Tak lze charakterizovat aforismus a jako vteřinové romány, nebo také jako „zkrácené kalhoty paní literatury“, i novou aforistickou knihu Ivana Fontany (vlastním jménem Mojmír Soukup), kterou pod názvem ZÁMECKÉ AFORISMY A PÍSAŘOVY DESKY vydalo v polovině roku 2011 pražské nakladatelství Balt-East (s ilustracemi Václava Hollara). O mnohých knihách Fontanových jsme už v Obrysu-Kmenu psali, připomenu jen Stánek myšlenek aneb O vědě jako takové (2009), Albrecht z Valdštejna a jeho doba v zrcadle literatury (2009) nebo Institut umění aneb Aforismy o literatuře a umění (2010), většinou však se zaměřením na jejich tvar, formu, paradoxní zářivě racionální poetiku těchto „jednohubek literatury“. Akceptují cosi z osvícenské mentality, cosi z klasicistní vůle po úhrnném poznání řádu, cosi z rokokové záliby v titěrnostech a bizarnostech, i cosi z dialektiky a moderní absurdity... Sice „Štít rozumu na Amorovy šípy nestačí“, avšak rozum nikdy nebyl jen od toho, aby měřil, vážil, kalkuloval a programoval, ale také nám umožňuje smát se, chápat skutečnost v jejích dialektických dimenzích. Sám přirozeně k umělecké tvorbě nestačí, např. bez zážehu intuice se nerozjede a bez vláken asociací bude poután jen jedním směrem, ale jeho vytěsnění z umění se už nejednou vymstilo. Tentokráte se proto zaměříme na racionální „obsah“, význam, myšlenkovou potencialitu těchto aforismů, ale i sentencí, maxim a slovních hříček.
   Ve Fontanových aforismech je skryta, bez nadsázky, velká životní moudrost tvůrce, který si nechce hrát na Boha, demiurga literatury. Jest to antiiluzivní, pro někoho možná deziluzivní svět, jenž povstává z těchto vybroušených diamantů, které jako celek zrcadlí skutečnost, z níž vzešly. Literatura, a vůbec každý systém znaků, totiž je, ať se to komu líbí nebo ne, odrazem a obrazem reality, jakkoli někdy tak lomeným a „deformovaným“, že chce čtenáře přesvědčit o opaku... Kolikrát jsme kupř. slyšeli slovo „svoboda“, jímž se pleská o stůl jako esem ve snaze trumfnout protihráče, jako vítěznou kartou, o níž se nepochybuje, jako trumfovým esem, na které je možno svést jakoukoli špinavost... Umíráte jako bezdomovci? Jen platíte daň za svobodu! Okradli vás? Platíte daň za svobodu! Etc., etc. Stačí však ten báječný pojem konfrontovat s předsudky, jichž jsou mnozí z nás oddanými zajatci, aby se ocitl v autu, ne-li v odpadkovém koši („Pro svobodu nejsou podmínky. Jsme vězni starých předsudků“). Je-li ve hře, stává se žolíkem v rukou nemnohých, ke svobodě vyvolených. Pro koho chcete svobodu, tedy neodvislost a právo jako skutečný nárok? Přece pro sebe, holenkové, jen pro sebe, a na druhých vám záleží právě v míře, v níž je můžete využít. „Nedělejte si iluzi o svobodě. Odečtěte od ní svobodu jednotlivce“.
   A totéž platí pro bytí zvané Bůh, to reálné nebo jen iluzorní, resp. obojí; jsme zřejmě bez Boha, jím opuštěni a jej opustivše, proto si už neklademe otázku:„Proč boží tresty zasahují i nevinné?“ Odpověď na ni Fontana nezůstává dlužen: „Bůh nám dal práci, aby se o nás dál nemusel starat“. V jednom aforismu čteme cosi jako autorovo krédo: „Vyznávám jednoho Boha a nekonečný počet vesmírů“. A proč ne?
   A to platí pro mnohá jiná témata, tedy např. pro čas, rozehrávaný ve svých paradoxních rozměrech, protože dějiny se sice dějí a „Hodinový krok krotí vášně času“, ale okamžiky i trvání mají zcela individuální rozměr – „Lepší časy mají kratší vteřiny“.
   Některé aforismy jsou neseny na křídlech jazykové hry, paronomázické nebo jiné slovní hříčky, předivem asociací spojujících dvě slova, pojmy a představy, jež se k sobě mají třeba jako příčina s následkem, forma a obsah, nebo vzdálené a blízké... Nejednou se setkáme s ambivalentní literární narážkou („Gold za všecky krachy“ je průhledným přestrojením překladu názvu Hellerova románu Gold za všecky prachy – dopovídat snad netřeba).
   Součástí sbírky je i oddíl lyrické poezie nazvaný V koutku zelené Země, ale bohužel podstatně slabší než aforismy. To cenné, co se v nich skrývá, jsou právě zase jen a jen aforismy nebo náběhy k nim, jak o tom svědčí Obrazy z Nizozemí, několik čtyřverší nebo konzistentní průhledy do tkání skutečnosti jinou než lyrickou optikou – ovšem rovněž nikoli skalpelem lékaře, protože aforismy neléčí ani neutěšují, resp. není to jejich poslání.
   Oddíl „Písařovy desky“ (s dovětkem „Tajemství Vokšické sýpky“) přináší vedle aforismů i sentence a gnómy, tentokráte zasazené do mystifikačního kontextu (domnělý nález dvanácti rukopisných desek ze 17. století). I tyto texty jsou kvalitní a potvrzují Fontanovu pověst nejlepšího českého aforisty současnosti. Přesto oddíl mohl nabídnout podstatně více, než bylo ve skutečnosti aktualizováno, vždyť maximy a aforismy jsou nadčasové, jak je patrno ze sbírek Rochefoucauldových, Lichtenbergových nebo Laubových, a proto dobře vymyšlené nadčasové věty by ošálily nejen čtenáře a literární kritiky: věřili bychom autorovi, že k nálezu desek s aforismy skutečně došlo! Je to ostatně vynikající modelová situace, v níž může aforista sugerovat, že je písařem, tajemníkem, sekretářem kohosi jiného, a takovouto masku využít jako podstatu své strategie.
   Oddíl poslední „Přírůstky předmětů v kabinetu prof. Zmatka“ prozrazuje autorovu zálibu v kuriozitách, starožitnostech a téměř bazarových podivnůstkách, skrývajících však nejednou různé poklady. A když jsem u té dvojznačnosti a kurióznosti: nemusíme chodit ani do muzeí a desítky (stovky?) let nevětraných (vědeckých?) kabinetů, stačí „zvážit“ dnešní služebníky neužitečné a dešifrovat tak jeden dvojznačný výrok, dosazený do původně propagandistického kontextu: „Vláda rozpočtového schodku a schodiště: ušetříme na korupci“. Zřejmě platí oba sugerované významy oné „vlády rozpočtové odpovědnosti“ (faktického „schodku a schodiště“) – ušetříme, aby zbylo na korupci, ale také ušetříme i na těch, které korumpujeme. Zda se „vláda“ neobává, že ti, kteří je popostrkují na šachovnici a fakticky rozhodují o jejich bytí a nebytí, budou šetřit v době umělé krize i na jejich korupci, to už aforismus řešit nemusí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]