ALEXANDR GERASIMOV
+++
Po nocích hovořím o ničem,
o všem, co ještě číhá za zády
i o tom co je už nabíledni...
A potom hovořím o zítřku.
Sám jsem ho napsal,
znám tedy scénář nazpaměť.

A ty mi přikyvuješ,
vždyť sama rozumíš,
proč je nám dobře v páru.
Jít ruku v ruce, myslet společně,
vzdorovat ve dvou,
přežít protivenství.

Objetí jež nelze rozpojit
začíná na povrchu šatů.
Uváznu v tvých rusých vlasech,
až zhloupnu, až ztratím hlavu
a dokořán chytnu druhý dech,
abych mohl vystoupit na sráz...

+++
Přejít svůj život, širé minové pole,
z rodičovské či vlastní vůle,
dojít po nejzazší mez beze spěchu
a všechno, cos prošel, zvážit.

Ne vše se podaří... Chceš nebo nechceš...
Vždyť už na samém počátku
kdosi vytyčil křižovatky
a u každé se tyčí Boží příkaz...

+++
Můj život vojenský,
ulice Kubáňská.
Drobná zrníčka dní,
kdosi je vyzobává
Do sadu za meruňkou,
za copy děvčat
nožičky cestička
přivede neomylně.

Vešel jsem - ledabyle -
opásán, v lodičce,
holínky sám blesk,
límeček se bělá.
Stojíš nesmělá,
ramena opálená,
řasy - ptáčci.
Pod ptáčky - pod řasami
mrkají panenky.

Měj se tu hezky!
Po trávě i kamení
prošli jsme se dosyta.
Nesmíš si stýskat,
vojna už se krátí,
táhne mne to k tobě...
Čekej mne tedy.
Vždy se musí čekat...

+++
V kavárničce ticho. Hovím si v koutě.
Dvě espresa a polévka a kocour.
Ty víš, má milá, že můžu
rozeznat předem, co nás čeká potom...

Až se ti zalesknou oči,
až roztáhnu deštník,
až oba zmizíme za...
za náš modravý horizont...

Proti nám šplouchá akvárium,
v modři se prohání novorozený potěr.
Tak k čertu se vším: především s rozumem,
pryč s trosečníky i jejich bójemi.

Bude ti zima - obejmu tě...
Září už potřásá listím.
Já do kaluže, ty ke dnu.
Půjdeš-li se mnou, já půjdu za tebou...

Naše dechy se zkříží,
prostěradlo zmuchlá...
Někde se kutálejí hlavy,
ale my vypneme zprávy.

Nečtu v kávové sedlině.
Káva je dopita. Polnice volá.
Sbohem vy rajské sny,
sotva jsme do vás vkročili.

Krčím se na krajíčku.
A není to snad jedno?
Pojď! Podám ti ruku.
A srdce... Srdce už dávno máš.

Ach, ano... Slíbil jsem říci,
co se mihotá v budoucnosti...
Vše co těla smí prožít,
vše a nesmrtelnost navíc!

Ať rybky brázdí svou vodu,
ať napůl leklé nás měří.
Jsme tady, tváří v tvář. A přece nikde.
Dělí nás sklo. Tak je to!

+++
Kráčíš po Moskvě. Nemoskevsky opálenou kůži
přehozenou přes ramena, kůži mulatky.
Neměl jsem ani zdání,
že takovou nosí šlechtičny.

Jen bílé kosti o ničem nepochybují.
A krev - modrá, soudím podle očí.
Komu asi patříš, kdo je onen šťastný?
Ty - v jetelovém poli azalka.

A šíje? A jak odvracíš hlavu?
Jistě by se zbláznil i sám Puškin.
A paže? A ramena? A na obou tvářích
- hned vedle nosu - pihy, pihy, pihy...

Jdeš a zaplavuješ kolemjdoucí pohledem
jako vlny bóje v Iónském moři.
Ať koně běží, ať domy hoří!
A ty - jako by nic. Jsi nad moři i nad požáry.

