Otec byl švec a naši nevěřícnou rodinu občas bavíval vyprávěním, jak v Uherském Hradišti, kam si jezdil před druhou světovou válkou na kole nakoupit kůže a jiné náležitosti, bez nichž se neobešel provoz jeho řemesla, zahlédl na tamějším náměstí třínohou ženu. Se zalíbením a dopodrobna líčíval - šil totiž pro celý kraj obuv na míru - že na třetí noze, umístěné mimo anatomickou normu mezi dvěma umístěnými naopak v téže normě, neboli jedna zprava a druhá zleva, měla nazutý střevíček a líčil - po ujištění, že nešlo o jeho výrobek - v čem se barvou i tvarem lišil od páru určeného k chůzi: střevíček na třetí noze totiž nedošlápl na zem. Třetí noha tu byla navíc a vlastně k ničemu.
   Při čtení zprávy (Právo 4. 12. 2004), že paní ministryně Buzková získala za sto tisíc českých korun podkolenní protézu, kterou na slavnostním večeru paralympioniků dal do dražby její majitel cyklista Jiří Ježek, čemuž předcházely příhozy paní Magdy Vašáryové a pana Zdeňka Škromacha, jsem si vzpomněl na otce a byl jsem si jist, že by se rád zasnil, kdyby byl ještě naživu, nad představou třínohé paní Buzkové na náměstí v Uherském Hradišti.
   O tom, jak se zboží mění v jistém tržním kontextu ve fetiš, psal Marx, toho by asi ale paní Buzková nebrala, takže se radši obrátíme na etymologii. Ta nám napoví, že výrazy dražba a dražit vyjadřují snahu učinit nějaký předmět co nejdražším a co nejdráž jej na dražbě prodat.
   Pan Ježek se ke své protéze, kterou si sám vyrobil a která mu dopomohla k paralympijské medajli, nezachoval nijak vděčně, proměnil ji ve zboží, kterého paní Vašáryová, pan Škromach a hlavně vítězná paní Buzková využili k tomu, aby se pokusili proměnit ve fetiš ne už páně Ježkovu protézu, ale sami sebe.
   Jak vidíte, opustili jsme Marxe a obrátili se k antropologii, pro kterou je fetiš cosi jako idol nebo bůžek. V případě zmíněného pána a zmíněných dvou paní jde o tzv. idol mediální.
   Pokud by se paní Buzková proti našemu pojetí celé záležitosti chtěla ohradit, pak by musela buď doložit, jak a čím jí protéza slouží při provozu vlastního těla. Proč by si ji jinak za nemalé peníze kupovala? Nemusela by ani do Uherského Hradiště, stačilo by, aby se prošla nebo projela s použitím protézy po některé z pražských ulic.
   Nedá se ale ani vyloučit, že si paní Buzková pořizuje sbírku podobných předmětů a paní Vašáryové a panu Škromachovi, kteří po podobné sbírce rovněž touží, prostě protézu vyfoukla.
   V tom případě, občané, chutě do toho! Nabízejte skleněná oka, berle, vozíčky, zajímavé umělé chrupy, pirátské protézy s nožem napevno, ať si paní Buzková nebo paní Vašáryová či pan Škromach mohou vybrat a mají taky sem tam nějakou radost. Doufáme jenom, že nešlo o dobročinnost, tu bychom museli všem třem připomenout, že ta je účinná a morální, jen pokud je neokázalá. Ale oni vědí své. Ostatně každý ať si má tolik noh, kolika se mu jich zachce, ne?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]