, už potom ležime, někdo klepe, no hledali toho člověka co z bánky vodnes víc, hledali, nenašli, a druhej den stavíme v takovy maly vesničce, byla tam mlíkárna, syry, velky kola, beru si ten s dirama, strkam penize prodavačce a ta se bavi s druhou a strká mi ty moje franky zpátky do ruky, tak sem vzal kolo a šel, šel sem rozbitou silnicí, byla takova i v Dubrovniku, v Dubrovniku sem byl s horníkama z Vítězáku, voni mi před zajezdem vezli domu uhli, přivezli, složili, davam pět stovek, a nechali tu obalku támhle na vokně, tákovy bylo bratrstvi, lidi si pomahali a ja je za to vez po Dubrovniku, a jak jedu, chlapi volaj nic nejede, přibrzděte, stoji tam vosel, a von tam stál uprostřed silnice jak přikovanej, chlapi vylezli, postavili ho mimo cestu, za chvili je tam vosel zas, ja volal z okna: Chlapi, koukněte se, co nese, von ti měl na sobě ten vosel takovy maly košičky, z každy strany jeden, má tam liláky, má tam liláky, volali chlapi, povidam vysypte mu je, von si bude myslet, že už je u sedlaka, votočí se a pude zpátky, tak mu baklažany vysypali, a víš, že se to zvíře votočilo, jenže z druhý strany jely zase autobusy, jeden měl značku Jachymov, to je tám co sme byli včera spolu v kavarně Curie, ja to čtu jak píše, s cečkem, mama mně tam hned vopravila, čti kyrý, ták sem jí votočil vočima k napisu: Čti cé, jako čteš vedle Radiopalac, Rádio, tám hrála kápela, ja nepotřebuju, aby mi pod voknama doma hrála kápela, já se chci najíst bez tý chémie, starý doktoři, ty sou plný chémie, poslal bych je na pastvu, aby se nafoukli, praskli a letěli, aby je vystřídali mladý, ty, který uměj udělat dobrý zuby, ja sem chtěl umelý zuby poslat na Hrad, pak sem je položil v Kadani doktorovi na stul: Mate ženu?, tak jí je dejte, ja piju jenom vodu, nema to žadnú stabilitu, já se chci najist, a bez tý chémie, proto tu pěstuju všechny rostliny i zviřata, můj kluk vyrost na domácim, joj, tén dyž se mnou někam šel, řikali barónsky ditě, ja už mam letos všechno pod střechou, nikdo na světě ti nic nepodá, už néni to bratrství, včera mi měli přijit posekat ty větve co tu stíněj do voken ze silnice, přišli chodili, koukali, řikam co chodite, kde mate pilu?, neni spoleh, ja sam sem si musel dělat chromosvod, a jednou byla bouřka, mě ti to zvédlo nad zem, ták vidim zahradu z vejšky, joj, to byla nádhera, větši než když sem lítal na vojně padakem, my měli seskoky a na nohou takovy boty, mezi podražkou byl vzduch, to perovalo, velitel u dviřek letádla dělal rukou skoč!, skoč!, a ja se chytil při skoku s kamaradem za ruce, v tom vzduchu sme spolu mluvili, pod nami mály domečky, nejdřiv se votevře jeden padak, potom druhej a vzduch krasně sviští, strach sem neměl, ale ják mě zvedla bouřka na mý zahradě dostal sem strach , že vo to všechno přijdu, a já v tý vejšce vzpomněl na mamu, jak řikala u stolu z bible, že pustina a bez vody kraj budou jasat, púštni plaň bude mit radost a rozkvete jak šafran, v pustině vytrysknou vody, nebude někdo iný sázet a iný jíst, a levhárt lehne s kůzletem, nikdo se nebude zbytečně lopotit, proto vidiš u mě výnosy pod střechou, česnek, brambory, zavařeniny, maso, zlatou cibul, zéli, vajička, no a v zimě i sednu tam co mám kredenec, koukam jak se lidi venku honěj s taškama, jak se jeden na druhyho tlači v krámě, a u vchodu čekaj na vychovátele chovanci vejprtskýho ustavu, jeden mně zdraví, druhý mávaj dobry den, von nevi čí je, kerej je den, kolik hodin, no řekni co je čas, co tu lidi sme, sme jak stepní ptáci, běhá to po světě a v přirodě a nikdo neví kdy a co ho lapne a sežere, někoho sežere televize, dyž du krmit a zavírat večer zvěř, televize