Měla-li kdy česká poezie blízko k poezii jiného národa a jiného jazyka, pak to byla bezpochyby poezie francouzská. Poezie italská (která si ostatně udržovala odstup od nebezpečí, jakými pro její estetizující tradice, na nichž úzkostlivě lpěla, byli třeba Baudelaire nebo Rimbaud) přes paralely obrozenecké a protirakouské i přes početné, ale chvatné a nepřesvědčivé překlady (Dante, Carducci, D'Annunzio atd.) Jaroslava Vrchlického její výlučné postavení u nás neohrozila. Později pak český poetismus nijak nesouzněl s italským futurismem, pro českou poezii důležitý surrealismus Itálii obešel a hermetismus z ní naopak nevykročil. Na české dveře nezaklepala ani italská neoavantgarda šedesátých let (Skupina 63: Sanguineti, Eco atd.). Krize smyslu postihující dnes literární tvorbu ve všech jejích podobách by paradoxně mohla založit společnou, ne už pouze na vzájemných ozvěnách stojící koncepci, která by se pokoušela poezii vrátit to, oč přišla. V současné italské básnické tvorbě možná vzniká cosi, co neodnímá verši sdělnost a sdělení a přitom se týká především jazyka, zatímco mladá tvorba česká sice odvrhla (ne zcela) svou tradiční podobu, nedokáže si ale vytvořit novou, která by jí zaručovala, že je opravdu poezií, natožpak poezií českou. Povídali jsme si o tom s mladým (narodil se v roce 1961) italským básníkem Giancarlem Sissou. Sissa žije a pracuje v Bologni jako vychovatel v ústavu, kde končí mládež postižená »sociální deviací«, což je označení pro nepřizpůsobivost a drobné projevy vzpoury, od krádeží po užívání drog. Vydal sbírku Svatozář v roce 1977, Před vyšetřením na tomografu a jiné básně v roce 1998, Řemeslo vychovatele v roce 2002 a Příručku nespavostí v roce 2004. Na konci října přijel na pozvání Italského kulturního institutu do Prahy, aby tu četl své básně a vyprávěl o svých zkušenostech vychovatele. Došlo k tomu na půdě zmíněného institutu, na olomoucké univerzitě a na Vysoké škole ekonomické.
Z. F.
A co básník? položil jsem mu v jedné z malostranských kaváren osudovou halasovskou otázku. Já vím, není to hezké, ptát se poety, zdali poezie má ještě nějaký důvod k existenci; není to už ale jen jakýsi zbytečný ornament na něčem, co se obejde bez ornamentu?
Nemyslím. Možná právě naopak. Třeba budí dojem, že žádná není, jen protože si hledá místo. Velká témata opustila. Musela. Přivlastnila si je mocenská rétorika. Tradiční témata, láska atd., zplaněla. Díky televizi atp. Sdělovací prostředky nás zaplavují informacemi, které okamžitě hynou. Zůstává zážitek, který může být zároveň zážitkem jazyka, pokud se básník pokusí vyslovit jeho prchavost a jedinečnost. Jazyk moci je jazykem předvídatelným, neautentickým, politika neustále mluví, mohla by jí ale stačit jedna jediná věta: říkám to, co všichni víte, že řeknu. Básník musí pronášet pravý opak. Jedinečnost, neopakovatelnost zážitku.
Pak ale musí být neopakovatelný a jedinečný i jeho jazyk. Jinak by se autentický zážitek stal neautentickým.
Mezi dvěma světovými válkami existovala ve Francii skupina Le Grand Jeu, Velká hra, časově paralelní se surrealismem. Surrealismus se přidal k revoluci, zatímco Daumal, člen Le Grand Jeu, tvrdil, že jedinou možnou revolucí v poezii je revelace. Věřil víc v sílu slov než v sílu idejí. Takovouto volbu má poezie před sebou neustále. Ideální je, když se pokouší ideje a slova spojit v jedno. Prchavost zážitku je revelací slov i myšlenky.
Poezie by existovala, i kdyby ji nikdo nepsal. Je obsažena v jazyku jako jedna z jeho možností. Kdo se s touto možností dokáže ztotožnit, ten je básník. Nerealizovat tuto možnost znamená redukovat jazyk. Tato možnost jazyka však trvá i ve vztahu k možnostem světa, k možnostem aktuálním. Vychováváš mládež, která sešla ze 'správné cesty'. Ale nesešel nebo neschází ze správné cesty i svět?
Schází z ní, a jak. Jazyk kapitalismu oplývá slovy jako humanismus, tolerance a demokracie, je však připraven k masakrům. V Iráku je ostatně jeden už v běhu. V Janově, když tam před několika lety byly demonstrace proti zasedání Mezinárodního měnového fondu, bylo v policejních skladech připraveno pět set nepromokavých pytlů, do jakých se ukládají mrtvoly. Mrtvý byl nakonec jen jeden demonstrant, ale to byl jen odklad. S čím moc počítá, to také chystá.
Vychovávat znamená nastolovat důvěru vychovávaného ve vychovatele a vychovatele v toho, koho vychovává. Není ve vztahu čtenáře a básníka něco podobného? Čtenář si chce být jist, že básník mu nepředkládá jen nějaká svá stylistická cvičení, svou dovednost, slohový úkol, ale sebe sama, svou autentičnost. Bez vzájemné autentičnosti nemůže být nastolena vzájemná důvěra.
Máš pravdu. Vychovatel a básník, to jsou dva blízké způsoby pobytu v historii. Básník vrací čtenáře autentičnosti jazyka a světa, vychovatel zase chovance autentičnosti společnosti, v níž je jim dáno žít. A má-li být báseň autentická, pak v ní každé slovo musí doslova krvácet.
Hovořil a verše přeložil ZDENĚK FRÝBORT
GIANCARLO SISSA
Lásko moje
Miniaturu s jeho
podobou
nejspíš někdy
v poslední světové válce
ukradl německý voják
takže - lásko moje - žádná
kresba nebo malba
markýze de Sada se neuchovala
Bez špetky domýšlivosti
Sám jsi jim to řekl - jen ne v kostele
to mě radši hoďte rovnou do příkopu
vyjde to nastejno - jenže
zrazený vínem kartami láskou
předaný osudu na nemocniční posteli
pikové eso vybavoval sis jména
svých dětí odmítal poslední pomazání
- kdepak kněze! ať vypadne! -
vzepětím anarchisty
s pohrdavým šklebem povytaženým obočím
výsměch obracení na víru
kdesi mezi životem a smrtí - říkávals mi
Garibaldi - jenže jako naschvál
tě do kostela odnesli - jen jeden z tvých
synů tam nevkročil osiřelý v mlčení
sluchu i spočinutí - jediný
věděl žes možná opravdu nebyl ten
nejlepší zato ale svobodný člověk tupý svět
kolem sebe a že kdyby náhodou pámbu byl přestoupil
bys před něho bez špetky domýšlivosti
+ + +
To kdybych býval měl já
za vychovatele četníka
co by mi svými počiny říkal
netrp nezapomínej
na jitro s mlhou a sluncem
poprvé na kole
a na radost ze smutku
co osušuje slova
- telecí léta - říká se
té nezměrné bolesti
- nebo adolescence - tu si pak život
za sebou vleče v absurdní rekonvalescenci
Autor: Giancarlo Sissa
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)