Pražská slovenská literatura je pojem, který by i přes četné námitky měl pozvolna pronikat do živého literárního povědomí, slovenského stejně jako českého. Domnívám se, že je přirozený a vytváří jakousi asociativní spojnici s podstatně známějším a "renomovanějším" pojmem, tedy "pražská německá literatura", s níž má - typologicky - i leccos společného. Měla by jí věnovat pozornost i bohemistika, neboť je součástí české literatury v nejširším smyslu slova, tedy literatury českého kulturního prostoru. Pojem je přirozený a ústrojný, vždyť mnozí slovenští spisovatelé, esejisté a publicisté v Praze studovali, působili zde a tvořili, čerpali umělecké i tematické podněty, účastnili se literárního života, zakládali své spolky (patrně nejznámější z nich byl Detvan), vydávali slovenské časopisy, propagovali slovenskou kulturu. Tvořili most mezi jazykově i jinak si blízkou slovenskou a českou literární kulturou, které nikdy nerozdělovala hluboká propast ani rozvodněná řeka, přestože se jedná o dvě kulturně svébytné entity. Svědčí o tom nejen Akademické dějiny slovenské literatury, ale v nejnovější době aktivita slovenských spolků, Klubů a vydavatelství v Praze, z níž připomeňme publikace Kto je kto (Slovenská národnostná menšina v ČR. Česko-slovenské vzťahy, Praha 1997) Slovenská literatúra v Prahe 2000 (vydal Slovensko-český klub, Praha 2000), Slovensko-české osudy (100+1 osobnost české společnosti ze Slovenska, Praha 2001), nebo časopisy, z nichž uvedeme alespoň dvojjazyčné Zrkadlenie/Zrcadlení, čtvrtletník, který letos vstoupil do druhého ročníku. Na tyto aktivity navazuje i kniha Vladimíra Skalského, nazvaná poněkud internetově či bibliograficky KĽÚČOVÉ SLOVÁ: PRAHA, SLOVENSKO, LITERATÚRA (Slovenský literárny klub v ČR, Praha 2004), ilustrovaná fotografiemi Petra Župníka. Vyšla s podporou Ministerstva kultury České republiky a Magistrátu hlavního města Prahy, a to v rámci prostředků udělovaných pro národnostní menšiny.
   Autorem knihy je slovenský novinář, esejista, editor, "organizátor a manažér", který vystudoval v Praze teoretickou fyziku a od roku 1990 žije v Praze. V současnosti působí - jak čteme na přebalu knihy - jako místopředseda Slovensko-českého klubu a Slovenského literárního klubu, člen Rady vlády ČR pro národnostní menšiny, šéfredaktor internetového deníku Český a slovenský svet, zástupce šéfredaktorky revue Zrkadlenie/Zrcadlení atp.
   Knihu rozdělil do dvou oddílů: základem toho prvního jsou eseje, recenze, medailony o spisovatelích, badatelích a umělcích minulosti i současnosti, kteří měli většinou trvalé vazby na Prahu a Čechy, počínaje Jaroslavem Vlčkem ("Osobnosť naozaj česko-slovenská"), vynikajícím literárním historikem éry nepřesně nazývané jako "pozitivistická", a konče Matejem Krénem, absolventem Akademie výtvarných umění v Praze a tvůrcem polyfonního artefaktu nazvaného Idiom, instalovaného v Městské knihovně v Praze. Největší prostor, tj. čtyři články, autor věnoval Ľ. Feldekovi. Z literárního hlediska jsou zajímavé medailony věnované L. Ballekovi, R. Slobodovi, P. Országhu-Hviezdoslavovi, M. Válkovi, M. Vanekovi ad., jež sice nepřinášejí mnoho nového, citlivě však aktualizují živé hodnoty jejich díla, zprostředkované nejednou životopisnými motivy. Druhou část tvoří rozhovory např. s M. Rúfusem, P. Vilíkovským, V. Kondrótem, A. Balážem, L. Grendelem ad., zakončené rozhovorem s výborným českým slovakistou a překladatelem Emilem Charousem ("Polstoročie so slovenskou literatúrou").
   Pražská slovenská literatura (a umění vůbec) je svébytný fenomén slovenské (i české) literatury, místy však nabývám dojmu, že je vliv české či úžeji pražské kultury, nejen literární, na onu "celoslovenskou" až zveličován, např. v souvislosti s I. Kraskem, nebo R. Fabrym, jakkoli je "vliv" symbolismu na prvního z nich a surrealismu na druhého jmenovaného českým prostředím minimálně zprostředkován.
   Rovněž je překvapením, že autor nevěnuje pozornost osobnostem a institucím, jež česko-slovenské vztahy naplňují mimo skupinu dnes preferovaných autorů. Mám na mysli např. Pavla Janíka, jenž v Praze jako copywriter a kreativní ředitel působil, získal zde mj. cenu A. Radoka, a podněty české avantgardní literatury nadále tvořivě rozvíjí. Spolupráce mezi Spolkem slovenských spisovatelů a Unií českých spisovatelů, vyjadřovaná společnými autorskými čteními v Praze a Bratislavě, prezentacemi děl na internetu, publikačními a edičními aktivitami, jako by neexistovala. Nejde sice pouze o "pražskou slovenskou literaturu", kontext česko-slovenský je však těmito akcemi realizován na vysoké úrovni. Nejen za zmínku by rovněž stály akademické "Brněnské texty k slovakistice", sledující připomínané kontext nejen pražský, jež letos vstupují do osmého ročníku.
   Právě jisté momenty schematizujícího a apriorního přístupu ohrožují jinak potřebnou publikaci: nejde o spor domnělých federalistů ("protislovenských", multikulturních pražských Slováků) s takzvanými nacionalisty ("proslovenskými", izolacionisty), jak bývá pohled někdy nepřesně prezentován..
   Je však třeba rovněž konstatovat, a činím tak rád, že v knize nalezneme některé informace v soudobém mediálním světě tabuizované (nebo perfidně karikované), např. v rozhovoru s V. Kondrótem: "Okrem toho (J. Skácela - pozn. A. M.) mi byla vždy veľmi blízka dnešná stredná generácia českých básníkov - Karel Sýs, Jiří Žáček, Ivo Odehnal, Petr Prouza. Karla Sýsa a Iva Odehnala som aj prekladal" (s. 111). Autor přitom věnuje pozornost nejen známým autorským osobnostem historie a současnosti, ale i alternativním aktivitám, kupř. literární skupině Otcova rola, prezentující "patafyzické a podobné bujačiny, absurdné a panické divadlo, skrátka všetko, z čoho sa človek mohol z plných mladých pľúc zasmiať" (s. 63). Zdařilé se mi jeví rovněž Skalského eseje Nové zmätenie jazykov: veda verzus humanitná vzdelanosť (s. 8-17), zpochybňující některá dogmata postmoderního vidění světa, i ten závěrečný nazvaný Moja Praha slovenská (s podtitulem Veľmi osobná reportáž, s. 99-101), naznačující lehkým, spíše fejetonistickým perem provázanost Prahy a jejích intelektuálů (žel i falešných politických proroků) se slovenským intelektuálním prvkem. Multikulturalismus se jako leitmotiv vine celým svazkem, a to vědomím potřeby dialogu kultur, nutnosti otupení hran nepochopení a předsudků stejně jako formování nadnárodních a mezinárodních literárních a uměleckých celků.
   Doba "rozpadu" společného federativního státu je minulostí, podobně jako sentiment a resentiment s ní spojený. Naopak doba společných projektů je zde. I pražská slovenská literatura k nim může, a to podstatnou měrou, přispět.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]