Čistou náhodou jsem se ocitl v čase večerních zpravodajských relací v jedné hospodě, kdysi závodním klubu dnes již neexistující továrny na okraji města, protože mi ujel autobus a venku bylo počasí k lidskému zdraví nevlídné jako současné zdravotnictví. Pár dědků usrkávalo desítku a úderem sedmé se obrátil jeden z nich na výčepního se žádostí o změnu televizního kanálu, protože prý mu z keců zpravodajů kysne pivo v puse. Ostatní nereagovali, jen nejstarší host se vyjádřil, že za ten balík, nač si reportéři přijdou, by mu taky čerta záleželo, jestli někdo ztrácí pivní slinu. A dodal, že pokud si jako důchodce doposud dopřával dvakrát týdně dvě malé desítky se spadlou pěnou, bude mít brzy s hospodou utrum, protože mu docházejí pilulky a celý černý fond padne do kapsy apatykářům a lapiduchům na "všimné šulínkovné!"
   Bohužel, výčepní si dál vytrvale hleděl pípy, televizi a mne ignoroval. Z obrazovky vyprskla přemíra barvy, něco mezi epicentrem jaderného výbuchu a vyhlídkou z kotle marmelády za jasného počasí. Kdosi ten jev komentoval výrazy, z nichž nejslušnější bylo přirovnání hlavinky české bohyně války a brdské radarové pěnice ke kdysi zářícím pačesům chieffa sametové maškarády při jeho "oneskorené spanilé jazdě na Slovač." A dodal, že ho tam už tenkrát "mali dosť" a zrzavý přeliv prý beztak odstartoval rozpad republiky!
   Jak se v televizi postavy rychle střídaly, ke každé od vtipálka pohotově přilétla nelichotivá přezdívka. Nechtěl jsem takovým řečem rozumět, ani je poslouchat, ledacos bylo na žalobu pro urážku na cti a kdoví, nesedí-li v některém koutě kuklík, co nepíše, ale nahrává a donáší? Nebylo však zbytí, nechtělo se mi do zimy a žízeň jsem měl jak sušená treska.
   Zřejmě jsem zapadl do doupěte velice rozhněvaných, zahořklých dědků, kteří zavile vyli a žádné servítky si před nikým brát nehodlali. A prý proč taky, když jim likvidace fabriky vzala možnost obživy pár let před důchodem a potom si už nikde pořádně neškrtli? Sice přímo nejmenovali, ale chytrý ať si prý napoví sám!
   Po vyhasnutí rudé záře vykoukl z obrazovky vychytralý ksichtík s očičky krvežíznivé fretky a na důkaz svého vzdělání počal přes koleno lámat latinu, čímž mohl zapříčinit masové obracení klasiků v hrobech. Blesklo mi hlavou: "Pokaži měrzavec, kak těbja bolševiki v škole učili!"
   Poté zaburácel baryton rádoby elegána s motýlkem, cosi mezi sňatkovým podvodníkem a velmi nedbale modelovanou voskovou figurínou Hemingwaye, který se rád poslouchal a předstíral spolknutí Šalamounova trusu.
   Ledva jeho plky režisér uťal, následoval detailní záběr otevřené tlamy individua zločineckého typu s výrazně tvarovanou lebkou, nad níž by zajisté zaplesal sám Lombrosso. Jeden štamgast zareagoval na mé tázavě pozdvižené obočí a procedil mezi zuby: "Studios Rejstřík, trestní, zcela zaplněný, další extra profesionální vyžírka každého režimu, sviňucha štětinatá a ten poslední černej vzadu ubohý břídil tlučhuba tchoř, nadbytečně aktivní neb ještě pořádně nemlsal!"
   Neřekl jsem ani popel a usilovně vyhlížel chlapa od pípy, pro něhož jsem byl zřejmě vosk, když na obrazovce vyvstalo jakoby z mlh, bažin a divokých vajec zčerstva vylíhlé monstrum s hranatou hlavou a křivou hubou, z níž jako štěnice z chlupaté deky vylézaly hlubokomyslné úvahy o nesmírné výhodnosti radaru v Brdech nejen pro Česko a Evropu, ale celou galaxii! Nikoli šeptem zazněla slova o fušersky naprogramovaném americkém robotu, prý Quasimodo Ventra, pijavice s hlavou jak bedna kytu!
   Na obrazovce v rychlém sledu následovalo defilé dalších smutných postav současné české politiky, nadšeně schvalujících atentát na tuto zemi a já se proti své vůli dozvěděl, kdo z nich je Romomil Kampelička alias spořící prasátko, vládychtivé neviňátko s vizáží špatně tesaného sv. Šebestiána po salvě římských šípů a kdo kopavá Káča Kvák, což se údajně píše Quacques. Bůhví, jak zjistili, že ji nemá zrzavou, nýbrž se jí zelení!
   Následovalo žalostné duo nemilosrdných samaritánů, Malý Hlavonožec, pro zřetelnou podobu s hirošimskou pumou zvaný též Little boy, nad kterým nebetyčně čněl sám Hlavonožec Velký, ušaté torpédo, na něhož zazněl pohotový vtip: Jaký je hlavní rozdíl mezi lapiduchem havlíčkobrodským a pražským? První je vrah heparinový a druhý hromadný!
