Domů, které stojí v Brně od začátku dvacátého století, jsou stovky - na mnoha ulicích i ve čtvrtích rodinných domů. Jsou i na významných turistických trasách. Jen se u nich málokdo zdrží, aby si je podrobně prohlédl. Turisté, kteří spěchají pořídit snímek brněnského krokodýla, Petrova a Špilberku, si většinou běžných domů nevšímají. Kolemjdoucí nanejvýš věnují pozornost výlohám v přízemí, vývěsním štítům a reklamním nápisům. Ty bijí do očí a lákají ke vstupu. Ostatně ani nevidíme důvod se v běžném provozu zastavovat a prohlížet si domy od prvních pater nahoru. Domy na ulicích, kterých je přece v Brně tolik.
   Pojďme udělat výjimku. Prohlédněme si několik stoletých domů. Některé už svou stovku oslavily na přelomu tisíciletí. Většinou je jim ale rovných sto právě teď. Právě před sto lety (no ano - plus mínus nějaký ten rok...) se totiž brněnská architektura prudce proměnila. To byl ten slavný počátek století dvacátého, kdy do Brna vtrhl nový styl. Trochu neobvyklý, hodně bujný, v každém případě však nový. Moderní. Německý termín Jugendstil říká, že byl považován za příslib mládí.
   Není divu. Předchozí devatenácté století se do architektury žádným osobitým způsobem nezapsalo. Stavělo se opatrně, nevymýšlelo se téměř nic nového, historizující slohy navazovaly na to, co už tu kdysi bylo. Neogotika, neorenesance, neobaroko. Obytné domy se zdobily historizujícími detaily, veřejné budovy přísně kopírovaly zaběhnuté tvary. Taková architektura má dosud v Brně své léty dané místo. Dokladem je třeba nejznámější část brněnského panoramatu - silueta dvou štíhlých věží na Petrově. Těm je také něco málo přes sto let. Vznikly v letech 1904-5 podle projektu vídeňského architekta Augusta Kirsteina a jsou novogotické.
   Nástup nového stylu nemůže být určen pouhým časovým vymezením. Ve stejnou dobu se stavělo postaru i ponovu. Ani pojmenování stylu jedním slovem není úplně přesné. Máme zde termín secese. Slovníky ji charakterizují jako velmi krátké období na přelomu 19. a 20. století.
   "Velmi krátké" - to je podstatné. Ale jsou i jiné charakteristiky. Velmi nové, velmi - ve srovnání se strnulým vývojem architektury - neobvyklé. Bujaré jako plesové veselí, teatrální jako karneval, na kterém jsou vítány neroztodivnější masky a převleky. Individualistické.
   Domy měly najednou své tváře. Doslova. Z fasád na nás dodnes shlížejí kamenné obličeje nebo celé postavy. Někdy se i kamenně a poněkud záhadně i tváří. Většinou se však usmívají. Nepatrně, leč vlídně. Nejčastěji mladé dívky (s věnečky i bez), myslivci v klobouku, děti - ale spíš andílci putti, starší pánové s vědoucíma očima - pokud dobře rozeznáváme obličeje vyrůstající z listového dekoru.
   Fasády plné lidí, někdy zvířat, téměř vždy však květin, listoví a jiných florálních motivů. Do ulice jsou obrácené okny bytů nebo kanceláří. Okny nijak nápadnými, klidnými, vertikálními. Na domech, jakých jsou v Brně stovky. Až na výjimky nepatří k památkám na nejvýznamnější architekty. I tak mají staleté domy jedinečné osudy. Historii spojenou se jmény konkrétních lidí. Současnost mnohdy plnou protikladů. Zůstaňme však v centru města. Tam se na počátku minulého století stavělo horečně, ve velkém. V letech 1896-1916 se historické jádro města proměnilo k nepoznání. Stavebnímu boomu padly za oběť stovky starobylých domů. Brněnská architektonická historie neměla takové zastání, o jaké se pokoušel například Klub za starou Prahu. Středověk nestředověk - domy padaly jeden za druhým a místo nich vtrhly do proluk novostavby. To, co bylo s pejorativním nádechem nazýváno "karneval stylů" a co dnes vnímáme jako svébytný projev secesní moderny.
   Mineme protentokrát obvyklé turistické cíle - starou i novou radnici. Míříme k Petrovu, ale cestou z Šilingrova náměstí zůstaneme užasle stát. To, co máme před sebou, je dům jako z pohádky. Vlastně tři domy srostlé do jednoho bloku s nápadné sytě zelenou fasádou. Je to dům v Biskupské ulici s čísly 4, 6 a 8. Významný tím, že v něm své mládí a první umělecké úspěchy prožívali bratři Haasové. Oblíbený prvorepublikový herec Hugo Haas ještě před protektorátními hrůzami stihl odjet za hranice a zbytek života prožil v Rakousku. Jeho bratru Pavlu Haasovi, významnému hudebnímu skladateli, připadla druhá strana osudové mince. Neunikl předvolání k transportu a smrti v koncentračním táboře.
   Můžeme vzít za kliku "jejich" dveří. Zachoval se škrabák, o který si (možná? - vchodů do domu je několik) bratři Hugo a Pavel čistili boty. Impozantní dům nad vrchním cípem Denisových sadů je ohromující kombinací roztodivných stavebních prvků a motivů. Začíná mohutnou, téměř hradní podezdívkou z kamenných kvádrů a končí věží se vznešenou kupolí, které na protější straně fasády (ne)odpovídá zdobený štít. Žádná symetrie - nic není stejné, nic se neopakuje. Jestliže je zábradlí balkónů v prvním patře kamenné, pak druhé patro zdobí kovové tepané mříže a na vrchních balkónech jsou soustružené sloupky ze dřeva. Není zkrátka nesourodost, která by nebyla dovolená. Ideální k demonstraci toho, že nelze popsat nepopsatelné a pochopit nepochopitelné. Je nutné vidět...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]