Dokázat se vzepřít,
   to je pracovní název knihy, kterou připravují Daniel Strož a Emil Hruška. Daniel Strož v této knize, mající formu rozhovoru, bilancuje s mnohdy až nevšední otevřeností svůj dosavadní život. Dětství, dospívání, první a další lásky, literární tvorba, roky v exilu, vstup do politiky, postavy a figurky, které Strož poznal… O tom všem, ale i dalším Strož vypráví. Kniha Dokázat se vzepřít objasňuje mnohé mýty, dodnes tradované, a odkrývá čtenářům i leccos z toho, co by někteří nechali nejraději hodně hluboko v podzemí paměti…
   Přinášíme ukázky z této knihy, jež by měla vyjít na jaře tohoto roku.

   Říká se přece, že dětství znamená nesmírně mnoho pro další život člověka. Jaké bylo to tvoje? Kde a jak jsi je prožíval, o co ses zajímal, kdo byli tvoji kamarádi?
   Možná, že po tom, co jsem tu doteď navyprávěl, bude někdo očekávat, že své dětství zhodnotím negativně. Zklamu ho. Bylo krásné, díky rodičům probíhalo celkem harmonicky a spokojeně, ačkoli se odehrávalo v dnes tolik proklínaných padesátých letech. V Praze bylo dětství navíc plné jedinečných kulturních zážitků. Pro děti tenkrát za symbolickou cenu anebo dokonce zcela bezplatně promítala kina, hrála mládežnická divadla, existovaly zájmové kroužky všeho druhu. Po nějaký čas jsem v divadelním kroužku pracoval s loutkami a vymýšlel pro naše představení i krátké scénáře. Divadélko jsme měli přidělené v prostorách Obecního domu na Náměstí Republiky, navštívil nás tam i tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Přišel nám jako velmi milý člověk. Jenom pro zajímavost: kroužek vedla studentka AMU - nebo DAMU? - Alexandra Stránská, neteř v té době už ze země uprchlého národně socialistického politika stejného příjmení a snad pozdější první manželka proslulého konferenciéra a komika Vladimíra Dvořáka. Chodil tam za ní často, a já jsem na něho žárlil, neboť jsem „Ajku“, jak jsme jí v kolektivu říkali, platonicky miloval.
   Někdy bylo to tehdejší dětství i dobrodružné. Myslím tím tedy z dětského pohledu. Jednou jsem v Masné ulici, kde bylo dětské hřiště, zažil, jak vynášeli na nosítkách prý amerického agenta, skrývajícího se v jinak zapečetěném protileteckém bunkru, který tam byl v blízkosti. Jindy zase esenbáci honili agenta, který měl tisknout protistátní letáky v podniku, sousedícím s naším domem. Dostal se světlíkem až do našeho činžáku, do bytu domovnice, která nebyla doma, ale otevřela mu ona vnučka Magdička, kterou už jsem zmiňoval. Držel ji napřed jako rukojmí, ale po několika hodinách to vzdal a zastřelil se. A když už jsme u těch agentů: o jedněch prázdninách u tatínkových rodičů jsme v lese objevili rozpláclý horkovzdušný balon, celý černý, s černým košem i šňůrami. V koši se válel černý baret a bylo tam i lidské lejno. Policajti pak měli manévry, ale dotyčný byl už asi za horami. Běžně jsme také po lesích nacházeli všelijaké tiskoviny, šířené vzdušnou cestou z Německa. Vzpomínám si na jednokorunovou bankovku, která sice vypadala pravě, ale na jejím rubu bylo napsáno „Hladová koruna československá“.
