Nemám to vůbec lehký jako návrhářka a zároveň modelka, a jako velice dobře vyspělá ženská to mám vůbec nejtěžší. Voháknutý cizinci si myslej, že jsem celá rozebraná z jejich dolarových náloží a svěřenkyně pražských pasáků by mi zase nejradši vyškrábali oči, když spočinu na sedadle vedle jejich vyhlídnutýho objektu...
   Letím na rande s Pytlíčkem. To je můj milej, kterýmu z jistýho důvodu říkám Pytlíček. Mračí se. Žárlí, protože jsem přišla o pět minut pozdějc. Žárlí jako opereťák.
   Žárlivostí roztřesenýma rukama mě lehce a ostýchavě vezme za boky, stejně ostýchavě mě políbí na tvář a pak už se rozjedeme jeho hrkající škodovčičkou z Prahy do kopců za Sedlčanama a jak se kolem nás míhají silnější, razantnější motory vidím, že se mu v mozku míhají různý obrazy, namalovaný chorobně bujnou fantazií a mým chorobně krásným tělem.
   Je to blbeček, ale mám ho ráda. Vlastně ani nevím, jestli ho mám ráda, každopádně díky němu zažívám něco, co bych zažila s málokým jiným. On totiž Pytlíček má klisničku Vandu, pojmenoval si ji po mně, po kom jiným. Dělá mi to dobře, že mu to dělá dobře, že mě tak může mít dvakrát, ale ono na tom stejně čerta starýho záleží, protože když se pohupuju v jejím sedle, nejsem už pražská krasavice, jsem kněžna l'Ambrossini z Modeny, celej svět minulých století mi leží u nohou, bankéři pro mě skáčou do Pádu a ze šikmý věže v Pise a věšej se v Sixtýnský kapli a já si bezstarostně cválám s vlajícím bleděmodrým hedvábným závojem kolem krku růžovým vzduchem k piniovým hájům pod vysokým rozpáleným italským nebem... A kromě toho, Pytlíček je zdá se jedinej člověk, kterej o mně stojí ne kvůli tělu. I když, kdo, při jeho mindrákách, ví...
   "Můžeš mi říct, co sis to tam s těma Italama domlouvala," snaží se Pytlíček vyprovokovat hádku, ale mně se nechce hádat, protože jedeme za naší klisničkou Vandou. Ale italský nebe se stejně rozpadlo jak karrarskej mramor.
   "Neměl jsi náhodou vlčí mlhu?"
   "Vlčí mlhu jsem neměl, zato dobrý přehled."
   Jako na potvoru přijel totiž na rande o minutu dřív, takže mě viděl, jak si domlouvám kšeft na focení nějakých italských plavek.
   "Domlouvala jsem si kšeft, Pytlíčku," položila jsem mu jedno ze svých přebujelých ňader na ruku a druhé na rameno. Zelený opel před námi přišel o brzdový a koncový světla, protože Pytlíček v tom rozčilení dupl na plyn místo na brzdu. Majitel oplu vylezl a chtěl se začít hádat, eventuálně prát. Udělala jsem na něj co největší oči a pusou a jazykem vykroužila neslušnou, ale slastnou mužskou představu, a byl pokoj.
   Když jsme přijeli na chatu, uvařila jsem Pytlíčkovi kopřivovej čaj, i když se chtěl napřed na mě sápat. "Napřed se projedu. Potom..." zaševelila jsem mu svým sametovým altem do ucha a přejela mu po něm jazykem. A odcválala do kopců.
   Po polní cestě jsem doklusala k chalupě na kraji lesa a - světe zboř se - před chalupou stál zelený opel s nakřápnutými brzdovými a koncovými světly. Jeho majitel se právě zvedl od kufru a taky údivem otevřel pusu. Nenadálou situaci však zvládl bleskověji než já. Cestovní kabelou s úsměvem ukázal na Vandu.
   "Čtyřicet koní mi způsobilo škodu a jeden se teď přijel podívat, jak jeho kolegové řádili, co?"
   "Cha-cha-cha," usmála jsem se ledově. Jsi vtipnej, jak funebrák v kabaretu. Nicméně se svým úsměvem vypadal mnohem chlapštěji, než když se chtěl hodinu před tím prát. Bylo mu asi pětatřicet. Založila jsem si ruce v bok.
   "Tak podívejte, mladý pane, kterýho neznám. Dáma se vám možná třeba přijela omluvit, a proto by vaši vtipnou narážku mohla považovat za urážku."
   "Dáma mě nemůže znát, koupil jsem tu chatrč teprve před týdnem. Tím spíš mne udivuje, že jde o pouhou náhodu, že se dáma při své romantické vyjížďce ocitla právě v těchto místech. A copak mi dáma může nabídnout jako satisfakci?"
   "Dáma neřídila, tak vám nemá co nabídnout. A určitě to nebude to, co vás jistě při pohledu na ni napadlo." I když přesně to samé napadlo i mě při pohledu na něj a já to chtěla uskutečnit hned, teď, tady.
   Proto jsem se nechala pozvat do chalupy na čaj a krapet té boží whisky. Na seznámení.
