Z východu do metra táhne studený průvan. Tentokrát je mu to fuk - pěkně se zahřál. Pomohl kamarádovi odvézt do sběrny hromadu kovovejch krámů a celý dopoledne si pak užíval u kiosku. To bylo piv! Rád zapomene, že mu takhle nebude pořád. Že každá flaška se jednou vypije, štěstí vyprchá a nastane zima, hlad a vztek. A zazní stará známá písnička - kde vzít prachy? Zase to tak bude - já vim, ale proč se tím teď zabejvat? Radši si budu prohlížet lidi.
   Každej z vás někam míří - tašky plný žrádla a hlavy plný myšlenek. Stojim tu mezi váma - hej! Taky jdu do metra, taky chci někam jet, tak proč sakra nejsem jako vy? Jen nekecejte, že mi nic neděláte, že si za všechno můžu sám. Nevšímáte si mě, ale stačí se vás na něco zeptat a už je to tady - "Nevim", "Nemám" nebo "Chceš přes hubu?". Normálně vás nenávidím, ale teď vás mám docela rád. Popovídal bych si. Nic po vás nechci, vážně. Je mi nádherně.
   "Madam, vy máte krááásný šatičky."
    Odklapala podchodem. Nevadí. Stačilo ji vidět. Kolem plujou další a další. To je lidí.
   "Pardón, já nerad."
   Zkalenýma očima sleduje bez zábran kolemjdoucí. Jak to jenom dělají, že žijou normálně? Že jdou každej den do práce, nakoupí si na co mají chuť, přijdou domů, mají tam hezkej nábytek, dětičky a manželky. Taky jsem to chtěl dokázat, ale nějak to nevyšlo. Teď už to zkoušet nebudu, nějak už to doklepu, radši nemyslet...
   Lokne si z placatky a schová ji do záňadří. Vyšisovaná místa na jeho džínách mají nahnědlou barvu dlouho nepraných látek. Už několik měsíců nikde nebydlí. Naposledy ho vyhodila kvůli pití charita. Pěkná dobročinnost! Nedopřejou člověku pár kapek radosti. Mít tak svůj teplej koutek, kde by mi nikdo nenadával...
   Projde mezi turnikety a vkročí na uhánějící eskalátor. Skrz žlutou vitráž sem padá denní světlo. Dobrej nápad. Kdybych měl nějakej bejvák, taky si dám do oken vsadit žlutý sklíčka, jako že je venku slunce.
   Eskalátor ho unáší do podzemí. Vrátit se nemůže, ale aspoň zvedne hlavu za tím žlutým zázrakem. Zavrávorá a málem upadne. To je rychlost! Potácí se bludištěm mramorových chodeb. Stříbrné pláty u stropu odrážejí světlo zářivek. Tohle nablejskaný potrubí že má bejt pro lidi? Všechno je tu tvrdý, hladký, lesklý a studený na vomak. Doleva doprava a zase schody. Do stanice vjíždí vlak. Kam že to vlastně jedu? Nastoupí a sesune se na sedadlo. Žena vedle o kousek odsedne a štítivě si odhrne sukni. Ti bezdomovci ale smrdí.. Lidé z protějších lavic se na chvilku zadívají na jeho slepené vlasy a zpustlé manžety, ale brzy se vrátí ke svým původním zájmům. Muž v obleku se zabere do novin, starší ženě odevzdaně klesne hlava na stranu, pohled upřený do prázdna. Co my s tím naděláme? Bída dávno není tak vzácná, aby stála za delší pohled.
   "Můstek - přestup na trasu á..."
   Většina lidí se zvedne k výstupu a do vagónu se nahrnou noví. Zase kradmé pohledy. Každý si myslí své, ale od myšlenek k činům je daleko. Nikdo se ho nepokusí vyhodit ani mu nabídnout pomoc.
   Srdce udolané alkoholem, nedostatkem spánku a přechozenými angínami už toho začíná mít dost. Svět se divně houpe, někam se propadá a nakonec sebou mlátí jako v šejkru. Pak ten skleněný šejkr praskne a všechno se rozletí do prostoru.
   "Stanice náměstí Republiky."
   Na tyč nad ním se pověsí parta skate-boarďáků. "Ten je hustej."
   "Stanice Florenc - přestup na trasu cé."
   Chlapeček zavěšený do matčiny ruky otáčí hlavičkou sem tam. Samé lidské zadky. Ale tady se sklání nějaká rozcuchaná hlava. Vypadá jako loupežník. "Mami, proč spí?"
   "Asi je unavenej. Pojď na druhou stranu."
   "Stanice Křižíkova."
   Všechna místa jsou obsazená, jen vedle něho zůstává pruh volný.
   "Nesedej si k tomu vožralovi, koukni jak je špinavej."
   "Asi si nemá kde vyprat, když bydlí pod mostem."
   "Kdyby nechlastal a chodil do práce.."
   "Černý most - konečná stanice - prosíme vystupte."
   Lidé se rozprchávají po nástupišti a skleněnými východy se hrnou ven. Dveře vagónů se s odfouknutím zavřou, vlak nabere rychlost a zmizí v tunelu. Zastaví u nástupiště, které žádný cestující nezná. Zepředu duní energické kroky. Mladý strojvedoucí kontroluje svoji soupravu. Nijak ho nevyvede z míry nehybná postava, visící přes kovovou tyč. S několika opilci už si poradil.
   "Vstáváme - konečná!"
   Nic.
   Strojvedoucí nešetrně zatřese opilci ramenem. Muž se bezvládně zhroutí do předklonu a z kapsy mu vyklouzne prázdný placatka. Letí po podlaze, točí se a nakonec cinkne o kovový spodek lavice na druhém konci vagónu.
   Strojvedoucího to přestává bavit. Tolik času zase nemá. Prudce muže narovná, až mu hlava spadne do nepřirozeného záklonu, jako kdyby byla vykloubená. Má bledý zarostlý obličej. I skrz vousy je poznat, jak má propadlé tváře. Zpod zavřených víček probleskuje bělmo. Strojvedoucí mu přiloží ruku těsně pod nos. Ani sebemenší náznak dechu. Jeho poznání ho tak ohromí, že těžce dopadne na lavici a jenom zírá na to něco porostlého vlasy, nasoukaného do špinavého oblečení a obutého do bot, takže to vypadá jako člověk. Ve skutečnosti je to prázdná skořápka, upomínka, že tu ještě nedávno nějaký člověk žil. A on ji chtěl vyhodit z vlaku! Co teď? Natáhne mrtvého na lavici, jako by ležel na márách, a spěchá do kabiny.
   Z tunelu zavane vzduch a ozve se hučení. Lidé jako na povel popojdou ke kolejím.
   "Souprava ve směru Zličín není určena pro přepravu cestujících. Nevstupujte prosím na bezpečnostní pás."
   Prázdné vagóny bez zastavení prosviští stanicí. Lidé zklamaně ustoupí o krok zpátky, aby počkali na další vlak.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]