krmí lidský krky šiškama jako ten Tělíčko, všude do všeho mluví Tělíčko, já kouknu králikovi do voka, to je vobrazovka, a hned vim: zejtra umřeš, a ráno leži králik nataženej, to je moje předpověď počasi, a nemam copanek, a slunce v duši mam, jenže to nahlas neřikam, ale voblečenej jak před kámeru, to sem, kukni dole ve skřini, v obyvaku co visi lustr s hroznama - tam vodim jen vzacny navštěvy a až budeš mit nározeniny pudem si tam sednout a vypiť, no tám ve skřini mam proužkovanej oblek, vazanky, boty z kože, i smoking s fižim do báru, ten sem měl na sobě v Budapešti, viš, kde je Řetězovej most, tak kousek před nim byla čárda, tam sme šli s nějakym Dočkalem, joj ten pil, tos neviděla, tám to nosili ne ve sklenicích, ale ve džbanech, ja si poručil ten džban, ale s čajem s citrónem, vrchni to nese a Dočkal řika ty ňák piješ, piju, piju, do toho hrala kápela Budy Šándora, to byla nadhera, a Dočkal pada na zem, ja ho zdviham, když k nam přišla zpěvačka, že mame přistavenyho taxika, kam mě to berete? ptam se řidiče, a von tén Dočkal měl přibuznyho, nějakyho miňistra, a tén měl vilu v Budapešti, tos neviděla, šu
   nku tam měli jako namalovanou, ták byla křehka a k tomu vino, všude komornik, chuva, čišnici, no a jdu spat když někdo klepe: pojďte si ještě sednout něco vypít do haly, tak sem šél v pyžamu, těch lustrů nahoře, tá výzdoba haly!, a když sme přijeli domu řika mi jeden známej, představ si, že tén miňistr má v Budapešti kousek od tý vily eště jednu a ta je eště hezčí!, a tyhle další šaty sem měl na sobě v báru, tám seděla nějaká Marešová, mlada ženska měla za muže starýho chlapa, chlapi řikali tá ho dycky vopije a potom si děla co chce, ták tám zhasli, vona ti šla pro mě ke stolu a tén muj voblek měl na sobě takovy zvlaštni nitky, lúrex, no svitily v tom, tančime, ja ji potom vedu ke stolu zpatky, děkuju a omlouvam, že přiště nepudu, že mě vytrhla ze společnosti, a viš co řekla?, ja tě stejně dostanu, a stejnej voblek sem měl dyž sem hrál na pódiu v báru tý svý fúrii, vona ke mně šla v nemocnici k posteli s akvokatem, joj, mě pálila matrace, nesnašim umělú, ták sem řek sestře aby volala primaře, tén pode mě dal ruku a ucuk: tén je jako voheň, a pák pode mně dali matraci z mořský trávy, no a doktor řek, že chodit nebudu, proto mi fúrie s tim advokatem nesli rozvod k posteli, ja měl úraz na vojně, nerozevřel se mi padak, mě z toho ale za rok dostali, ja byl generalita, ták se snažili, mama mi nevěři, tvoje mama ale nemuže vidět všechny uniformy, sou na Moravě u kluka, tady je jen tén tramvajáckej voblek a čepice, vidiš, ja po uraze jezdil, advokat neměl pravdu, a viš co s advokatama udělali v Litvinově?, šli zabavovat majetek a dal se do nich celej vchod, a viš co udělala ta jedna akvokatka?, skočila z vokna a zlomila si nohu, a tomu druhymu co lepil dveře dolamali ruce, ruce sou nejduležitějši organ, ja měl na vojně na starosti dva faraři, měli bily ručičky a v těch pořád vobraceli jednu knižku, nechtěli makat a uklizet, knižku vobraceli sem a tam, ták sem jim udělal rodejo, aby si dali světnici do šusu, to je po vojensky do pořadku, a druhej den šel jeden z těch farařů ke mě: Vy ste dneska veliteli nějakej jinej, čistej, kde ste se myl?, a ja ho zaved před potok, joj, tén se divil: Tady?, v tý studený vodě?, a jednou sem myl v Budapešti cestujícího, jedeme na Silvestr a v autobuse lidi volaj: Pane řidič, tády je smrad, chlap se posrál, v ruce drži flašku, směje se, ták sme jezdili po městě dokud sem nenašel bystřinu a ja mu svlík kalhoty, potom mu mokry spodky navlik, byla zima, ale chlap se smál a flašku nechtěl pustit, chtěl si