   Poté, co vyzáblá reportérka dohnala prchajícího ukoptěného poslance s vizáží přežraného hobita, zajásal vtipálek: "Pánbůh s námi a zlý pryč, Venda Bedna, vyděšený jak novic přistižený při samohaně před obrazem bohorodičky!"
   Mihla se brýlatá dáma, zosobněná bohyně hněvu a kalamit Eulálie Čubíková z Vysočiny, nikoliv však skotské, osoba pracovitá a snaživá, leč zjevně sexuálně neukojená a naprosto bezvýznamná. Nedělat do politiky, mohla klidně u metra nabízet Strážní věž! Za ní si cosi prskal přes pysky věčně načuřený dědek Pátečka-zpátečka, už od pohledu protivný jak šestinedělka, po něm vysoký blondýn s černou duší a nevymáchanou hubou řečený Vrahoslav, střevní parazit vlezdořitní, sužovaný nadměrnou tvorbou androgenů, spouštěč laviny neustále se zvyšujících plateb, pod nimiž se dusí ti, kdo včas nenakradli.
   Vzápětí z obrazovky vycenil umělý chrup lýkožrout v myslivecké kamizole, jehož protáhlá leb prozrazovala staleté křížení mezi blízkými příbuznými a genovou spřízněnost s hrabětem Draculou. Co slovo, to perla, plné přehršle, ba záplavy perel, ledabyle sviním házených se řinuly zpod apartního knírku nevalnou češtinou, silně připomínající Blaskowitzův "Roskas pro obyvatele" z devětatřicátého a krajně nelibé hlásání "Radia Fltáva" z podzimu roku osmašedesát! Vtipálek vracející se z pisoáru poznamenal, že prý bylo chybou zcela zavrhnout staré osvědčené způsoby poporodního třídění dětí: "Například ve starověké Spartě odborná komise posuzovala, který mrňous je životaschopný a který poletí do propasti, kdežto v Indii bývaly nepovedené děti prý drženy v hliněných nádobách, dokud nenastala trvalá deformace lebky, kostry a atrofie svalstva. Skřeta potom vyndali a nosili po místech výskytu bílých sáhibů kvůli žebrotě!"
   To už jsem se počal vrtět na židli a koukat, kde tesař nechal díru, aniž bych takto vysmívané politiky z televize sebeméně politoval, ač soudím, že urážkami druhých člověk ponižuje především sám sebe! Pohlédli na mne a nezbylo, než se vmísit do hovoru za účelem odvedení pozornosti od televizního panoptika. Tiše jsem poznamenal, že to vůbec není v Indii až zas tak příliš vzdálená minulost, nýbrž jako pochybný prostředek žebroty jsou úmyslně znetvořené děti využívány dodnes. Viděl jsem to párkrát na vlastní oči a jedno ubožátko dokonce nedobrovolně držel v náručí! S kolegou jsme v přístavu poskytovali ochranný doprovod choti pana kapitána, která zatoužila fotit odvrácenou tvář Indie. Hlouček žebravých dětí zase toužil po rupiích, jenže darujte v Indii minci, děti se sesypou jako vosy a všechny křičí: "Džany, džany, bachšiš!" Johny je u nich klidně i dáma, což kapitánova paní nesporně byla, protože když jí otrhaný výrostek strčil do náruče zdeformované, asi tříleté děcko, s odporem a úlekem uskočila, takže jsem musel nešťastného tvorečka zachytit brankářskou robinsonádou! Kluk měl navíc kolem oči bolavé krvavé rány, čehož lze dosáhnout kapáním šťávy z jakési leptavé rostliny a výsledný dojem byl natolik úděsný, že jsem do kapsy pro pár rupií raději sáhl sám. Obětováním jednoho dítěte prý přežije celá nadpočetná rodina, ale já spíš myslím, že tohle organizují gangy, které děti vykupují od osamělých matek k údajné adopci, zmrzačí je kvůli žebrotě a následně prodávají na orgány! Koneckonců je to jen speciální forma svobodného podnikání, které v Indii kvete!
   Štamgasti se ke mně obrátili se slovy jak z televizní reklamy: "Tak to jste teda viděl svět!" Musel jsem přikývnout, že jako námořní důstojník jsem navštěvoval mnoho zemí všech světadílů s očima otevřenýma, ale po řádění privatizační tsunami, která spláchla naši námořní flotilu, jsem byl násilně transformován v suchozemskou krysu. Vzápětí mi na tácek přistálo konečně pivko jako křen, takže jsem pochvalně uznal, že pěnu tak sametovou načepují málokde a v Indii, tam ani náhodou, když servírují břečku lahvovou, nalévanou do pohárů pomalu po skle, takže nezapění!
