Spisovatel, malíř a scénograf Dalibor Pokorný zemřel pravděpodobně 9. prosince 2004 v nedožitých 78 letech, které by oslavil posledního března. Týden trvalo, než ho rodina našla. Už nechtěl žít a přitom se bál smrti. Přivolala si ho sama. Přítel Bohumila Hrabala odešel hrabalovsky. "Data jsou na hovno," říkával mně, historikovi, zlomyslně. Takže ani nevím, kdy přesně se odehrál jeho konec.
   Dlouhodobě nemocným lidem se stává, že se na ně pomalu zapomíná. A Dali byl hodně nemocný.
   Ve třech letech ztratil otce, lesního inženýra, napůl německého původu. Vychovávala ho maminka, statečná a spravedlivá česká učitelka. U nás na Jabkenicku, kde se ve vsi Charvátcích Dalibor narodil i umřel, je moc krásně. Jestliže se člověk vracívá ke kořenům, pak do Pojizeří tuplovaně. Do posledního dechu s ním byl Dalibor Pokorný spjat. Jako septimán mladoboleslavského klasického gymnázia šel bez váhání v květnu 1945 s partyzány proti nacistům. Nestřílel sice, ale s nasazením života byl spojovacím důstojníkem našeho společného strýce, malíře Pavla Hložka, velitele skupiny "Loučeň". Po vzorně složené maturitě chtěl nastoupit do třídy Jana Baucha na VŠUP, nebyl však přijat a bez přijímacích zkoušek vstoupil do ateliéru Otakara Nejedlého na AVU. Mistrovskou krajinářskou školu absolvoval 1950. Předtím strávil rok v tuberkulózním sanatoriu na Pleši. Obrovský šok pro křehkého a vzdělaného mladíka vyvolal fóbii před smrtí, která posléze vyústila v maniodepresivní psychózu. Odhodlaně se pustil do práce, 1950-1952 studoval na scénografickém oddělení AMU u geniálního Františka Tröstra. S ním se úzce spřátelil, takže profesor ho 1952 jmenoval svým asistentem a pak ho pověřil přednáškami z dějin umění na katedře zpěvu, tance a choreografie.
   Ale pryč s daty, neměl je rád. Scénografoval hlavně pro Divadlo Na zábradlí a Rokoko, psal texty k písním, s přítelem Jaromírem Vomáčkou stvořil hit Yvetty Simonové Lampiony, lampiony, spolupracoval s Jaroslavem Jakoubkem. Pro Darka Vostřela a Jiřího Šaška sestavoval různé scénické montáže. Byl jednou z ústředních figur redakce zábavy a estrády Československého rozhlasu, kde se prosadil jako svého času populární moderátor, autor i herec, s nejlepším přítelem Josefem Hlinomazem vystupoval v cyklu, který si sami připravovali: Hajný Lopucha a doktor Mstislav Třapec. Pro televizi natočil několik pořadů, např. seriál o Praze na námět M. V. Kratochvíla a v režii Karla Špičky. Po srpnu 1968 byl z rozhlasu vyhozen a emigroval do Norska, odkud se v létě 1970 kvůli mamince vrátil, ač tam začal mít úspěch jako malíř. Roky protrpěl v těžké depresi, z níž ho vysvobodili dva lidé - Miroslav Plzák a Bohumil Hrabal. Živila ho estrádní vystoupení s kamarády Hlinomazem a Štuchalem. Po úspěšném zpracování memoárů Jana Baucha Barvy století (1963) vydal lyricko-humorné vzpomínání na předmnichovské dětství Rybník je taky moře (1975). Kniha vznikala už v Norsku. V nemoci psal povídky z Jabkenic; Hrabal je četl a procedil památnou větu: "To je líbezný, to se musí vydat, většina má evropskou úroveň!" a prosadil publikaci sbírky Hostinec U svornosti v Mladé frontě (1978). Následovala vtipná pohádka Ať žijí duchové! (1982), ale dostavila se manická fáze a Dali přestal psát. Maloval, restauroval plátna Jana Kotíka, obdržel zakázku pro Teherán.
   Od konce 80. let se rodily vzpomínky na malířský odboj stalinské éry, který nebyl ani surrealistický a už vůbec ne abstraktní, naopak se hlásil k tradicím realismu, avšak otevřeně oponoval oficiálně vyznávané "ždanovštině". Dalibor provokoval tehdy i potom, vystavoval s autodidaktem Josefem Mrázkem Hořickým, Salón výtvarníků obeslal Imaginárním portrétem Jeho Veličenstva Franze Josepha I. a i jeho vzpomínková próza Nudle s jetelem (1993), jejíž redakce jsem se aktivně účastnil, je plná provokací. "Pozurážel kdekoho," pošeptal mi František Vláčil, s nímž Dali dělal film o uctívaném Janu Bauchovi.
   V pozůstalosti má Dalibor Pokorný nevydané básně, plné lásky k Nezvalovi a obdivu k avantgardě, Vančurovi, Konrádovi, EFB, Frejkovi, román ze sanatoria a blázince, torzo rukopisu Poslední knížka, navazující na Nudle, nedokončené paměti avantgardní tanečnice Milči Mayerové.
   Byl to rebel anarchistického typu, poustevník, individualista, bytostný kritik všech "establishmentů", hledač svobody. Neustále jezdil do Norska, ve Skandinávii byl pro něho ráj, ovšem kdyby tam žil, určitě by si nedal pokoj a nadával by na vládu, kudy by chodil, ten dobrý krajinář, který ma(i)loval nahaté holky a kytky víc než krajiny, ctitel řemeslného fortele, co nenáviděl "kravináře", jak zdůrazňoval. Vysmíval se hlouposti a malosti, do očí vmetal nepříjemné pravdy. Leckdo ho proto neměl v oblibě. Já jsem si s ním rozuměl. Patřil k mému životu. Oslovoval jsem ho Dali, dědka s dětským srdcem a něžnou, příliš citlivou duší. Je mi smutno. Do nenávratna odchází poslední generace skutečných osobností v české kultuře, narozená ve dvacátých letech vzdáleného-blízkého minulého století.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]