Desatero o alternativě aneb
   O nezbytnosti literatury v průvanu dějin

   I.
   Alternativní literární kultura, zvláště levicová, představuje jednu z cest, jak navrátit literatuře ztracenou prestiž a hodnotu, kulturní humanizující význam ve společnosti. Vinou neodpovědných metodologických spekulací o čistě subjektivním a společensky okrajovém významu a roli literatury, obav nových "elit" z kritického zobecnění a odsouzení současné společnosti (především ze zesměšnění a demonstrace jejich nahoty, které je literatuře vlastní), vinou neschopnosti restauračního diskursu věrohodně vysvětlit užitečnost literatury se situace stále zhoršuje. Literaturu v její celistvosti i diferenciaci - žánrové, tematické i formální - je třeba chápat jako umělecky nejkomplexnější formu společenského vědomí i svědomí. Slovesný obraz nemůže smyslovou konkrétností a názorností, intenzitou konkurovat umění výtvarnému, filmovému obrazu ani hudebnímu artefaktu, avšak sémantickou schopností literárního jazyka (resp. jazyka vůbec) využívá postupy různých druhů umění (ovšem i vědy, žurnalistiky či jiných mimouměleckých oblastí), slovesně je přetváří - médiem slova a stylu - jako ideové umění, jako umění vysoce, možná nejvýše intelektuální a v konečné instanci racionální, schopné ovšem demaskovat i odcizenou racionalitu, nepřátelskou humanitě.
   II.
   Literatura přímo nebo zprostředkovaně ovlivňuje duchovně intelektuální tvářnost doby, společnosti, recipujících společenských vrstev a tříd. Schopností dynamicky, dramaticky, názorně, emotivně, s potřebnou mírou mnohoznačnosti a estetické "nedourčenosti" vytváří alternativní životní modely, dekonstruuje nefunkční myšlenkové a jazykové stereotypy, modeluje fiktivní světy jako alternativu banality, strachu, domnělé plnosti a kulturní sytosti, předjímá budoucí v třebas nadsazující perspektivě a hyperbole, explicitně varuje a burcuje, formuje pohledy i nové postupy, kreuje novou optiku i lexiko. Dekomponuje a re-komponuje jazyk jako svět, universum, totalitu lidského bytí. Slovo se stává skutečností, skutečnost se stává Slovem. Literární text ožívá s každým novým čtením, nezávislým na kulisách, výstavním sále nebo koncertní síni. Paradoxní existence literatury je dána mj. její individuální, a přitom zespolečenšťující povahou, odloučeností aktu tvorby a čtenářské recepce a širokým kontextem, v němž probíhají.
   III.
   Literární alternativa, jak ji představuje i toto Fórum, je nepohodlná a patrně nebude oficiálně podporovaná těmi, kteří literaturou pohrdají, té se bojí nebo jim představuje nedokonalou alternativu médií audiovizuálních, elektronických. Přesto bude budit zájem, obavy, bude pečlivě sledovaná. Příměr, metafora, symbol, pojmenování nabízí klíč ke světu, jeho výkladu, tento výklad vlastně představuje, a kdo vládne slovům, vládne i obrazu světa, neoddělitelnému od jazyka. Vedle snah literární alternativu, zvláště levicovou, kriminalizovat (jako aktuálně nebo potenciálně ideozločinnou, snah typických pro ideology vlády silné ruky - korporací, bank, generality či pravicových politických elit) je účinnějším nástrojem umlčování cenzura ve většině sdělovacích prostředků, ovládaných nebo kontrolovaných mocenskou elitou, málokdy lidem volenou a v podstatě nikomu neodpovídající - krom boha Zisku a zákona jeho stupňování. Cenzura mlčením může být doprovázena cenzurou urážkou, marginalizací a zamlžujících frází, které opakováním a fixováním ve společenském vědomí budí dojem serióznosti a osvědčenosti. Nové mocenské struktury dobře vědí, že stokrát opakovaná lež se stává jednou "pravdou", tisíckrát opakovaná lež zakládá "interpretační normalitu", milionkrát opakovaná nepravda tvoří nejpevnější systémový předsudek, "předhodnocení", naprogramovanou recepci.
   IV.
