Jsem praneteř Gustava Frištenského. Od narození žiji v Litovli, v domě, v němž legendární zápasník prožil většinu svého života. Sem se vracel ze svých dalekých cest a tady nabíral nové síly pro další slavné zápasy na žíněnkách v celém světě. V Litovli ještě potkáte lidi, kteří Gustava znali osobně a z příslovečné první ruky se o něm dozvíte hodně zajímavého. Vzpomínám na sportovní fanoušky, prosté zájemce i vášnivé obdivovatele, novináře, spisovatele a filmaře, kteří přicházeli k nám domů a o Gustava Frištenského projevovali upřímný zájem. Ptali se nejen na jeho zápasnickou kariéru, ale také na jeho vlastenecké postoje a přátelské vztahy s mnoha umělci. Moji rodiče, a později i já, jsme každému hostu věnovali svůj čas a snažili se zodpovědět různé otázky. Právě díky osobním setkáním se naše vilka proměnila v živé muzeum, ačkoli všechny "mrtvé" exponáty z ní byly "k prozatímní úschově" odvezeny do Prahy bezprostředně po zápasníkově smrti v roce 1957. Někteří obdivovatelé zápasníka k nám přijížděli z Prahy, jiné jsme tam posílali. V dobré víře, že sbírky ze soukromého litovelského muzea najdou v hlavním městě. Tam však bývali zklamáni, z bohaté pozůstalosti Frištenského v Praze viděli málo a dnes již v Tyršově domě nenajdou nic.S velkým ohlasem proto naše rodina přijala článek Ivo Havlíka Řecko-římský zápas bez pravidel aneb Dvojitý nelson byrokracie (Obrys-Kmen 42/2004). Odpověď, která přišla, nikoli od Tyršova muzea tělesné výchovy a sportu, ale jako ryze soukromá replika od pracovníka této instituce Antonína Ročka (Chvat mimo žíněnku, Obrys-Kmen 47/2004), nás šokovala. Její autor Ivo Havlíkovi sice neupřel "nesporné novinářské kvality", ale jeho a mne předznamenaným citátem z W. Churchilla postavil do role lhářů. Přitom přiznal, že se mnou nikdy nemluvil a namyšleně prohlásil, že o setkání se mnou a naší rodinou (na rozdíl od hojných návštěv, které jsem popsala) "ani netouží". S kým tedy je ochoten tento úředník placený státem jednat, když ne s rodinou Gustava Frištenského, která má v rukou nezpochybnitelné notářské potvrzení, že stát exponáty soukromého muzea v Litovli v roce 1957 převzal do dočasné úschovy? Za vším, co vyšlo v Havlíkově reportáži, si naše rodina stojí. A pana Ročka bychom osobně poznat chtěli. Podívat se zpříma do očí tak sebejistému člověku by pro nás byla zajímavá zkušenost. V Obrysu-Kmeni napsal: "Podle pí Frištenské muzeum neexistuje", ale my ... "ŽIJEME, jako jedno z nejstarších sportovních muzeí světa, s největšími sbírkami, do kterých právem patří i trofeje G. Frištenského". - Jakým právem? Právem konfiskace sbírek soukromého muzea? ŽIJEME - zdůraznil verzálkami. Ale ve vitrině v podchodu stanice metra Muzeum v Praze je plakátovým písmem napsán jím podepsaný text, z něhož je zřejmé, že státní muzeum tělesné výchovy a sportu po 50 letech své existence už jen živoří jako virtuální instituce a nemá vůbec žádný vlastní výstavní prostor. O střechu nad hlavou přišlo, jak sám v této vitrině poněkud cudně uvádí, vinou "složité situace v Tyršově domě". Ano, bohatá historie české tělesné kultury a sportu byla z Tyršova domu vyobcována! S nádhernou budovou, kterou Sokolové - vlastenci postavili jako první český spolkový dům v Praze, dnešní Sokolové kupčí. Tyršův dům s vysokou polohovou rentou malostranské Kampy přináší tučné zisky jen jako hotel.