   Abych nebyl svědkem náhlého úmrtí někoho z hostů, sledujících zprávu o vyznamenávání několikanásobných vrahů, pokusil jsem se odlákat pozornost od prolhané bedny a otevřel svým vzpomínkám stavidla: "V bombajském námořnickém klubu, řečeném símeňák, ke mně přibíhala krysa a loudila jak starý obžunder! Odléval jsem jí pod stůl pivní loužičku, kterou pohotově slízala a loudila dál. Nemít tak ošklivý opelichaný ocas, jeden by tu spiťarku pohladil! Já tam chodíval kvůli telefonu, protože když pošta zavírala, nebyl kvůli časovému posunu ještě nikdo doma. Krysa mne jako pejsek ochotně provázela na chodbu k automatu a když jsem se nedovolal, ačkoliv choť už měla být dávno doma, sledovala její chytrá očka má protažená ústa s porozuměním."
   Část štamgastů skutečně přestala sledovat hororové televizní zprávy a setrvali jsme v družném hovoru, lépe řečeno, trochu jsem se rozpovídal. K mrzačení dětí, které nějak nemohli strávit, jsem dodal, že i dnes v Bombaji kolem přístavu jezdí děti i dospělci s usekanýma nohama na prkénkách s vyběhanými kuličkovými ložisky a v novinách se píše anglicky o případech dětských obětí hinduistické bohyni Kálí a rituálního zazdívání dětí do základů novostaveb. Zlá Kálí prý vládne v současné době světu, čemuž jsem ochoten uvěřit. Její sošky s deseti rukama jsem vídal často a občas mívám dojem, že jedna její špinavá pazoura se sápe i po mém hrdle!
   Kdosi se ptal, zda se v Indii ještě upalují vdovy a patří-li proto mezi darebácké státy, jako třeba Kuba a bude-li na onom jinak krásném ostrově konečně demokracie, až starý diktátor zaklepe bačkorami? Vzhledem k nedůvěře k televiznímu zpravodajství a výstižným přezdívkám českých politiků mě taková otázka překvapila. Od lidí, kteří veškeré současné dění negují a na všechno nadávají, bych totiž čekal širší rozhled! Tak jsem se já, jezdící několik desetiletí na Kubu, jež mi byla druhým domovem, namísto odpovědi zeptal, co si kdo představuje pod pojmem svoboda, demokracie, humanita a nakolik může být darebácký stát, který navzdory skoro padesátileté blokádě dokáže zajistit, aby všechny jeho děti byly najedené, oblečené, gramotné a pod lékařskou péčí, aby nemusely spát na ulici a od sedmi let otrocky pracovat, mohly si hrát, sportovat a užívat krásné dětství? Čím je darebácký stát, který zásobuje Latinskou Ameriku a část třetího světa léky, lékaři, učiteli a je pro něj vzorem? A není-li mnohem darebáčtější velmoc, kde všechna krásná a vzletná slova jsou pouze pseudo a pravou zůstává toliko absolutní totalita peněz? Jakou svobodu a demokracii přináší supervelmoc, osobující si právo komandovat celý svět, vyžírat suroviny a házet bomby a rakety na každého, kdo se znelíbí? Ne, kapitalisticko-feudální, západu loajální Indii pánové na seznam darebáckých států nezařazují a vzhledem k vysokým cenám dřeva snad už vdovy upalovány nebývají, jen je potomci často vyhánějí z domova bez prostředků! Ostatně, tamní bandy, mrzačící děti kvůli žebrotě, stejně tak jako všichni arabští teroristé s výbušninami kolem pasu jsou proti státní politice amerického darebáckého impéria jen ubozí břídilové!
   Na to nikdo z přítomných neřekl ani popel, až po chvíli jsem zaslechl, že teď se nedá už věřit ničemu a ke všemu, co se napíše v novinách a vysloví v televizi, je zapotřebí dávat opačná matematická znaménka! A někdo dodal: "Tvrdí nám, že jsme dřív byli ekonomicky neúspěšní! Zato firmy v soukromých rukou jsou prý teď úspěšné, jenže všechno je dvacetkrát dražší... takhle hospodařit by dokázal každý blbec!"
   Nelze nesouhlasit, nicméně jsem si uvědomil, jaké klapky se po osmnáct let dařilo nasazovat lidem na oči a jak snadno navzdory svému jinak zdravému rozumu mnozí uvěřili stokrát opakovaným lžím politiků a médií! Při odchodu jsem několika hostům slíbil, že se někdy stavím na kus řeči a ledacos si ujasníme. A při čekání na autobus mě hřálo pomyšlení, že to snad s národem není tak špatné, lidé začínají myslet hlavou a časem jim dojde, že nadávat jen po hospodách nestačí! A nahlédl jsem, jaké veřejné mínění v této zemi začíná převládat!
   Ačkoliv s hanlivými názvy osobně nesouhlasím, předávám dál, co jsem na vlastní uši slyšel. Každopádně bych ale nechtěl být v kůži politiků, kteří konají proti zájmům a vůli národa a ještě se v televizi sebevědomě producírují! Tuší vůbec, jak moc si jich lidé neváží a jaké přezdívky jim dávají? Možná ano, ale zřejmě jim to nevadí, a proč taky, hlavně když vládnutí vynáší!
   Z knihy Jak jsem přestal věřit na zázraky, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 90 Kč
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]