Naše země provozuje bezpočet divadel. Na scéně politické jde vesměs o představení ochotnická. V ekonomických cifrách a v představě o životě mocných a bezmocných se odehrává divadlo stínové. Užívá se loutek čínského typu, ale častěji již jen rukou, které na stěně tvoří hrubou představu, u níž nemáte potuchy, jde-li o obraz reálný, anebo opravdu jen o figury letmo hozené na zeď. Nesmíme ovšem zapomenout na divadla loutková: odehrávají se zejména ve sněmovně, ale často i v ekonomice. Mezi dvěma stovkami poslanců, kteří hrají o pravidelný a velmi slušný příjem a o dojem moci, je dejme tomu 20 mistrů této hry, režisérů a mágů, co se dohadují mezi sebou a bůhví ještě s kým v zákulisí. Zbývajících 180 účastníků představení sedí u počítačů, hraje na noteboocích pasiáns, kafíčkuje v zákulisí a čeká na povel k hlasování. Potom stačí jen stisknout příslušné tlačítko, předepsané vodičem loutek, a lze jít opět za svým momentálním zájmem. Dejme tomu za cigaretkou a kafíčkem v zákulisí.
   Jiný druh divadla se hraje v pozadí scény. Pohybují se v něm šejdíři, skrytí držitelé vlivu, zvaní buď zločinci, nebo lobbisti. O tom, kdo je lump nebo ctihodný ovlivňovatel, tedy lobbista, se rozhoduje podle vlivu a svěřené moci posuzovatele. Každý je vším, v závislosti na tom, jde-li o ocenění v barvě modré, oranžové, černé, zelené nebo rudé, případně o role na scéně Hrad.
   Opravdová zděná divadla jsou na tom repertoárově a finančně (v porovnání s parlamentem a vyloženými "novými celebritami") dost bídně. Škemrají o každou korunu. Obecně se dost často zapomíná na malý detail, že se totiž ve světě nikdy neuživí vlastním výkonem žádná opera, i kdyby v ní zpíval slavný nebožtík Pavarotti. Není tedy divu, že se v naší "chudé" době na scéně Státní opery (kdysi Německého divadla) producírují čeští "slavíci", kteří obveselovali každý režim, hráli do ouška mocných ve všech časech. S malým rozdílem: že se totiž představitelé předlistopadového režimu neodvažovali zneužít posvátné scény opery a spokojili se sálem Lucerny, která zažila ledacos, i hajlování, nebo Palácem kultury. Na divadelní půdu se, pokud je mi známo, neodvážili ani Husák s Jakešem.
   Zkrátka žijeme ve světě divadelní hry, většinou vyložené komedie, srovnatelné s představeními commedie dell'arte. Když tu někoho odprásknou, jako kmotra Mrázka, dostane hra rysy tragické, a uvěří-li kdo podívané, kterou nám hrají národohospodáři, kšeftmani a momentální mocipáni, jde o hru, jejímž cílem je hrát tiché divadlo s občany.
   Cílem je učinit z nás bandu hlupáků, ba vyložených blbců, kteří se jaksepatří namíchnou, teprve až jim dojde katastrofální důsledek těchto představení, čemuž skoro pokaždé přihlížíme dvacet let. Tak dlouhé je vedení českého národa, který vezme do rukou klíče (samozřejmě domovní a nikoli francouzské) a vydá se jako kompars na jiné, ovšemže dávno zrežírované představení.
   Kdybychom si měli připomenout humor posledních několika kousků, které zkouší stupeň naší odolnosti, bylo by nejlepší připomenout vystoupení Miroslava Kalouska. Ten totiž protlačil (jako hodně tuhou stolici) sněmovnou rozpočet o váze 38,1 miliard. Paže hráčů se zvedly. Jaksi všichni zapomněli, že ministr financí vycházel z optimistického odhadu hospodářského růstu o bezmála pět procent (HDP 2009 + 4,8 %). Což je cifra, odpovídající iluzím z časů předcházejících velké hospodářské krizi. Mezitím nejrůznější ekonomické skupiny a znalci odhadovali propad růstu o procento, o dvě procenta, ba i hlouběji, a tudíž se deficit z 38 miliard prohloubil na dvojnásobek, tedy na 75 miliard, jak usoudila centrální banka a mnozí znalci, ba dokonce na 141 miliard, čímž bychom překonali i neschopnost kabinetu Vladimíra Špidly, který dosáhl ve své době 109 miliard. Přitom je pozoruhodné, že v době, kdy se Kalouskovi podařilo protlačit střevním traktem parlamentu nepřesvědčivou cifru, sám pan ministr současně poznamenal, že "skutečně nevíme, s jakým deficitem rozpočet skončí". Přitom týž Kalousek se svými vládními kumpány ještě před několika týdny soudil, že nás krize nepostihne, lebedil si, jak skvostná je naše sílící koruna, která vytvořila z Čech pohodovou oázu uprostřed evropského vlnobití.
