Jak jsem je poznal
   Karel Kryl (1944 - 1994), zpěvák a básník

   Se zpěvákem Karlem Krylem jsem se potkal poprvé 6. července 1968. Na Kozím Hrádku u Tábora se v den upálení Mistra Jana Husa konalo setkání mládeže. Na stejném místě, kde Mistr Jan Hus kdysi kázal.
   Poté, kdy jsem sem dorazil a postavil si svůj rodinný stan, šel jsem mezi ostatní, kde se zpívalo. Bavili jsme se a pili pivo. Slovo dalo slovo a já blíže poznal Karla Kryla. Do koncertu zbývalo ještě dost času. Vydali jsme se společně na krátký výlet do Sezimova Ústí. Chtěli jsme si prohlédnout vilu Hany a Edvarda Benešových. Jenže ta se prohlížet nesměla, stejně jako se ve skutečnosti nesmí prohlížet ani dnes. Pouze jsme navštívili Benešovu hrobku. Když jsme obcházeli plot, dostali jsme se úplně náhodně dírou v plotě do jiné obory, kde stála horská chalupa. Sousedila s Benešovou vilou a když jsme s Karlem Krylem slušně zaklepali, zjistili jsme, že jsme se objevili v domě bývalého legionáře, velvyslance a politika Zdeňka Fierlingera. Pohostili nás tam kávou, ukázali nám od plotu místo Benešovy zahrady, se kterou sousedili. Řekli nám, že měli s Edvardem Benešem i společnou konírnu pro koně. Karel se pak musel vrátit na Kozí Hrádek, aby koncertoval. Po cestě mě požádal, jestli by nemohl přespat v mém stanu. Večer jsme se všichni sešli s Mistrem Janem Husem, kterého tehdy představoval herec Antonín Filip. Po bujaré noci jsme šli s Karlem, nesoucím v ruce drahocennou kytaru, do mého stanu. Když jsme k němu přišli, stan byl mírně otevřený, vycházely z něj podivné zvuky. Ze stanu čouhaly čtyři nohy.
   Oheň u táborového ohně nevyhasl, pokračovali jsme až do úsvitu ve zpěvu a ve vyprávění. O několik týdnů později jsem Karla Kryla potkal podruhé. Bylo to v září 1968 v Ústí nad Labem na konferenci Českomoravského svazu Klubů mládeže a bylo už po 21. srpnu 1968. Karel Kryl tam zpíval svůj proslulý song Bratříčku, zavírej vrátka. Delegáti odhlasovali, že je zapotřebí přijmout o Karlu Krylovi a o tehdejším tajemníkovi svazu klubů mládeže Mirkovi Huttrovi ústavní zákon, stejný jako byl kdysi přijat o prezidentovi T. G. Masarykovi: Zasloužil se o stát. Oba mladí muži na to byli tenkrát patřičně pyšní. Politika se tak začala občas trochu podobat frašce. Ale ne zcela. Za třicet let poté napsala herečka Vlasta Chramostová: "Když šlo o duši národa, měl KAREL KRYL jasnou představu o tom, čeho je nejvíc třeba. Troufám si tvrdit, že v tomto smyslu se zasloužil o stát."
   V Praze jsem si za několik dní poté koupil ve Slovanském domě desku s písní o Bratříčkovi... Gramofonovou desku jsem doma později před svými syny uschoval. Stejně ji však moji kluci našli. A po létech, když jsem doma udělal pořádný šrumec, našel jsem gramofonovou desku v otrhaném obalu; zřejmě putovala z ruky do ruky po třídách základní školy...
   Po roce 1989 jsem to Karlovi vyprávěl při setkání v brněnském penzionu v roce 1992, kde jsme spolu bydleli. Byl to ale už někdo úplně jiný. Karel Kryl byl nešťastný ze situace, v níž se ocitl."Bolševik se nevrátí. Ale inovovaná diktatura se už dostává ke slovu!" Byl nešťastný z toho, jak se z obou stran rozbíjela Československá republika. "V poslední době se dozvídám o své vlasti i ze zahraničního tisku a mám pocit, že mnoho lidí si zvyká na to, že tato republika, která ještě existuje, už neexistuje. S pozoruhodnou hloupostí spojují mnozí existenci státu s jednou politickou osobou, s Havlem. Lidé na Západě byli zvyklí hovořit o zemích bývalého východního bloku vždy ve vztahu k tomu či jinému vůdci. A ještě si nezvykli, že i tam už jakž tak funguje parlamentní demokracie a každý politik i zde je nahraditelný. Začínám teď cítit nesmyslnou nenávist mezi dvěma lidmi, kteří se před tím měli rádi a já to nemíním brát na vědomí. Nenechám si vzít Slovensko, ani Moravu, ani Čechy."
   Jako málokdo, Karel Kryl naprosto přesně tehdy vystihl atmosféru doby, která je za námi a bude asi hodně dlouho před námi: "Demokracie rozkvétá, / byť s kosmetickou vadou./ Ti, kteří kradli po léta,/ dnes dvojnásobně kradou,/ ti, kdo nás léta týrali,/ nás vyhazují z práce/ - a z těch, kdo pravdu zpívali,/ dnes nadělali zrádce".