   Kamarádů jsem měl spousty, většinou právě z těch různých zájmových kroužků, nebo mezi spolužáky. S jedním z nich - jmenoval se Jiří Soukup - jsme si dvakrát vyrazili za spisovatelem Jaroslavem Foglarem, do jeho bytu v Korunní třídě na Vinohradech. Tenhle člověk byl pro nás idolem. Hltali jsme jeho klukovské knížky, obrázkové seriály o Rychlých šípech, které houfně kolovaly, ale nově už nebyly vydávány. Dalším kamarádem mi byl Ivan Pichl, syn uměleckého kováře v Dlouhé ulici. Ivanův otec zůstával dlouho soukromníkem, vyráběl totiž pro film a divadlo kopí či šavle, brnění, přilby. Ivanův mnohem starší brácha narukoval k „pétépákům“ a byl na to hrdý, protože si tam prací na stavbách vydělal na zařízení bytu a na motocykl. V uších mi teď zaznělo „Stárka, Stiborský, Strož“, takhle jsme šli ve škole abecedně za sebou a stejně tak nás vyvolávali za průšvihy do ředitelny. Netušili ale, že jsme mušketýři a řídíme se heslem „Všichni za jednoho, jeden za všechny“. Také jednu velmi blízkou kamarádku jsem měl - a dodnes od ní nosím na tváři jizvu. Ale to už bylo někdy těsně před pubertou.

   Setkal ses, alespoň s některými z nich, v pozdějších letech?
   No… třeba právě s tou vášnivou dívkou, kterou zde nemíním ani po tolika letech jmenovat, nebo s dalším ze spolužáků, Pavlem Vomlelou, který udělal dopravní průmyslovku a pracoval pak ve vyšší šarži někde na dopravním inspektorátu. Některé z těch kdysi nejslušnějších spolužaček jsem potom paradoxně potkával v denním baru hotelu Jalta na Václaváku, kde se nabízely zahraničním turistům. Poněkud déle moje přátelství vydrželo s Ivanem Pichlem, spolu s ním jsme se v jedné hospodě pod hradem Šternberkem - bylo nám zrovna asi těch osmnáct - seznámili s dívkami, které o sobě tvrdily, že jsou příbuzné s panem hrabětem, který na hradě trvale bydlel a dělal tam kastelána. Na důkaz, že je tomu tak, čili že nelžou, nás potom vzaly na ten hrad, kde jsme společně strávili hned v několika komnatách divokou noc. A druhý den ráno byl z toho pořádný průšvih. Naštěstí se to obešlo bez policajtů!
   Musím ovšem říct, že ta skutečná kamarádství či přátelství přišla v učňovském internátě a také ve vojenské škole. Některá byla tak pevná, že přetrvávají až dodnes. Patří sem ale i jedna „osudová“ žena, výtečná zpěvačka, muzikantka, která začínala vystupovat s Yvonne Přenosilovou, Pavlem Bobkem a dalšími v Olympiku, a se kterou se od svých a jejích sedmnácti let pořád ještě občas stýkám. Především mi ale zůstal kamarád Jiří Kříž-Korecký, tenkrát v internátě ještě chlapec, za kterým jednoho dne přijeli pánové z Červeného kříže, aby mu řekli, že je vlastně lidickým dítětem, a že jeho tátu Němci postavili k ostatním ke zdi a zastřelili, když se vracel domů do vsi. Jiří je už po několik desetiletí majitelem prosperující firmy ve Švýcarsku. A prozradím na něho ještě něco: v druhém manželství se oženil s princeznou z Madagaskaru, která studovala v Curychu. Dcera, kterou spolu mají, je Jiřímu hodně podobná a snědá asi tak, jako on býval jenom jednou v roce po prázdninách.

   Dospíval jsi počátkem šedesátých let. Jak jsi ty roky vnímal? Byly opravdu tak bohaté na kulturní a společenské dění? A jak v těch letech vidíš sebe?
   V roce 1960 mi bylo sedmnáct, to už jsem se dávno vrátil z internátní školy, kde jsem se - samozřejmě, kromě všeho jiného, co patřilo k oboru - naučil samostatnosti. Byl jsem už také několik let aktivním členem ČSM, tedy Československého svazu mládeže, a to nikoli z donucení, jak to někteří dnes o sobě říkají, ale ze své vlastní vůle. Skrze mládežnickou organizaci jsem v internátě vybudoval nejen školní časopis, který - rozmnožovaný tehdejší ještě primitivní technikou - šel mezi spolužáky doslova na dračku, ale i divadelní skupinu, poměrně úspěšnou v takzvané Soutěži tvořivosti mládeže, ve zkratce STM. Tedy v jejích místních, okresních a krajských kolech. Až do celostátního kola STM jsem potom dostal coby manažer spolužáka Jaromíra Slováčka, v němž jsem objevil výtečného barytonového zpěváka. Myslím, že se kdesi na Moravě později dokonce v operetě uplatnil.
