V posledních dnech rozvířila kulturní veřejnost nová premiéra Prodané nevěsty v Národním divadle v hudebním nastudování Oliverem Dohnányim s alternujícím dirigentem Janem Chalupeckým, režisérem Jiřím Nekvasilem, choreografem Petrem Zuskou, sbormistrem Petrem Vlčkem na scéně Daniela Dvořáka s kostýmy Zuzany Krejzové. Scénu komediantů ve III. jednání inscenoval Michal Dočekal.
   Bez ztráty květinky dopadlo hudební nastudování včetně pěveckých výkonů sólistů, sboru a výkonu orchestru. Sólisté výborně zpívají, jsou mladí, orchestr někdy příliš rychle, leč precizně hraje a sbor kultivovaně zpívá. I když minulá Prodanka nebyla nijak oslnivá díky ošklivému a tmavému domu na scéně, je ta současná uměleckým šokem. A to prý byla od oficiální premiéry zbavena toho nejhoršího (americké vlajky a nezpívajícího principála v komediantské scéně). Nic proti modernímu pojetí. Pamětníkům připomenu »slunečnicovou« Prodanou inscenovanou Václavem Kašlíkem ve Velké opeře 5. května. Tehdy popudila prof. Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra kultury, i když Kašlíkova inscenace respektovala Smetanu a vycházela z národních tradic.
   Prodaná nevěsta nese podtitul komická opera. Takto si dobyla místo na slunci nejen u nás, ale v Evropě i Americe, kde byla uváděna. Nesporně patří k hudebním skvostům operního žánru. Současná Prodanka, jak je inscenátory pojata, by měla mít přízvisko parodie nebo satira na Prodanou nevěstu. Jak se ukazuje, většina publika v hledišti ji odmítá, na premiéře dokonce byla vypískána, včetně výkřiků »hanba«! Nová inscenace postrádá sluneční svit, úsměvnou pohodu a optimismus, které vyzařují od předehry po závěr celého díla. Brilantní předehra se zařazuje jako oblíbené číslo koncertních pódií světových orchestrů. V této inscenaci je ouvertura »oživována« statisty v modrošedých kostýmech, malujících obrysy budoucí návsi. Tento oživovací úkon je spíše rušící. Začíná již za noci a přechází do úvodní sborové scény, kde Smetana jasně naznačuje sbíhání vesničanů, těšících se na posvícení, hudba graduje až po zpěv »Proč bychom se netěšili«. Namísto takovéto představy sbor stojí staticky od zvednutí opony jako antický chór, oblečený do šedomodrých kostýmů, připomínající zdravotní sestry. Chová se vesměs staticky s naznačenými úspornými gesty. Naprostý kontrast v hudbě. Šedomodrá barva je průvodním jevem většiny inscenace, včetně tmavých scén. To ještě nikdo netuší, co bude následovat. Režisér se patrně shlédl v sokolských krojích, do kterých oblékl balet dam i pánů. Jejich počínání je něco mezi nevhodnými ilustracemi a sokolským cvičením, naivní, aniž divák chápe proč? Odehrává se ve scénách intimních až po sborové. Většinou tyto živé obrazy ruší, zamlžují děj, někde působí jako schválnost. Když jsem pátral po vzniku režijního nápadu, dočetl jsem se v programovém článku režiséra následující: »Nemalou zásluhu na účasti v celém průběhu inscenace má pohybový chór stylizovaných členů tělovýchovné jednoty Sokol, která byla založena v r. 1862, ve stejném roce, kdy bylo založeno a otevřeno Prozatímní divadlo. Snahy zakladatelů Sokola Miroslava Tyrše a Jaroslava Fügnera (Myslel jsem, že Fügner byl Jindřich, pozn. JJ) jsou stejné, jako byly snahy Smetanovy v hudbě. Najít novou estetiku, nový výraz nově se formující společnosti. Spojují tělovýchovu s antickým ideálem kalogathie (krásy a dobra) i s bojem českého národa za svobodu a společenský vývoj. Důstojnost kultivovaného pohybu a jeho stylizovanost a estetika živých obrazů, spojená s činností Sokola od jeho počátků, je inspirací pro současnou jevištní fantazii.« To jsou slova režiséra Nekvasila. Takovými stylizacemi je současná Prodaná více než přesycena. Působí nejen rušivě, ani ne komicky, ale jako schválnost, citelná zvláště ve scénách dvojzpěvu Vaška a Mařenky ve II. jednání, dvojzpěvu Jeníka a Kecala, včetně vstupní árie Vaška (je rovněž v sokolském kostýmu), která je celá pojednána jako sokolská prostná. Vrcholem II. jednání je finále, kdy část sboru zůstane v jakémsi štronzu se zdvihnutými pravicemi - v ruce srp a kladivo, zatímco Kecal mává rudým šátkem. To není jen náhodná asociace, nýbrž nevhodná provokace. Ve III. jednání jsou dva vrcholy: scéna komediantů, kde místo chudých komediantů s lacinými kostýmy z rodu Matěje Kopeckého se Principál objeví jako vynálezce Spalanzanni z Hoffmannových povídek a Esmeralda jako Giulietta ze stejnojmenné Offenbachovy opery. Jeden indián je doplněn o celou kvadrilu indiánů, kteří v závěru čísla nemávají již americkou vlajkou, ale jakousi modrou, připomínající EU, nebo že by ODS? Scéna je výtvarně velice jednoduchá, modrý horizont obklopuje celý prostor, na scéně je silueta návsi a jakýsi sarkofág, na nějž herci lezou, či na něm sedí. Je to pohyblivý kus dekorace, který se hlavně hercům plete pod nohy. Pouze v posledním jednání se objeví malovaný prospekt a sbor je oblečen do krojů neznámého českého kraje. Nad scénou v samém závěru visí veliký medvěd, který se ve finále polopaticky utrhne a z něj se vyřítí Vašek.
   Po skončení představení se hlediště po sobě dívá jakoby probuzené ze zlého snu. Pár diváků aplauduje pěveckým výkonům, herci prchají z jeviště jako by se styděli. Pár cizinců si nad heslem »Národ sobě« čte v němčině a angličtině text promítaný na bílé plátno. Rozpačitý divák si zavzpomíná na léta Prodaných nevěst z dílny velkých Mistrů, jako byli dirigenti Václav Talich, Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc, v režiích prof. Ferdinanda Pujmana, Hanuše Theina, Luďka Mandause (rovněž vynikajícího Kecala), Václava Kašlíka, Karla Palouše nebo Jiřího Fiedlera, Aleše Podhorského či Přemysla Kočího. Pod návrhy na scénu byli podepsáni takoví scénografové jako Karel Svolinský, Josef Svoboda, František Tröster či Jaroslav Grus. To bylo většinou za doby »totality«. Tato Prodanka se původním autorům vysmívá, potírá svůj národní charakter. Je v celkovém součtu vyjádřením neúcty k národnímu skladateli Bedřichu Smetanovi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]