Jsi cizí. Nedohoním, nedosáhnu.
K společným cílům marně driftuji.
Teď mne právě neodvolatelně míjíš...
A já stále rým- a rým- a rýmuji.

+++
Až se rozklíží můj životastroj,
až navždy odejdu
pryč od malicherných příčin,
po schůdcích k nebesům,

možná se podíváš z okna,
jak čiperně poskakují vrabci.
A vzpomeneš si, jak jsem jim sypal proso,
jen aby skončili své ptačí souboje...

Vzpomeneš si na mne, na můj rozespalý vzhled,
i na to jak moc jsem tě miloval.
Stane se. A srdce nezabolí.
Kdepak asi je, kdo ho utrápil?

Stane se. A já se můžu usmát
leda z růžku bledé fotografie.
Na tebe a kolemjdoucí. Dokonce i na něj,
na všechny kdo mnou kdy listovali.

Promineš mi onen malý úsměv?
Doufám a věřím, že tě nezarmoutí...
Vždyť každý se smí napřít do dveří,
když uběhnou stanovené roky.

Dveře se otevřou a vyjdou v ústrety
brebentění vrabců...
A život bude možné znovu začít
a sejít ze schůdků tam k tobě.

+++
Pozvedám číši -
ať nás láska spálí.
Zármutek neuznávám
od samého počátku.
Narovnám si brýle
a hledě do panenek,
pochopím, že tvůj tep
nelže.

Od počátku, od samotné nuly
jsem tvůj, ty má...
Co chceš to si vezmi -
hlavně beze slov.
Rození stratégové!
Teď přicházím já...
A ty -
odsuň závoru.

Před nepříčetnou bouří,
před hořkou slinou,
tě ochráním. Na vlastní nebezpečí
tě ponesu na rukou...
A dál - ať
třeba všechno vezme potopa!

+++
Dobrat se tajemství lásky,
to se musí umět,
dostat to darem,
a také třeba trpět.

Jen jestli je to všechno?
Vytryskne pramen světla
a motýlek kvůli němu
obětuje křídlo...

+++
Miloval jsem tě od hlavy až k patě a zas a zas....
Chtěl jsem mít s tebou děti...
Ochoten stáhnout si kůži,
jen aby ti bylo tepleji.

A co z toho mám? Nutkavé sny,
krví mi pluje jehla...
Mé verše teď budou zlé.
Protože láska je zlá.

+++
Slova vytažená z plamene - ještě horká,
drž - hřeju ti dlaně.
Drž a poroučej, vládni a mlč,
a já ti je složím k nohám.

Psal jsem je pro nás pro oba,
nech si je na památku.
Chrání vše co jsme hledali
a vše co jsme nenávratně nenalezli.

Přeložili IVANKA DŽIUBOVÁ a KAREL SÝS




MARTA FRANCOVÁ
Zimní podvečer
Sněžení, něžné sněžení
hladí teď zemi mlžně hebkou dlaní
pod pláštěm nebeského hermelínu
Bůh ukryl všechnu světskou špínu
vsi choulí se jak řada bílých dun
a luna tiskne pečeť do stříbrných plání
vzdálený orloj tiše odbíjí
čas rezonancí křišťálových strun:
polím i lidem sladké usínání!

Vánoční haiku
Zvony zpívají z věží
v půlnoční čas
Haleluja!
A z nebe zlatě sněží

Zvěst velká přišla
kdysi od Betléma:
že božské dítě
ani plínky nemá

Praha si oblékla
karnevalový šat.
Ta podívaná, ten chvat!
A Jezulátko pláče

Tisíce rozsvícených oken,
a přesto za mnohými
je tma

Ozvěny z přírody
Miluji drsnou bouři,
když v katedrále hor
hřmí její chorál hněvu
hřmí její chorál slávy
a vichr hraje fugu
na varhany skal.
Chce se mi běžet ven
tam vzhůru do mračen,
z nichž třpytné prsty blesků
důvěrně nebezpečně
po mně vztahuje
má divoká a krásná
sestra bouře

Miluji letní žár,
jímž těžce dýchá les
v poledním čase nymf
zní šalmaj křídel včel
a vůně pryskyřic
jak nektar opíjí
Pan flétnu odložil
a s úsměvem mi dí:
zde najdeš božský klid,
však lásku - u lidí

Miluji horkou noc
s parfémem jasmínu
jak svůdná žena je
ta půlnoc pravěká,
jež smysly vzrušuje
má hvězdy ve vlasech
a sametový šat
hebký krok šelmy
její teplý dech
a šeptá, když jdu spát:
já touhu probouzím -
a ty chceš zapírat?