   Ostatně nebyl sám. Na stejnou notu brnkal i ekonomický vichr Václav Klaus, ale též Mirek Topolánek, který ke Klausově sentenci, že žijeme v nejlepším období naší historie, dodal: "Kdybyste četli víc mé projevy, věděli byste, že je to moje obvyklá věta. Já jsem rád, že se s prezidentem shodujeme. Já jsem rád, že v této době žiju. Já jsem rád, že ji navíc mohu ovlivňovat... Nikdy nebyly u nás takové sociální jistoty." Národ je ovšem v pohodě, protože (bez nejmenšího zaváhání) věří v setrvačnost momentální, i když dosti otřesené "havaje".
   Když se premiéra Topolánka žurnalisté zeptali, zdali takto vnímá situaci i většina Čechů, odvětil: "Od toho jsou politici nebo aspoň ti, kteří vidí kousek dál. Někdo to lidem musí říct, protože oni si to často v každodenním shonu a problémech, kdy se občas dívají k nejbližšímu supermarketu a těší se na nejbližší telenovelu, neuvědomují. Nemyslím, že jsou hloupí. Češi obvykle ale vidí všechno negativně a když k něčemu dojde, podělají se. Proto je třeba šířit dobrou náladu a ne hysterii ze zdražování, která tu vznikla."
   Takže z nás premiér učinil nejen idioty, kteří sedí v televizní "růžové zahradě", ale také posery, co neunesou okamžiky zkoušek. Že se však zvyšuje cenová hladina a v našem ekonomickém parcoursu se zvedají překážky, milý Mirek nepopírá. "Zdražilo určitě mnohé. Otázka ale zní, jaký vliv na to měla vláda," vysvětluje vzápětí. "Odvažuji se tvrdit, že je to tak pět procent." Jak "trefil" Topolánek pět procent, když zdražilo všechno a vydatně víc, je ovšem pro ekonoma záhadou. Ostatně dodává: "Pohonné hmoty, potraviny, bydlení, to je něco, na co vláda nemá vůbec žádný vliv. Bydlení jde nahoru na základě zákona minulých vlád, energie jsou úplně mimo vliv vlády. A potraviny jsou dány celosvětovou poptávkou a keťasovským přístupem a mediální hysterií." Těmi keťasy jsou nejspíše Indové a Číňané, kteří se odváží dát si dvě jídla denně, čímž ochromí tak malý flek na mapě jakým je naše republika, kterou na glóbu opravdu hledáte minimálně se silnou lupou.
   A co se chudoby týče, velice vybroušená filologická zásoba Mirka Topolánka nám poskytla jedinou radu: "Na to je jediná odpověď. Tito lidé musí vydělávat víc. Pokud k cestě k vyššímu výdělku musí absolvovat rekvalifikaci, vzdělávat se, stěhovat se za prací nebo dokonce vůbec pracovat, tak to pokládám za pozitivní." Inu, nemáte prachy, tedy víc vydělávejte!
   Takže, jak se dozvídáme, zejména když budeme více vydělávat, nic zlého nás nečeká. Leč podle průzkumů se třetina občanů (35 %) řadí mezi chudé, ale letos uvádělo 65 procent dotázaných, že se současným příjmem v domácnosti vychází s problémy anebo velmi obtížně. Lidé tudíž spoří nepatrně, protože úroky, jak víme, jsou zanedbatelné, a při měsíčním vyúčtování konta vás všechny úkony úředníků bank spíše "odrbou".
   Tři čtvrtiny Čechů se podle posledního šetření bojí, že přijdou o práci. Hroutí se výroba automobilek, na něž byly všechny kabinety tak hrdé, ačkoli i hlupák tušil, že při sebemenším národohospodářském otřesu jako první padají zejména automobilky. Zastavujeme sklářskou i textilní produkci, otřásá se elektronika a bůhví kolik odvětví se nám ještě položí. A od existenční jistoty se odvíjí neschopnost splácet půjčky, jichž si soukromníci nadělali skoro tisíc miliard, tedy bilion. Jaký div, že roku 2007 proběhlo na 400 tisíc exekucí.
   V této souvislosti není nezajímavé politické pozadí, jak ho vnímají dotázaní občané v různých průzkumech. Tak například schopnost a morálka moci nikoho neokouzluje a 83 procent respondentů se domnívá, že vládní elita nedbá na veřejné mínění. Doslova bychom mohli říci, že tato "špička" rychle tajícího ledovce je neuvěřitelně arogantní. Přitom modrá je jako oranžová, všechny ostatní, zanedbatelnější barvy jsou na tom v podstatě stejně. Po posledních senátních a komunálních volbách se Jirka Paroubek bušil do hrudi jako gorilí samec Richard, oranžoví však bodovali hlavně díky děsu z Julínka a Cikrta, předskokanů modrých, kteří se ještě nevyřádili.