   Na konci téhož roku jsem jako jeden z mála absolventů zakončil zkoušky z oboru s vyznamenáním, což tehdy značilo, že mohu okamžitě začít samostatně pracovat jako technik chladicích zařízení. Přidělili mě do nejlepšího kolektivu na Praze 1, k přesvědčenému komunistovi Josefu Škábovi, který nehleděl na nějaké žvásty v mých kádrových dokladech. Cenil si na mně pracovní úspěchy, korektní vystupování vůči zákazníkům, ale i ke kolegům, a myslím si, že to byl právě on, který mě jako první doporučoval k dalšímu vzdělávání. Jenomže chudák netušil, že mne to táhne někam úplně jinam, že jsem vlastně ve skutečnosti technický antitalent, který si chtěl pouze dokázat, že zvládne všechno, do čeho jej osud zapřáhne.
   Začal jsem také tou dobou psát básničky, což jsem zpočátku tajil, hlavně před otcem, který to považoval za výraz zženštilosti. Ale my jsme byli generací, ve které se i vlastní verše hodně předčítaly, a to jak třeba v létě o víkendu na hrázi u rybníka, tak v zimě po kavárnách. Zbožňovali jsme Nezvala; jeho zveršovanou Manon Lescaut podle Prévostova románu kdekdo z nás recitoval zpaměti. A měli jsme rádi i Seiferta, nebo také „rošťáka“ Villona, po jehož vzoru jsme někdy i tak trochu žili. Také jsme se přeli, který z řady Villonových překladů je ten nejlepší, a pro mě před Vrchlickým, Mathesiem anebo Fischerem či Eisnerem s odstupem vítězila Jarmila Loukotková, zároveň autorka villonovského románu Navzdory básník zpívá.
   V první polovině šedesátých let začínala v Praze nejenom takzvaná poetická divadla, což bylo obzvlášť důležité pro mě, ale začalo konečně docházet k celkové renesanci umění a k politickému tání. V lidech snad i proto bylo cítit víc radosti a uvolnění. Hlavně to ovšem bylo zásluhou československého politického vedení, které i když se zpožděním - tak, jak to u nás vždycky chodí - začalo kopírovat svobodomyslnější představy N. S. Chruščova. Bohužel ale až v době, kdy už byl Chruščov v SSSR odstavován od moci. Vzpomínám si, že prezident Antonín Novotný pak dlouho nemohl přijít na chuť L. I. Brežněvovi. Jenomže já už jsem to všechno prožíval ve vzdálených Košicích…
   ………………………………………………………..
   Hlavně po Krylově smrti se tu psalo, že s někým, jako jsi ty - s takovým levičákem - by Karel Kryl býval neztratil ani slovo…
    Tahle země se krátce po převratu začala propadat do úděsného blbství. A to právě byl i důvod, který podle mne Karla usmrtil. Nedokázal tomu všemu netečně přihlížet, vnitřně ho to deptalo a nakonec mu z toho puklo srdce. Ačkoli jeden z pokryteckých hajzlíků, kterého Karel odjakživa hluboce nesnášel, nad jeho rakví tvrdil něco jiného. Novinářští přiblblíci, kteří o mém vztahu s Krylem sesmolili pak tolik lží, se mi mstili a mstí pouze kvůli jedinému: že jsem - troufám si tvrdit coby významný exulant - nezapadl do jejich představ o blahobytném kapitalismu, a že jsem už před návratem do republiky začal spolupracovat s Haló novinami a tehdy Grebeníčkovou KSČM. Dneska jsou schopní zapřít i to, že také Karel onu v zemi se rozrůstající „havlárnu“ od samého počátku kritizoval. Mohl bych jim předložit třeba Krylův rozhovor s Haló novinami, v němž už v létě roku 1992 poukazoval na negativní stránky kapitalistického systému a varoval před bezbřehým „hňupstvím“, jímž se naše republika přizpůsobuje Západu a USA. Po zkušenostech, které jsme zvenčí měli, bylo nám povinností říkat lidem pravdu. Varovali jsme také včas před hrozícím rozpadem Československa. Byla za tím opět osobní zkušenost nás obou. Znali jsme velmi dobře prostředí slovenských exilových separatistů.