Čtyři roční doby
Jaro už dýchlo do pupenů jív
vlahý déšť omyl něžné oči laní
a jižní vítr s divnou vůní moří
se žene nad krajem jak na splašeném oři
slunce je srdce blankytného zvonu,
jenž volá k zmrtvýchvstání

Léto si zpívá žlutou píseň klasů
a noty vlčích máků
skládají hudbu k tanci rorýsů
motýli letí na sněm do tisů
země se tetelí a teple šťastně přede
čas usnul blaženstvím
v tom tichém mnohohlasu

Podzimní nebe s rudou monstrancí -
oblaka jdou jak poutníci
na zádušní mši za léto,
které zemřelo.
Vosk horkých vzpomínek
teď stéká se svící

Zima jí postavila
tisíce hradů z ledu
a posypala roucho démanty -
Sněhová královna
dál hledá svého Kaje.
Rampouchy nad ní pláčou
zamrzlé srdce taje

Zpěv ženy
Kytice červánků
jsou rozhozeny po večerním nebi
přinesl jsi mi také jednu -
růžovou s vůní stmívání
vložím ji do vázy z modravého ticha
rozsvítím lampu svého těla
zakrytou závojem z hedvábných nitek studu
a čistý rubín srdce daruji ti
za tvoji lásku, za oddanost
za ochranu v bouřích
jak věční milenci, již nebojí se smrti
se budem milovat, jak dávní bozi
vytesaní do mramoru času
splyneme v nekonečnu ty a já -
dvojhvězda živých
bez naděje v spásu

Lorelei
Na břehu řeky Rýna
teď v létě
sedává každý den.
Má prázdniny - je líná
češe si dlouhé vlasy
jsou světlé jako len
a zpívá - trochu falešně
falešná Lorelei

Ta malá Lorelei
dnes zcela určitě
nikoho neutopí
sní si svůj letní sen -
a hezký štíhlý chlapec
jí hladí zlaté copy

Čarodějka
Čarodějka s černou kočkou:
v obou dřímá moudrost věků
obě mají krásné oči
obě sní o lidském vděku
obě touží po laskání -
jsou si blízké v divné lásce
jsou si blízké v tiché zlobě
černá kočka, černá paní

Haiku - Obrázky
Lesk mrtvých rybek v síti
rybičky - sestřičky vln.
Moře je zradilo
měsíc jim z očí svítí

Hora v závoji z ledu
vznešená nevěsta nebe.
Je čistá a krásná.
A její polibek zebe

Lístky se snášejí k zemi
ve vánku pozdního léta.
Čekám, že některé sletí
na zvadlé květy mé duše
jak barevné motýlí děti

Posvátná hora Fudži
se s úsvitem z mlhy zvedá.
Poutník na cestě životem
jak slepý mnich domov hledá

Haiku - o lásce
Zastav se, chvíle štěstí!
Radost je jako motýl,
jenž křídly tluče
v sevřené pěsti

Hvězdy nám smutek věští
z černého křišťálu noci.
A naše naděje na věrnost
příští den propláče v dešti

Mé dlaně jsou dva listy
nad křehkým bílým květem.
Chvějí se láskou i zlostí.
Tvou tvář by chtěly skrýt,
žárlivé, před celým světem

Každé naše setkání
je krůčkem k ohni.
Tak buďme jako pochodeň a vích
a plápolejme nocí -
vichřice v rudém šatě
požehná náš hřích

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]