   Ocitla jsem se v dobách francouzských galantních slavností. Plápolající krb, barokní komoda a další obdobné kusy nábytku se soškou Panenky Marie, na stěně vedle chladných zbraní také stříbrný krucifix. Ach jó, zase nějaký polistopadový zbohatlík, pomyslela jsem si.
   "Vy jste věřící," otázala jsem se, ukazujíc sklenicí s whiskou na krucifix a na Panenku Marii.
   "Ne, proč?"
   "Tak tyhle relikvie máte jen jako dekorativní záležitost?"
   "Co je na tom špatného?"
   "Já nevím, ale myslím, že je to znevažování pravého poslání těch věcí."
   "A vy jste věřící?"
   "Ne, ale..."
   "Že děláte, jakoby se vás to přímo dotýkalo. Milá slečno..." podíval se mi na ruku, jestli skutečně nemám snubní prstýnek. Neměla jsem ho. "Boha si každý nosí v sobě a my materialisté mu říkáme svědomí."
   "A co když se člověk někdy dostane do situace, kdy najednou potřebuje věřit v nějakou nadpřirozenou bytost nebo sílu, která mu z té situace pomůže?"
   "Myslíte nějakou šlamastyku? To se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Proto taky Bůh není, protože jinak by lidi z těch šlamastyk tahal každou chvíli. A udřel by se k smrti, pokud by to vůbec stačil."
   "Anebo je v těch šlamastykách schválně nechává, aby je za ně potrestal," zeptala jsem se, a on něco odpověděl, a pak zase něco řekla já, ale pak už jsme vůbec nic neříkali, protože jsem ležela na smetanově bílém beraním kožichu před planoucím krbem a zjistila, že se nade mnou sklánějí bleděmodré oči a něčí velké a jemné ruce mi rozvazují zelenou košili, uvázanou pod prsama a já, místo abych se bránila a zavřela oči, jsem je otevřela dokořán, nadzvedla se v bocích a v očekávání nejsladších rozkoší si velkýma rukama nechala stáhnout džíny a pak už jen padala do své hluboké studny a strhla s sebou i obrovský kámen, krůpěje nečisté vody vystříkly nad její obrubeň a já dokořán rozevřenýma očima prosila stříbrného Krista na zdi o odpuštění i o pomoc...
   Když jsem po hodině vyšla před chalupu, Vanda byla pryč. Zděšeně jsem vyběhla na kopec.
   "Tam nechoď, tam je vojenská střelnice," zavolal za mnou majitel zeleného opla a stříbrného krucifixu varovně.
   "Ať," odsekla jsem, vyběhla na kopec a zhluboka si oddechla. Klisna se klidně popásala na druhé straně. Rozběhla jsem se k ní - a bác! Někdo chytrej do týhle panenský přírody nastražil ostnatej drát. Zakousl se mi do holeně a povolil tak krvi jiný řečiště než jsou cévy, žíly a tepny. A ta červená potvora si klidně proudila, jako by se jí to netýkalo.
   Kecla jsem do trávy a připlácla si bílej kapesník na ránu. Vedle bílého kapesníku se náhle objevil zelený.
   Když jsem vzhlédla, uviděla jsem další modré oči, jenže asi o patnáct let mladší, než byly ty, co patřily k zelenému oplu. Byly daleko nevinnější, o to však dychtivější.
   "To je dobrý," pípla jsem, ale to už mě něčí - zase něčí, komu vlastně dneska patřím - ruce nesly do chajdy se špičatou střechou a tvrdým vojenským kavalcem se zelenou dekou. A pak mi ty ruce nalily do rány chladivý peroxid a do vnitřností pálivou, ale hřejivou borovičku. A pak mě začaly ošmatávat. No tedy, vojenští páni!?... Vrazila jsem modrým očím facku a vyběhla ven. Zakopla jsem o pařez a když jsem vzhlédla, stály modré oči opět nade mnou. V rukou držely deku.
   "Teď v září už je zem studená," řekly oči starostlivě a dodaly, že v tomhle kousku panenské přírody je velmi nebezpečno. "Vojensky nebezpečno," dodal ten vojáček s přívětivým úsměvem a jeho ruce urovnávaly deku na trávě a pak mě už na ni opatrně položily a velice rozpačitě a jakoby omluvně mi zajely pod džíny. Chladily jenom v první moment, protože vzápětí jsme se oba nechávali sežehávat plamenometem chtíče.
   V jednu chvíli, když jsem na chvíli otevřela oči, jsem zjistila, že nade mnou stojí pět dalších vojáčků, ale nenabízeli mi odznáček a já jim také nenabídla žádný chladný či chladivý kov, ale rozpálené kusy svého dokonalého masa... A stala jsem se peklem, v němž zmizeli nejen oni, ale všechno lidstvo.