   Letos uplynulo 125 let od narození nejslavnějšího českého zápasníka. Plánovali jsme řadu akcí. Litovelská radnice, naše rodina i příznivci řecko-římského zápasu několik let dopředu chystali důstojné oslavy jubilea. Cílem našeho snažení bylo zpřístupnit sportovní sbírky, trofeje, poháry, medaile a spoustu písemného materiálu široké veřejnosti tak, jak si to Gustav celý život přál. Naše iniciativa byla v Praze odsouvána do ztracena. Přitom jsme koneckonců souhlasili s tím, ať všechno klidně nadále zůstane v rukou státního muzea, ale ať je nám zapůjčeno to, co muzeum aktuálně nepotřebuje, není schopno vystavit a přechovává ve veřejnosti nepřístupných depozitářích. Nedávno vyšla kniha Břetislava Ditrycha S pozdravem, síle zdar! Gustav Frištenský. Žel, pracovník muzea tělesné výchovy si nenašel čas k jejímu přečtení. Jinak by nás nemohl urážet těmito slovy, cituji: "Aby bylo jasné, vedle jednoznačné arogance nikdo z nich neprojevil zájem o medaile, plakety, obrazy, fotografie, ale zato se všichni vzácně shodovali v požadavcích na archivní materiál, který měl potvrdit jejich nároky na nemovitosti, polnosti, atd. po G. Frištenském. To jen, aby bylo každému jasno!" Aby tedy bylo opravdu jasno, kdo si vymýšlí a kdo je arogantní, cituji z Ditrychovy knihy, str. 372, první odstavec: "Gustav Frištenský měl pronajatý tzv. zbytkový statek". Byla by naše rodina tak hloupá, aby chtěla "vrátit" pronajatý statek? A tak naivní, aby se případné restituce domáhala jinde než u Pozemkového fondu? V létě jsme uspořádali první celosvětové setkání všech Frištenských. (Jak jsem vypátrala několik generací zpět, náš rod pochází z Frýdštejna, odtud naše příjmení). Přijeli příbuzní z Evropy i Ameriky. Přišla řeč na hmotné památky po Gustavovi, které v tu dobu nebylo možné nikde shlédnout. Celé příbuzenstvo se shodlo v tom, že dříve byl vystaven jen zlomek, který v žádném případě tak významnou osobnost nemohl plně vystihnout a charakterizovat a nyní není ani to málo k vidění. V Prostějově se 20. listopadu 2004 konal mezinárodní Memoriál Gustava Frištenského v zápase řecko-římském. Proč jsme ani tam nemohli našeho českého sportovce názorně prezentovat? Vždyť zápasníci z řady zemí, kteří na turnaj přijeli, by se rádi o Frištenském dozvěděli něco víc a určitě by se přijeli do nedaleké Litovle podívat. V září bylo po nákladné rekonstrukci otevřeno městské muzeum v Litovli. Jen prostor pro prezentaci sportovních sbírek Gustava Frištenského zůstal prázdný. Starosta města Litovle opakovaně Národní muzeum žádal o zapůjčení těchto věcí, aby mohly být vystaveny v našem muzeu. Marně. Všichni si připadáme jako provinilí prosebníci u majestátu pánů Ročků. Originály leží v depozitáři v Terezíně, oko zájemce je nezhlédne. Není vůle nám vrátit nebo půjčit ani to, co muzeum má dublovaně. Proč z deseti stejných plakátů, které před mnoha lety zvaly na Frištenského klání, nemůže být ani jeden v Litovli? Muzeum tělesné výchovy a sportu o své výstavní prostory přišlo a je na lopatkách, Národní muzeum nemá dostatek místa, my v Litovli máme důstojný prostor. Co brání tomu, aby u nás byla stálá expozice Gustava Frištenského, když např. ve Žďáru nad Sázavou je stálá expozice nejvzácnějších českých knih, jejichž vlastníky jsou pražská muzea? Na základní otázku Havlíkovy reportáže, proč ve "své" Litovli Gustav Frištenský nemůže mít alespoň pamětní síň, pan Roček neodpověděl. Přesto mu přeji, aby nemusel úřadovat ve fyzicky neexistujícím muzeu české tělesné kultury a aby nemusel kupovat medaile za slavná vítězství našich sportovců od překupníků, neboť - jak známo - někteří reprezentanti České republiky je dobře zpeněžují. Muzeum, které živí p. Ročka, k trofejím Gustava Frištenského přišlo jejich zabavením. A slušnost by mu měla velet alespoň k formální úctě k rodině velkého sportovce, když už přání Gustava Frištenského, aby vše, co ve světě pro slávu své vlasti vybojoval, bylo trvale vystaveno, není ochoten respektovat. Z dopisů a setkání s nadřízenými A. Ročka mám jiné pocity. U ředitele Národního muzea jsem zaznamenala určité pochopení, u ministra kultury dokonce podporu. Zatímco ze slov řadového pracovníka už jen virtuálního muzea, ze slov prázdných obsahem a netaktních formou, mě mrazí. Alespoň toleranci k našemu zápalu bych od něho čekala spíše než cynismus a posměšky. Posílá mě "plakat na jiný hrob". Na čí hrob? - Na hrob mého prastrýce Gustava Frištenského na litovelském hřbitově?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]