   Vrátím se nyní do místa, kde jsem popisoval důvody, které nás s Karlem sblížily, a z nichž pak vzniklo opravdové, skoro dvacetileté přátelství. Říkal jsem, že truchlil po Evě, která ho opustila. Byla doopravdy láskou jeho života a věřím, že ji měl před očima i v okamžicích, kdy v Mnichově umíral. Promlouval prý ještě cosi česky a nikdo se už nedozví, co to bylo nebo o kom to bylo… To už u jeho lůžka seděla jeho druhá manželka, Bavořanka Maria Magdalena, kterou si nedlouho předtím vzal, možná po patnácti letech poněkud nekonvenčního vztahu. Nebydleli spolu a pak zase bydleli, střídalo se to. S „Marlénkou,“ jak jsme jí přezdívali, se Karel oženil jenom proto, že mu Němci chtěli po převratu zatrhnout to jeho věčné ježdění přes hranice tam a zpět. Tedy, abych se vyjádřil přesně: chtěli po něm, aby si vyřídil doklady, které by ho k tomu opravňovaly, protože azylový pas k tomu určený nebyl. Ženitbou s německou státní příslušnicí získal potom nárok na pobyt a pozdější případné občanství SRN. Netroufám si tvrdit, že by Karel Marlénku neměl rád, ale vadilo mu, že - tím snad, že byla bankovní úřednicí, a to tak nějak i vnitřně - se o poezii nikdy nezajímala. Nejméně pak o tu jeho, kterou vůbec nebrala vážně.
   K samotné Karlově smrti mohu říct ještě dvě drobnosti. Tu první vím přímo od Marlénky, která mi ji svěřila. Karel mohl být možná ještě zachráněn, kdyby se býval dal odvézt do nemocnice tou sanitkou, která pro něho do parku, kde byli na procházce, přijela při jeho prvním srdečním záchvatu. Udělalo se mu ale líp a požadoval, aby ho odvezli do mnichovského bytu, který si držel vedle svého venkovského domicilu. Skolil ho pak až druhý, následný záchvat a jeho stav byl už po příjezdu lékařů beznadějný. Druhou drobností, kterou připomínám spíše jako kuriozitu, byla zpráva v jednom slovenském deníku, že za smrtí Kryla stojí Havel. Lépe řečeno tehdejší tajné služby. Karlovo údajné odstranění mělo souviset s pomstou za jeho ostré výhrady k Havlově politice a výpady proti prominentním disidentům. Měl údajně také znát jakési kompromitující materiály, jejichž zveřejněním by tyto osoby byly postaveny „do nepříznivého světla v očích širokých vrstev nadšených budovatelů českého kapitalismu“. Tak to tam psali doslova. Inu - kdo ví…

   Kdy jste se s Krylem poprvé potkali?
   Bylo to někdy před začátkem zimy 1969, krátce po jeho příchodu do Německa, a to v redakci mládežnického vysílání Svobodné Evropy. Přítomni byli redaktoři pořadu Lubomír Kaválek, někdejší filmový režisér, otec pozdějšího známého tenisty a Pavel Kohn, dřívější redaktor Mladé fronty a Studenta. S Pavlem jsem v roce 1967 zakládal divadélko poezie v Národním domě na Vinohradech. Ve stejném roce Kohn z republiky odešel a v Mnichově jsme pak spolu znovu navázali kontakt. Vyzval mě ke spolupráci, udělali jsme pár rozhovorů a četli také do rozhlasu něco z mých veršů.
   Především Kaválek byl Karlem nadšen, šlo přece jenom už o zavedeného umělce, jehož písničky oblažovaly národ. Vzpomínám si ještě, že Karel popisoval svou krkolomnou cestu do Svobodné Evropy. Nerozuměl dobře německy a jel napřed autobusem do Holzkirchenu, což bylo městečko nedaleko Mnichova, kde se ovšem nacházely jenom vysílací věže tohoto rádia, ostře střežené ozbrojenými Američany v uniformách. Ti ho odtamtud hnali, pomalu jako nějakého špióna.