   Já sám jsem tehdy všechno strašně prožíval. V redakci Světa v obrazech, kde jsem působil a kde se mi, přiznám, líbila hlavně práce, došlo ke zcela nepochopitelné vzpouře mých kamarádů. Po příchodu Vladimíra Kováříka do redakce tam za ním Karel, jeho blízký kamarád, občas při návštěvě Prahy přicházel. Podali jsme si ruku a prohodili vždycky pár slov. Jak se naskytla příležitost, tak jsme si vylévali jeden druhému srdíčko. Znovu jsem si začal připadat jako v Kafkově Zámku. Tenkrát jsem taky strašně moc oceňoval, že se Karel Kryl nikdy nevzdal ani českého ani slovenského občanství. Zůstal do posledního okamžiku svého života občanem Československa.
   Naposledy v životě jsem se s Karlem Krylem potkal u džbánků vína ve vinárně Blatnička v Michalské ulici v Praze 1 odpoledne 28. února 1994. Moc tehdy nadával na politické poměry v zemi. Hodně pisálků už na něho v té době veřejně nadávalo, vyčítali mu, že je "zhrzenej zpěvák", postižený napoleonským komplexem. Spílali mu, že uráží pana prezidenta, že koketuje se sociální demokracií. Zase o něm psali škaredé články v novinách, některé dokonce hluboce teoretické. Iritoval je zvláště písní Demokracie: "Demokracie zavládla:/ zpívá nám Gott i Walda, / zbaštíme soju místo másla/ u strejdy Mc Donalda./ Král Václav jedna parta je/ pod šmelinářským šmejdem:/ pod střechou jedné partaje/ se u koryta sejdem."
   Ani ve snu mne to březnové odpoledne nenapadlo, že sedím s člověkem, připravujícím se na věčný odchod z pozemského světa. Vyzařovala z něho mocná, výbušná energie.
   Za týden po našem setkání Karel Kryl 5. března 1994 zemřel. V pátek 11. března 1994 jsem byl na jeho pohřbu v Břevnově. Ze všeho jsem byl hodně nesvůj, zvláště z toho, kdo všechno se přišel s Karlem rozloučit a co se tam v bazilice i nad rakví říkalo. Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Ivan Medek se nechal slyšet, že náš velký písničkář a básník Karel Kryl se mýlil v posuzování polistopadové skutečnosti. Krásná slova na adresu zemřelého pronesl opat Opasek. Také on však připomněl, že se Karel mýlil v jednom, když se domníval, že ti, které tak nesmiřitelně kritizuje v současné době, ho nemají rádi. Pod klenbou břevnovské baziliky tehdy zazněly v den posledního rozloučení výkřiky v reakci na Medkovo vystoupení: "Nelžete!" "Lžete!"
   Tenkrát se už zase četla nikoliv kniha Arkadije Gajdara Timur a jeho parta, ale zpívala se Krylova píseň na slova jeho textu. Také se jmenuje Timur a jeho parta: "Ze sametové revoluce/ zbyl vpravo mozek - vlevo ruce./ Lid slaví nové slavné/ a z miliónů líných kmánů/ dva milióny partyzánů/ v matičce stověžaté./Vlastenci pijí pivo z holby,/ neb pomohla jim vyhrát volby/ neposlankyně Marta/ a kamarila levobočků/ připijí z Hradu na Patočku -/ Timur a jeho parta./ Má nové dresy hradní garda - a pro šemíka Eduarda/ nastala dolce vita/ a do cinkání plných džbánů/ čpí z velkých širých rodných Lánů/ půjčená identita..."
   Za téměř dva roky po smrti Karla Kryla, 18. ledna 1996, jsem si přečetl stať Petra Krále v Literárních novinách s palcovým titulkem NEKRYLUJU. Autor nešetřil puncováním Karla Kryla jako "zpívajícího grafomana", klamajícího tělem, "kýčaře" neschopného myslet, nahrazujícího myšlenky "zploštělými a vyčpělými ideovými schématy". Svou stať na adresu již mrtvého Karla Kryla zakončil slovy: "Vzdor vlastním představám nebyl Kryl v tomto smyslu svědomím národa, ale ztělesnil sám - třeba bezděčně - spíš jeho bídu."
   Hned po náhlém úmrtí Karla Kryla, kdy jej stihla srdeční nevolnost na německé ulici a pak zemřel v nemocnici, se v českém i v německém tisku a rozhlasu objevily spekulace kolem jeho smrti. Později dokonce vyšla kniha o jejím tajemném pozadí. Jedni poukazovali na neutěšenou životosprávu,na kouření, na potíže s dýcháním i na jeho emotivní povahu a značné politické tlaky, druzí spekulovali. K problému svého životního kréda se konečně Karel Kryl vyslovil už za života: "Lidé, kteří si představovali, že budu stát v řadě, v jednom šiku s jednou vítěznou stranou vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi - jsou rozčarováni."
   Nikdy se v žádné době nepřidal k politické lavině a zůstal do posledního vydechnutí Karlem Krylem. Znovu a strašně moc v nové době provokoval. Nezasloužil si po roce 1990 svůj druhý německý exil pár kilometrů od hranic s výlety do Čech na pivo: "Spláchl jsem dozadu/ výslednou investici./ (Svůj ostrov pokladů/ v domečku na hranici)/ (Svůj ostrov pokladů/ v exilu za hranicí...?)/ Mám.. /Jsem zřejmě na palici/ Já zůstal pozadu/ hniju si na vesnici/ Rád!"
   Postavíme mu někdy pomník?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]