   Je-li kde ve vesmíru Bůh, pak mi jistě u posledního soudu moje počínání připočte k dobru, protože pochopí, že člověk, když už má zahynout, musí předtím žít co nejvíc. Zářijové slunce to nebylo, co rozplakalo mý krásný oči, který toho v životě už viděly dost, ale nejvíckrát měly možnost vidět chlapy, když se z nich stávají zvířata, a já mám tak strašně ráda zvířata, když se z nich zase stávají chlapi, kteří při tom vzlykají jako malé děti, dávala jsem jim vždycky to nejlepší, co ve mně bylo, jak já je miluju, ty krásný těla, od kterých jsem si taky vždycky dokázala vzít to nejlepší...
   Slunce se sklonilo k západu, šest vojáčků mi za mé služby vzdalo k poctě zbraň a já, nyní už zase renesanční kněžna de Cléves, milostivě jim kynouce z hřbetu hnědé klisny, jsem odjížděla za svým Jindřichem Osmým, který už jistě vztekle přechází po zápraží, dusí v sobě naprosto zbytečnou žárlivost a přemýšlí o mé popravě. Zbytečně, protože tě mám stejně ze všech nejradši, ty můj Pytlíčku, už cválám k tobě, už brzy mě budeš moci sevřít ve svý opereťátský náruči a mezi dětskými vzlyky mi vyčítat mou nezkrotitelnou nezkrotnost...
   Skutečnost byla mnohem horší. Ve chvíli, kdy jsem vstrčila hlavu do kuchyně, si Pytlíček jako na povel nasypal do pusy hrst bílých tabletek a zapil je vodou z naběračky.
   "Blbečku," zaječela jsem a ten den už podruhé někomu vrazila facku. Někdo si ji jistě zasloužil. Z Pytlíčkovy pusy vylétla rozdrcená směs acylpyrinů a gastrogelů. Byl to nejen opereťák, ale i zbabělec.
   "Jsi ubožák," zouvala jsem si jezdecké holínky.
   "A co když jsem měl o tebe strach?!"
   Jeho ječení mě rozesmálo. Strach. Jako kdyby to mohlo pomoci.
   "Vanda se mi zaběhla, tak jsem ji hledala," snažila jsem se vysvětlit svou dlouhou nepřítomnost.
   "Jak se ti může zaběhnout, když ji máš pod zadkem?!"
   Chytrej.
   "Občas mám k svýmu tělu jistý povinnosti," řekla jsem lhostejně a šla se ze všeho umejt. Bolestivě mi stiskl ruku.
   "Povinnosti?! Já náhodou moc dobře vím, co je to za povinnosti, " zasyčel a prásknul dveřma. Konečně jsem se mohla natáhnout a spokojeně bilancovat svou podvečerní dřinu. Jenže úplné spokojenosti bránila jedna nepatrná okolnost. Raději jsem usnula...
   Probudil mě měsíc v úplňku, bizarně osvětlující vybavení kuchyně. Předtucha mě vymrštila z pohovky. Byla asi půlnoc a po Pytlíčkovi se slehla zem. Nebyl ani na půdě, ani ve sklepě. ani v dřevníku. Ten blbeček, nedá člověku pokoj ani v noci.
   Vyšla jsem na zahradu. Měsíc olizoval pichlavé křoví angreštu a rozčepýřený rybíz. Otevřela jsem branku a udělala pár kroků k lesu. Opravdu jenom pár, protože najednou jsem zaječela. Na větvi borovice, silné jak ruka horníka, visel Pytlíček. Ještě se houpal a křečovitě sebou škubal. Na štokrleti pod ním ležel kuchyňský nůž. Přefikla jsem provaz a běžela se vyzvracet do trávy.
   Ten opereťák, ten blbej, přízemní opereťák, se kterým mě spojuje jenom ta kobyla a možná ňáká láska, stará pět let, ale už přezrálá, přestárlá a nesmyslná, protože na tomhle světě je všechno nesmyslný a co je smyslný, to se v určitým okamžiku zvrhne v nejnemožnější debilnost...! Ty blbečku, ty si tady hraješ komedii o smrti, zatímco jiný lidi choděj se smrtí na jazyku a přece chtěj od života do poslední chvíle vytřískat všechno, co jim ještě dluží!
   Opereťák se po chvíli vzpamatoval a přilezl ke mně, ke mně, která ječela vzteky, zoufale bušila pěstmi do země a nejradši by vraždila. Přitulil se a horce mi začal dejchat do uší a chroptět přiblblý slovíčka o lásce na život a na smrt a o neschopnosti vypudit mě z mysli a o tom, jak někdo může pro někoho znamenat víc, než si třeba ten druhej může vůbec pomyslet...
   Najednou se mi ho zželelo. Vzala jsem kudrnatou hlavu do dlaní a zasypala ji něžnými polibky. Nezklamal, ani teď nezklamal a pomiloval mě tak něžně a nešikovně a bez jakékoliv zvířecké extáze, jak to umí jenom on. Chudáček Pytlíček...

   ....

   Zdála jsem se vám ve svém vyprávění jako příliš negativní postava? To víte, klaďas za mě sotva kdy bude, přestože v podstatě tak negativní nejsem. Já vlastně vůbec nejsem negativní. Dneska ráno mi totiž doktor řekl, že vůbec nejsem negativní, hlavně co se týče konečného potvrzení testů na HIV...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]