nechat na zahřati, bál se, že ho pošlu nejblišiim Erocity vlakem domu, i ták byl ale spokojenej, ja sem taky spokojenej se všim, proto mně bůh vodměnil, že mužu dělat tuhle záhradu, neni snad jedno kde zavřu voči, jestli v Novym Vážení, Bruselu nebo v Bratislavě, život je krásnej všude, ať sediš v ňáky knajpě v Praze nebo v Ditroitu, v Ditroitu měl kluk fabriku, má taky eště hotelovú školu, joj, tomu by se nestalo co se mi stalo, pohadal sem se tenkrát s ženskou, ták sem si šel sednout do restaurace, poručim jeden koňak, čišnik to nese a řika vy ste nějakej bledej, néni vam špatně?, no já se ti tak před tim pohadal, že sem myslel, že místo do hospody uteču do lesa a tám si budu votloukat vo stromy ty párohy, no a tak piju další koňáky a vtom ve dveřich vona, daš si víno, ptam se jí, a vona: Copák sem kurva?, ták vobjednavam šunkovou misu, a dyž vstávam a platim de čišnik s taliřema, zakop a všechno sem měl na šatech, to by se mýmu klukovi stat nemohlo, ten vobsluhoval norskýho vyslance, povida ja se mužu penězma vohazovat z každý strany, a jednou v Marjánkách sednu ke stolu a nájednou slyšim za sebou: ahoj tati, co tu dělaš?, no přivezli nas, ty nejlepši, řika kluk, a hned co si daš, joj, tén by nikoho nepolil, ale já byl i politej spokojenej, co sem měl dělat, křičet na ulici?, život je krásnej všude, ja jednou vez svatbu, žena měla 82 let, muž 87, dybys viděla ják se nesla!, tá elegantni chuze, ty šaty, v ruce měla buket, no ta stará inteligence!, hrala jim hornická kápela, všechno měli zadarmo v hotelu Praha v Litvinově to myslim bylo, a ja si tam dal svíčkovou s brusinkama, přišel ke stolu kuchař: Máte dost?, a potom nese misu plnou vomáčky, ták sem se najed a vyšel ven, tam ženich votvírá peněženku, každymu dával pět set, Dopravni podnik vozi zadarmo řikam mu a von mi nese orginal visky, dřív byl řiditelem chemickejch zavodů, a dybys viděla jak tu ženu ved za ručičku, to dneska nikdo nezna, na to se dívalo celý město, vona dřív byla herečka, vozil sem je tramvají na houby, joj tady rostou křemeňaky, na silnici je prodavaj a hned vedle houbařu stoje prostitutky, študovaný, vidiš ve skleněnějch vylohach jak stojej, ja bych k žádný nešel, i když jednu sem měl na záhradě, slyšim plač, silnej plač, vyběhnu a vidim prostitutka z Křímova, tén Němec vedle si přivez tři holky, potom je vyhodil a ani jedný nedal na vlak, ja chodil sekat trávu první a stalo se, že narazim na stoh, z něj leze chlap, mění barvy, za nim naha ženska, a možná to byla ta robusni místní holička, tu sem viděl ják ze dveří vyhazuje chlapa, byla nahá, ale já bych k žádný nešel, ja chci jen mamu, ty i mama mate u mně prvolegie, máš ode mně klíč, ty Cipísku, a dyž sem tvoje mama nepude, zavřu to tady, prodam a pudu do ciziny, ze žálu, abych zapomněl, tady maj lidi vo mě starost, že mam dvě žensky, jednu kuchařku, druhú milenku, nikdo neví, která je která, a tuhle přišly dvě: vy prej máte dvě ženský, ták byste moh mít čtyry, ne? mě nejde vo penize, já chci, aby se mama dožila vysokyho věku, ale lidi se staraj, a nikdo z nich neví, že mi včéra jestřab roztrhal slepici, byla to samotařka, všude chodila sama, a nikdo z lidí neví, že sem chtěl udělat tám co je kulna zimni záhradu, tam bych tě posadil a tam bysme se učili, ty by sis psala všechno do toho svýho notésbuku, že myš je radar na počasi, že černy rybiz kvete do modra, pak vidiš bobulky a kolik bude, že brambor židovskej ma květ krasnějši než orchidej, a taky by sis psala vo sázení: dělaj se hrobky, přijde tam hnuj a za tři tydny kukaš - z bramboru šlahoun zelenej!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]