   Pozoruhodné ovšem je, jak nám vykládá výsledek voleb Miroslav Kalousek jako hlupákům, kteří se vzbouřili kvůli třiceti korunám "cikrtovného". Ovšemže důchodci, kteří odnesou na poštovní úřad celou penzi v podobě nájemného, často nemají ani na doplatky léků, a těch 30 korun může otřást jejich nepatrným rozpočtem. Leč všichni ostatní se vyděsili, co všechno nám pánové zdravotní experti teprve připraví. Nehledě na to, že vláda šermuje termínem standard kontra nadstandard, a pacient nemá ani tušení, co všechno se ještě stane nadstandardem. Ještě před časem jsme se dozvídali, jak škodlivé jsou amalgamové plomby, neboť jejich součástí je olovo. Dnes budeme za tyto plomby platit. Stomatologická péče zdražila ostatně natolik, že pokud nemáte slušného, přátelského zubaře a slušnou laboratoř, tak se prostě nedoplatíte. A tak dnes není problém spatřit děravou řadu zubů a levných kovů, které člověka již na první pohled deklasují a orazítkují ho coby příslušníka rozvojových zemí.
   Součástí propagandy je tudíž pomlouvání minulého režimu. Ne že bychom tehdejší dobu vychvalovali. Při srovnávání dneška a minulosti nesmíme ovšem zapomínat, že když nebylo pro ledvináře dost dialyzačních přístrojů, že jich nebyl nadbytek ani ve vyspělých západních zemích. Dnešní šíře medikamentů na kardiovaskulární potíže není výsledkem politických proměn, nýbrž technického vývoje na planetě.
   Ministr financí Miroslav Kalousek nám nejspíše nerozumí. Říká, že ta doba úžasné péče je již tady. "Poslední rok vlastně nežiju v ničem jiném. Jdu na lékařský zákrok, mimochodem velmi nákladný, který ale ochrání můj život. Zaplatím za to třicet korun. To je mimořádně asociální, protože za minulé éry jsem mohl umřít zadarmo." Úžasné - ministrovi financí, navíc lidovci, dokonce snad věřícímu, se podařilo zmršit logický sled tak, že před "cikrtovným", které se rovná jednomu půllitru piva, jsme prostě umírali na zcela banální choroby. "Dneska je ten standard (díky třiceti korunám) dostupný pro všechny. Tudíž udělají endoprotézu i osmdesátileté paní," říká Kalousek. Ta dáma ovšem dostane méně kvalitní protézu, za 30 korun, protože ony lepší náhrady kloubů jsou nadstandardní. A co se kloubů týče, nezapomněl bych, že ona imaginární osmdesátnice totiž život proflákala, prolenošila, neměla děti, neplatila pojistné, nebyla okradena při všemožných reformách, ba ani při kuponové privatizaci, z níž jí místo patnáctimiliontiny národního majetku mělo vypadnout v dnešních cenách 700 tisíc korun. V tomto případě by s veselou myslí rozdávala třicetikoruny jako zpropitné.
   Takže dnes místo slibovaného dělení majetku platíme za léky, za postel, za stravu (srovnatelnou s vězeňským jídelníčkem), ale také za lepšího operatéra či zkrácení objednací doby k vyšetření nebo operaci. K tomu všemu se modrákům i předchozím růžím podařilo ztrapnit lékaře, jimž strkáme do bílých plášťů 30 korun jako spropitné nebo jako všimné holičům. Pacienti se dostávají do náramného pnutí se zdravotním personálem vůbec, a již lidé středního věku se dnes obávají stáří, které je spravedlivé v jednom punktu: že nikoho nemine.
   A tak své vidění tyátru můžeme ukončit. Vedle všech divadel, o nichž byla řeč, tu máme ještě jedno představení: je to divadlo černé. Je již na dosah a lidem dochází trpělivost. Takže náš národ, který se začasté jen proplétal dějinami, nebude moci dlouho jen přihlížet. Velká část národa se finančně dostala do finále, a v tom bude sebeobrana, záchrana života a důstojnosti důležitější než náš tradiční strach. Skoro bych řekl, že v hledišti tohoto černého divadla by se měli začít klepat děsem elitní diváci, kteří pobírali vysoké a často nezasloužené odměny a tedy se protlačili až do tohoto nejhonosnějšího sálu, v němž si rovněž uspořádáme inventuru.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]