   Systémovou alternativu odmítají struktury zrozené hypertrofií soukromého vlastnictví a zákonem maximalizace zisku jako romantickou a nefunkční. Přitom zrozený restaurační systém je vůči literatuře odcizený: pokud literatura nemůže být jeho ozdobou, přívěskem, výkladní skříní, popř. nepotvrzuje tezi o všeobecné prodejnosti, a tedy úspěšnosti na trhu, je odsouzena do nebytí, k marginálnímu vegetování. Celá literatura, nejen levicová. Málokdo sice vysloví nahlas předsudek, podle něhož komerčně úspěšný spisovatel, tedy nejprodávanější a snad i nejčtenější, je také umělecky nejúspěšnější, v praxi však k podobnému ztotožňování dochází - obdiv ke komerčně úspěšným, tedy úspěšným bez přívlastků (!), je doprovázen systémem cen a stipendií, která vytvářejí literaturu, artificiální, sofistikovanou nebo expresivně gestickou, která v lepším případě rezignovala na schopnost slova zasahovat do společenského dění, stát se realitou podle zásady "co pojmenuješ, to si přisvojíš", v horším odmítá mít s realitou cokoli společného, vyjadřuje hnus z ní nebo hledá formy úniku z ní, v nejhorším případě pak tlumočí interpretační vzorce vládnoucího vědomí. Systém je pak chytře předestírán jako špatný, přitom však relativně nejlepší možný z alternativ jen horších. Soudobá varianta kapitalismu je žoviálně nebo cynicky, groteskně či s šaškovskou čepicí vydávána za špatnou, avšak nejlepší alternativu společnosti ze všech ještě horších.
   V.
   Alternativa je vývojovým impulsem. Každý pokus o stratifikaci soudobé české literatury bude doprovázen zjištěním, že žádný spisovatel se slova "alternativa" nezalekne, pokud nebude vyjasněn jeho význam a nebude "konkurovat" předsudkům. Problém nastane při definování toho, co se alternativou míní, co se má nahradit a čím. Systémová alternativa se odmítá s tím, že je to návrat do "komunismu" (jaký nesmysl - jediný komunismus, který kdy v Čechách existoval, byl společenský systém husitského Tábora, tj. v 15. století). Alternativní obraz minulosti zavání trestným činem "zpochybňování zločinů komunismu", v lepším případě nenajde žádnou publikační platformu. Alternativní literární kultura levicová, jak ji představuje Unie českých spisovatelů, je vydávána za "spolek důchodců" vzdychajících nostalgicky po minulosti. Alternativa systému financování literární kultury, jejího vzniku, distribuce a společenského fungování je vydávána za ekonomicky nezajímavou a neproduktivní, jen spotřebovávající hodnoty jinde vytvořené (v průmyslu, zemědělství či obchodě) - jako by literární umění bylo zbytkovou položkou okrajové položky ve státním rozpočtu, tj. kultury.
   VI.
   Svoboda projevu je v České republice a v mnohých dalších zemích, nejen slovanských, vážně ohrožena. Pochybování o čemkoliv je bytostným právem každého intelektuála, ba co více, je jeho povinností, chce-li být zván intelektuálem. Zákony umožňující kriminalizovat spisovatele, vědce a žurnalisty za to, že kupř. pochybují o existenci tzv. komunistického genocidia let 1948-1989, považujeme za ostudné. Odmítáme teorii i praxi justičních vražd počátku 50. let (důsledků revolučního teroru) a socialistickou společnost 60.-80. let neidealizujeme sobě ani druhým. Vraždy komunistů, zločiny a teror vůči poctivým lidem jakéhokoli přesvědčení pod záminkou "poškozování komunistického režimu" a "odboje" vůči němu, pracovní hrdinství ani ekonomické, kulturní či jiné úspěchy Československa socialistické éry nesmí být zapomenuty, pokud nemá nastat éra totální ztráty paměti, o kterou mocenské "elity" usilují. Karikatura se pak může vydávat za obraz skutečnosti, za "paměť" národa, fixovat jako předsudek, jenž nesnese alternativu. Odmítáme rovněž zpochybňování holocaustu, pogromů a vyhlazovacích táborů jako nevědecké a neetické. Za ostudnou však považujeme kriminalizaci těch, kdo jen pochybují o jakémkoli faktu či udávané skutečnosti - omyly je třeba vyvracet, nikoli jejich nositele zavírat do vězení; jinakost nemůže a nesmí žádná moc kriminalizovat. Je to doklad její slabosti, která zakládá nespravedlnost, ospravedlňující jinou, třeba podstatně horší nespravedlnost.
