Předposlední den roku 2009 jsme si připomněli, že od skonu vynikajícího francouzského spisovatele Romaina Rollanda uplynulo 65 let. Titán literatury - autor zejména heroizujících životopisů Život Beethovenův, Život Michelangelův, Život Tolstého a románu Jan Kryštof líčí marný zápas jednotlivce o důstojný život v měšťáckém „jarmarku“ - žil v letech 1866 až 1944. Mnoho aktuálního u jeho tvůrčího života se jakoby znovu potvrzuje i v dnešní době. Tedy v době krizí a všech špatností, které přináší režim, za kterého se daří jen politikářům, zbohatlíkům, hochštaplerům, korupčníkům a ostatním pijavicím na těle společnosti. Bral si takové zjevy, včetně módních pisálků, na mušku.
   Na jeho vývoj, osobní i umělecký, silně zapůsobily události, které tehdy hýbaly Francií a Evropou. Prusko-francouzská válka. Korupční aféra Grévyho vlády. Skandál s Panamou. Aféra kapitána Dreyfuse, která rozdělila Francii na dva tábory. Ačkoliv byla země zmítána těmito otřesy a celkovou atmosférou vnitřního neklidu, vykročila na cestu koloniálních dobrodružství, které pak vyostřily velmocenské antagonismy a ve svých důsledcích založily podmínky k první světové válce. Paříž rychle zapomněla na drtivou porážku u Sedanu, kterou jí uštědřil německý polní maršál Moltke a již se chystala na odvetu.
   V bouřlivých vlnách těchto zatěžkávajících zkoušek třetí republiky, které měly všechny znaky postupující celospolečenské krize, si přecitlivělá duše mladého Romaina připadala jako opuštěná malá bárka s potrhanými plachtami uprostřed zlého oceánu. Brzy zakotvila v přístavu, který sám Rolland označil za idealistický pesimismus své mladosti. Jedno však již od gymnaziálních studií věděl jistě. Propadl vášni psaní.
   Myslí i srdcem mu procházeli všichni velcí mistři soudobé literatury. Émile Zola se svým naturalismem, který chápal jedince jen jako trpné dítě dědičnosti a prostředí, stejně jako tucty básníků skleníkového ovzduší symbolismu, nebo ti, kdož se snažili všechno pochopit, ale nakonec zůstali v zajetí nečinnosti. Ostatně tehdy se takřka každý intelektuál ve Francii stylizoval do role literáta. Ano, téměř každý z těchto bohémů o sobě po kavárnách tvrdil, že tvoří, ale byly to jen plané řeči. Neustále se vychloubali jedním nebo dvěma nicneříkajícími články v listech okrajového významu či dokonce knihou, kterou prý jednou napíší.
   „Všichni psali - tvrdili, že píší,“ uváděl o těchto salonních spisovatelích Rolland. „Byla to za Třetí republiky jakási nervóza. Byla to zvláštní forma marnivé lenosti - neboť duševní práce je nejméně přístupná kontrole a nejpříhodnější k blufu.“
    A tak se Rolland nakonec zahleděl jinam. Do minulosti k Shakespearovi a Beethovenovi. Do současnosti k Tolstému. To už studoval na vynikající École Normale Supérieure, kde se od samého začátku velice odlišoval od svých spolužáků. Nicméně byl to právě Lev Nikolajevič Tolstoj, který nakonec všechny jeho kamarády s ním spojil. Co všechno si Rolland od tohoto muže neodnesl do svého života! Předně to byla jeho dobrota, inteligence a absolutní spravedlnost, které z něho učinily nejspolehlivějšího průvodce na Rollandově cestě mezi úskalími v morální anarchii doby. Pak to byla úžasná duševní síla, kterou si Tolstoj zachoval až do posledních chvil. Byl pro něho nejvyšším typem svobodného křesťana, který nepatří k žádné církvi, ani k církvi farizejů té neb oné víry, ale jenž se vytrvale celý život vyrovnával s rozporem, že jeho nelítostné oči viděly úděsnou skutečnost a přitom vášnivé srdce nepřestávalo věřit v lásku a hlásat ji.
   „Může se zdát upovídaný, když vykládá své sociální ideje,“ psal později Rolland o Tolstém, „ale pokaždé, když se octne tváří v tvář činu, živoucí osobnosti, zmizí humanistický snílek a zůstává jen umělec s orlím pohledem, který rázem pronikne do srdce. Nikdy nepozbyl této svrchované jasnozřivosti.“
   Říkává se, že všechno špatné pro něco dobré. Mohl si tak blahořečit i Rolland, když díky nepochopení kritiků přešel definitivně k románové tvorbě. Nejdříve napsal Život Beethovenův, ve kterém vzdal hold skladatelovu osudovému zápasu svého bolestného člověčenství s nesmrtelnou vírou v život a v člověka samého. Byl to první z balzámů, kterými se Rolland snažil přispět k ošetření ran churavějícího světa. To se psal rok 1903. Pro Rollanda doslova památný.
   Vždyť nejen vydal svého zamilovaného Beethovena, ale hned 20. března téhož roku, začal projektovat Jana Kryštofa.
   A byla to pořádná příprava, než se pustil do vlastního psaní! Práci si rozvrhl na deset dílů s tím, že si určil jasné linie, hmoty a rozměry a také je dodržel. Později poukazoval na to, jak se velice mýlí ti, kdo se domnívají, že se prý pustil do Jana Kryštofa náhodně a bez plánu. „Osvojil jsem si záhy ve své francouzské výchově – klasické a takové, jak ji dávala École Normale - potřebu pevné výstavby a lásku k ní,“ říkával s oblibou Rolland a vždy žertovně dodával: „A mám ji v krvi. Jsem přece ze starého rodu burgundských stavitelů. Nepustil bych se nikdy do díla, dříve než jsem zajistil jeho základy a nakreslil všecky jeho hlavní linie.“
   Po třech letech Rolland napsal Život Michelangelův, ve kterém se dovolává skutečné estetiky a zavrhuje odživotněnou mystiku, jako odraz mravního úpadku doby. Michelangelo byl pro něho ztělesněním titána, kterému se dostalo vzácného štěstí, že byl stvořen, aby zápasil a vítězil. Zvítězil, ale přitom o žádné vítězství vlastně nestál. Rolland v jeho životním díle spatřoval projekci osudů lidí i celých národů. Jejich doslova hamletovské rozpory mezi hrdinským géniem a vůlí, která nechtěla. V roce 1911 Rolland dokončil Život Tolstého, jako odkaz všem, pro které byl muž s touto velkou ruskou duší víc než uznávaným a milovaným umělcem, ale i nejlepším přítelem, pro mnohé dokonce jediným skutečným přítelem v celém evropském umění.
    „Podal jsem svůj výměr ´hrdiny´ v úvodu k svému Životu Beethovenovu, současnému s počátky Jana Kryštofa. Odpírám tam tento název těm, kdo zvítězili myšlením nebo silou. Nazývám hrdiny jedině ty, kdo byli velcí srdcem. Rozšiřme to slovo!“
   Takový je Rollandův odkaz zakotvený v jeho nejvýznamnějším díle Jan Kryštof. Za tento slavný román, který vycházel jako cyklus v Péguyho Čtrnáctidenních sešitech od února 1904 do října 1912, dostal Rolland roku 1915 cenu Francouzské akademie a na sklonku téhož roku Nobelovu cenu za literaturu. Tento odkaz, onen hymnus přátelství národů, personifikovaný německým
   mladíkem Kryštofem a jeho francouzským protějškem Olivierem, žije dodnes a spolehlivě přežívá všechny doby.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]