Z pera Marie Vašíčkové, jihomoravské básnířky, pochází vedle jiných poetických knih ZRCADLO ŽIVOTA (se snímky Lenky Burcinové a ilustracemi Františka Hanáčka, s úvodem Jiřího Stehlíka). Knihu vydala autorka vlastním nákladem v pražském nakladatelství Dokořán.
   Víme-li, že vydávat poezii a nadto ještě vlastním nákladem je věcí velmi riskantní, musíme knížku přivítat. Jiné to však je, přečteme-li si pozorně autorčiny verše a doprovodné texty. Sama se zjevně mýlí, když na str. 11. tvrdí, že »...stačí se jen více dívat kolem sebe, naslouchat a umět se vcítit. Vnímat víc život ve všech krásách, radostech, ale i starostech«.
   Autorka se zmiňuje o okouzlení , jaké jí samotné přináší prožitek z četby básní Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína a Jana Skácela, z nichž podle ní vyzařuje životní filozofie a »opravdové splynutí člověka s životem«. Netřeba připomínat, že jestliže chce přistoupit do této řady, neměla by stát jen kdesi v pozadí, ale měla by a mohla z podnětů těchto básnických knížat vyjít a vytvořit skutečnou poezii, ne pouhé ilustrace nebo dekorace. To, o čem píše, se bohužel v obsahu knížky nenaplňuje. A přitom žije a pracuje v krajině poetické, v krajině moravské země, která stále ještě hýří barvami a zpěvem.
   Tu a tam najdeme zajímavou metaforu, ale všechno bylo již čteno u někoho jiného, a zde podáno bez básnické síly. Nejmarkantněji se to projevuje v tématech, které by jí jako ženě mohly být nejvíc vlastní, třeba v číslech inspirovaných poezií vánoc (Vůně jehličí, ale i jiná básnická čísla). »Čas vánoc, vkrádající se pomalu a tiše, kdy vzpomínky chodí s anděly v průvodu a zvonkohry cinkají náladu, probouzení se vánočního času jako mámení s čekáním na Ježíška, až vstoupí do dveří a andílci se slétají...«- to všechno může být ve veselém vánočním čase nalezeno, ale to všechno už zde bylo a bylo to napsáno lépe. Vstoupí-li však autorka do tragických vod, ani tam není úspěšná, i zde se jen opakuje, píše-li o strastiplnosti životní pouti, kdy život je něco jako »trať co konce skrývá«.
   Jsem si vědom, že moje slova jsou tvrdá, ale co naplat: při všech nesnázích s vydáváním zejména básnických knih je nutné hledět k nejvyšším metám poezie a každá nová knížka by se jim měla alespoň přibližovat, ne-li je překonávat tak, aby vznikl básnický čin, na jaký léta čekáme. Zrcadlo života Marie Vašíčkové se do takových poloh nedostalo, zůstalo jen v půli cesty ke skutečnému básnickému dílu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]