   VII.
   Dokonale se zdiskreditovalo pojetí literatury a umění jako zboží a umělce jako pracovní síly, která nabízí svůj produkt na trhu, a ten rozhodne o jeho ceně, hodnotě. Trh nemůže rozhodovat o bytí či nebytí literatury. Je genocidní názor, že umění si na sebe má buď vydělat, nebo být natolik přizpůsobivé či vyhraněné, aby si zasloužilo finanční podporu mocných, zprostředkovanou sponzoringem, stipendii, granty, literárními cenami, ale i lukrativními posty, kariérami apod. Míra zásluh v podpoře moderní diktatury by měla být oceněna, vše, co sametovou diktaturu demokratizuje a alespoň trochu zlidšťuje, činí snesitelnou pro všechny, je podrobeno ekonomickému, mediálnímu, psychologickému či jinému násilí. Na tom sice není nic nového, překvapuje však opakovanost a opakovatelnost schématu: hodným a nezlobivým cukřík, ostatním zlověstné mlčení nebo výstraha - buďte rádi, že není hůř! A pro nepoučitelné kriminál či bezdomovectví. To vede k devotnosti a strachu, přičemž jedno i druhé je hrobem literatury, avšak kolébkou hysterie a násilí.
   VIII.
   Náš konečný, byť vzdálený a doposud nerealizovaný humanistický cíl je prozatím utopický. Je jím společnost bez násilí, majetkového, rasového či třídního egoismu, válek, pogromů, genocidy, odcizené politické moci, společnost, v níž se realizují zásady svobody pro všechny, demokratického spolurozhodování neomezeného na pouhé volby, o jejichž "reprezentativnosti výběru" málokdo nepochybuje. Zásady Mojžíšovy a Ježíšovy lásky k bližnímu bez rozdílu rasy, vyznání a míry individuálního majetku, oné židovské emuny v organismu světa, rozklíženém, a přesto stále ještě organickém. Lásky užitečné a prospěšné všem. Tato utopie má humanistický cíl a celé dějiny je možné interpretovat jako zápas o přiblížení se k její realizaci. Je utopií stejně jako jiné minulé utopie, kupř. svět bez soukromého vlastnictví otroků, plavba podmořského člunu či let železného ptáka, přistání lidí na Měsíci nebo umělý výbuch jasnější než tisíc sluncí. Pokud tuto utopii a mytologii někdo označí za komunismus, judaismus, christianismus, anarchismus, voluntarismus či jiný ismus, je to vcelku jedno. Marxovy ideální Říše rozumu a sbratření se nikdo z nás živých nedočká, ale bez víry v lepší a ideální svět není skutečné literatury ani morálky, vše tuhne v ledu lhostejnosti, privátního štěstí na úkor neštěstí druhých, v horším případě se taví v gejzíru "horké" války a totality (= diktatury) tužší než všechny doposud známé. Zrcadlení nelidskosti soudobé totality a hledání možností jejího zlidštění, tedy výraz potřeby učinit naše tu-bytí lidštějším, patří k úkolům Mezinárodního fóra Vyslanci Slovanstva.
   IX.
   Moderní evropský umělec nemá kam emigrovat. Počet alternativ se zdá být čím dál tím omezenější, a s globalizací má tendenci k nulové "optimalizaci". Možná nakonec zbude jen jedna forma emigrace, a to emigrace vnitřní, rezistence vůči světu bez alternativ, která hrozí, že nastane smrt literatury. Svět bez literatury je svět bez alternativ. Jediný, globální, celoplanetární marasmus.
   X.
   Doba je však těhotná alternativami. Je i na literatuře, aby je vytušila, konkretizovala, zvážila a tematizovala jako užitečné, či vražedné. Odtud počíná cesta nového umění, které neztrácí kontinuitu s tím, co bylo, s tím, co se kdysi také jevilo jako jedna z možných alternativ.

   Předneseno na Mezinárodním fóru Vyslanci Slovanstva v Bratislavě 9. 12. 2005
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]