   Myslíš, že jsi Karla Kryla během doby poznal takříkajíc až na kost? V čem jste se názorově shodovali a v čem nikoliv?
   Až do převratu jsem měl skutečně pocit, že Karla znám skrz naskrz. Tohle by ale neměl nikdo o nikom říkat, v tom jsem se právě hlavně u Kryla, a pak také ještě u jedné své pozdní velké lásky, poučil. Hodně lidí asi dobře ví, že Karel přijel do republiky poprvé nějak úplně na konci listopadu 1989. Uspíšili mu vydání víza, protože cestoval už vlastně na pohřeb maminky. Měli jsme oba zažádáno v Bonnu nastejno a mně to povolení přišlo skoro o měsíc později. Překročil jsem tedy hranici až těsně po Štědrém dnu 1989. Abychom se někde v Praze anebo jinde na domácí půdě potkali, na to tehdy vůbec nebyl čas! A musím říct, že jsem nestihl ani žádný z jeho koncertů, na které mě zval. Pohyboval jsem se v úplně jiné společenské sféře, převážně mezi spisovateli a levicovou politickou opozicí. Potkávali jsme se s Karlem ovšem dost často a diskutovali dál v Mnichově. Úplně naposledy jsem s ním hovořil náhodně na mnichovské ulici - stěhovali se zrovna s Marlénkou z Waldkirchenu do Pasova - a on už zase pokukoval po něčem dalším u hranic, prý poblíž Železné Rudy. Navrhl jsem mu žertem, aby si pronajali tamní proslulou nádražní budovu, stojící jednou půlkou v Bavorsku a druhou v Čechách. Pro Čecha a Bavořanku, řekl jsem mu, by to bylo ideálním místem.
   Velkolepé přijetí, kterého se Karlovi v Československu od veřejnosti zpočátku dostávalo, „zamávalo“ s ním příšerným způsobem. Karel totiž patřil k těm umělcům, jimž popularita příliš nesvědčí. Popisoval jsem předtím jeho poměrnou střídmost a zdrženlivost s jakou žil v exilových letech sedmdesátých, kdy jsme se nejintenzivněji stýkali. Sebe jsem přitom líčil jako toho, kdo lámal rekordy proutníka Casanovy. Jenomže v konci osmdesátých a začátku devadesátých let se karta obrátila a Karel mě ještě mnohonásobně předčil! S takovým flámováním a s ním spojenými milostnými excesy bych si ho byl nedokázal nikdy spojit. Není proto divu, že se šokovaná vdova Marlénka při jeho pohřbu setkala nejen s další „vdovou“ Evou, ale i se zástupem dívek a žen, které se za ně také považovaly. To se mně tedy - až umřu - rozhodně nestane a je mi to i trochu líto!
   Závěrem k tomu jenom ještě dodávám, že jsem se pohřbu v Břevnově úmyslně nezúčastnil. To abych nemusel přihlížet těm nejrůznějším politickým i nepolitickým zrůdám, které se tam draly do popředí, jak jsem už dopředu tušil. Nedlouho potom uspořádala Marlénka panychidu za básníka pro nejužší okruh přátel v mnichovské hospůdce ve čtvrti Haidhausen, kam jsme k posledku nejčastěji chodívali. Vdova tam seděla celá v černém, v takovém širokém klobouku, přijímala kondolence a začínala si snad teprve v tu chvíli uvědomovat, kdo byl tím mužem, kterého měla za manžela. Vzpomínám také, že tu smutnou noc Mnichov zasáhla silná sněhová plískanice, která mi skoro znemožnila dojet domů autem. Na chvíli jsem musel někde u chodníku dokonce zastavit, než se trochu zklidnilo počasí a pocítil nepopsatelný stesk. Bylo mi doopravdy příšerně! Poprvé mne to tak zasáhlo po tátově smrti, řešil jsem to tabletami. Alkohol mi nepomáhal tehdy ani tentokrát…
   Co se týče toho, v čem jsme se s Karlem názorově shodovali a v čem nikoli: tady musím říct hned dopředu, že zatímco já jsem bezvěrec, Karel byl tvor silně věřící, ale s kuriózním přístupem k pánubohu, kterého si sám pro sebe nazýval „šéfem“. Z té jeho zvláštní katolické víry se mi často motala hlava, ovšem ještě víc i našemu společnému příteli, otci opatovi Anastázi Opaskovi. Opat se stal kupříkladu pro mne během času rodinným přítelem a bral jsem ho hlavně jako básníka, jemuž jsem vydal nejednu knihu. Karlovi byl zpovědníkem. Shodovali jsme se ale s Karlem v našem pohledu na lidskou společnost, kterou jsme toužili mít spravedlivou, spokojenou, bez válečných konfliktů a tudíž mírovou. On se domníval, že to může vzejít z praktikovaného katolicismu, já byl naopak přesvědčen, že světlou budoucností lidstva je socialismus. Vznikalo z toho mezi námi mnoho třenic, které jsme občas řešili i veřejně, v přítomnosti známých či kamarádů.

