Oné noci jsme pili s polským kolegou vodku, ale bez citronu a četli hesla na zdi, o které jsme věřili, že potrvá nejméně tisíc let: „SEZAME, OTEVŘI SE!“ „TATO ZEĎ JE STUDENÁ - ZKUS SE JÍ DOTKNOUT“...Letadlo přistálo na letišti ve Východním Berlíně, který vypadal omšele a letištní skla byla přetřená bílou barvou. Obtloustlé policistky v šedivých uniformách si hněvivě prohlížely cestující směřující do západní části města. Po půlhodině jízdy autobusem jsme se ocitli v Západním ráji přeplněném billdboardy, reklamou na Coca-Colu, cigarety vybraných značek. Přesto se ve Východním Berlíně mnohem lépe a levněji jedlo než v Západním. Tam jsme si mohli prohlédnout snad jediné muzeum na světě věnované utečencům: balón, který se vznášel pomocí plynu a v němž celá rodina přeletěla nad zdí... Letadélko nějakého odvážného konstruktéra, v němž se vydal za lepším životem... Nářadí, jímž se prokopával tunel pod zdí... Vrátili jsme se do restaurace na Východě, kde byly řízky na rozdíl od těch západních mrzáčků větší než talíř.
   Nedávno se oslavovalo 20. výročí pádu oné nešťastné zdi. Šlo o stejnou dobu, která byla osudovým dnem pro mnohé východoevropské spisovatele, kteří tak přišli o svá veliká témata totalismu, jímž byla ona zeď omotána. Prostě, již jim nezůstalo nic, co by se muselo probíjet hlavou. Zmizela bílá barva z oken východoberlínského letiště a alarmující hesla se přemístila na druhou stranu.
   Dnes se revoluce staly záležitostí dobrého vychování. Stěny galérií jsou přeplněny nicotnostmi. Jsou na nich zavěšeny špinavé pytle, roztrhané matrace, různé odpadky, a na zemi leží střepiny skla mezi pískem a vápnem. Abych pravdu řekl, ještě jsem neviděl ani jednoho ředitele galerie, ani jejich kustoda nebo zastánce takového druhu umění, aby si na zdi ve svém domě umístili otlučený, rezavý barel nebo stočený kus ostnatého drátu. Většinou dávají přednost klasickému umění. Po všech těch inscenacích, které zamořily galerie, člověku nezbývá nic jiného, než se jít vyčurat do pisoáru, kterým to všechno začíná.
   Konec konců, mohlo by se říci, že to byla poučná zeď. Nevydržela tak dlouho, jako mnohé jí podobné, kromě Veliké čínské a Zdi nářků v Jeruzalémě. Berlínská byla zbudována během pouhé jedné noci mezi sobotou a nedělí 13. srpna 1961 za účasti padesáti tisíc východních vojáků, kteří hlídali, aby nevyrušoval žádný noční pobuda. Byla to stěna, která dělila dva světy, a přesto se na ni mohlo sáhnout, kopnout do ní nebo na ni cokoliv namalovat a také ji počmárat nápisy, co koho napadlo.
    Avšak u nás není možné zbourat ani jednu zeď, neboť jsou neviditelné a je jich nesčetně. Zdi jsou uprostřed kuchyňského stolu mezi otcem a synem, zdi mezi těmi, kteří chtějí do Evropy a těmi, co si to nepřejí. Pak máme zdi nacionalismu, náboženské, ideologické, stranické, jazykové, staré vatikánské a také po Kominterně, a to nemluvím o neviditelných zdech, které po staletí oddělují ty, kteří jsou pro Východ a ty, kteří jsou pro Západ.
   Přes ně se nemůže přeletět, nemohou se zbourat, nedá se pod nimi vykopat tunel. Jsou mnohem trvanlivější než ona Berlínská zeď.

   Ze srbštiny přeložil JAN HROBAŘ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]