   …………………………………………

   V průběhu našeho povídání ses už několikrát dotkl Obrysu, čtvrtletníku nezávislé české a slovenské kultury, který tvým přičiněním začal vycházet v Mnichově od počátku 80. let. Neměli bychom tomuto časopisu věnovat ještě pár rozvinutých vět?
   Myslím si, že už jsem řekl, že jsem Obrys začal vydávat v roce 1981 a vydržel to potom celých deset let. Prvotní myšlenkou, vloženou mu do vínku, byla moje teze o nerozdělitelnosti české - a také slovenské - kultury bez dodržování jakýchkoli politických či geografických podmínek. Tím dalším impulsem k vydávání byla skutečnost, že před Obrysem neměl český a slovenský politický exil, ale ani ostatní nepolitické krajanstvo, jediné periodikum, které by se soustřeďovalo speciálně na problematiku literatury a kultury v jejím celku. Přitom česká i slovenská zahraniční nakladatelství vydávala ohromné množství knižních titulů, kterých si ale v dosavadním tisku nikdo nevšímal, nebo nanejvýš zcela okrajově. Úplně pak byla ignorována nakladatelství v Československu, ačkoli i tady produkovali publikace, zasluhující si pozornosti většiny lidí, kteří se svou zemí chtěli zůstávat spjati alespoň na dálku. Obrys se této tematice otevřel, což v té době byl čin přímo avantgardní. Zvláštností časopisu bylo zároveň, že se v něm pravidelně objevovaly články ve slovenštině.
   V Obrysu publikovali snad všichni, kteří v tom desetiletí, kdy vycházel, měli v české literatuře a vůbec v umění co říct, ať už žili doma či v zahraničí. Abych některé nevynechal, musel bych si ten časopis vzít k ruce. Z těch nejfrekventovaněji tištěných autorů kromě mne samého jmenuji Jiřího Lederera, Viléma Hejla, Ivana Svitáka, Milana Schulze, Květoslava Chvatíka, Karla Moudrého, Pavla Kohouta, Otu Filipa, ale třeba i Václava Havla, Milana Šimečku, Jaromíra Hořce, Evu Kantůrkovou, nebo Edu Kriseovou, jejichž příspěvky byly přebírány ze samizdatu. Připomenu také alespoň dva pravidelné přispěvatele, kteří u mne začínali a psali pod pseudonymy, protože měli obavy z postihu svých rodin, žijících v republice. Šlo o Slováka Ivana Čičmance, publikujícího jako Peter Liptovský anebo Vlado Záhor a Čecha Jana Čulíka, ukrytého za jménem Václav Písecký. Obzvlášť Čulík, dnešní vydavatel internetových Britských listů, se vystavoval nebezpečí. Tím, že se v Praze oženil s britskou státní příslušnicí a směl do ČSSR libovolně cestovat, hrozilo mu tak teoreticky i případné zadržení. Nedošlo ovšem nikdy k žádnému incidentu, dokázal jsem držet jazyk za zuby. Což v českém prostředí není zrovna pravidlem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]