Poznámky k jedné recenzi
   
   "Bílá místa historie?", tak zněl titulek recenze Vladimíra Kristena, zveřejněné v Obrysu-Kmeni č. 47/2005. Otazník měl zřejmě naznačit, že autor recenze nikoli se vším, co obsahuje kniha jeho zájmu, souhlasí. Ostatně sám na adresu autora knihy "Vlasovština ROA: Bělyje pjatna" Viktora Filatova uvádí: "Se všemi autorovými názory nelze souhlasit, zejména s jeho vysvětlením stalinských represí. Některá jím uvedená fakta nejsou dokumentována prameny, ale to není knize na závadu." Kristen však nezaujímá stanovisko k tomu hlavnímu, co kniha obsahuje: k hypotéze, že Vlasov ve skutečnosti nebyl zrádcem, nýbrž "hluboce zakonspirovaným vlivovým agentem GRU - sovětské vojenské rozvědky", přičemž údajně takový pohled na Vlasova "není v současné odborné ruské literatuře ojedinělý".
   V těchto souvislostech Kristen přibližuje některé z Filatovových vývodů, které nejsou opřeny o "dosud uzavřené archivní fondy GRU" a opírají se prý o přístupné armádní dokumenty a reinterpretaci známých zahraničních pramenů. Vlasov, přítel vojevůdce G. K. Žukova, tak měl být "školeným důstojníkem GRU" s krycím jménem Volkov; člověkem adorujícím Stalina a vidícím v něm boha, přičemž Stalin sám měl být "jedním z mála, který o údajné akci GRU věděl, nebyl-li sám jejím iniciátorem".
   Jinými slovy: přechod Vlasova na stranu Němců a založení jím vedené Ruské osvobozenecké armády (ROA), která měla "osvobodit Rusko od bolševiků", bylo ve skutečnosti velkolepou akcí sovětské rozvědky! K potvrzení tohoto závěru Kristen uvádí (zřejmě jde o parafrázi Filatova), že členové Vlasovova protisovětského štábu "se skládali ze zasloužilých členů VKS(b)", kteří "podobně jako sám Vlasov byli bez nejmenší kádrové skvrny, tedy bez osobní politické motivace ke zradě a úspěšně prošli armádními čistkami 30. let. Generálové vlasovci, jakým byl i legendární hrdina Lukin, který dokonce neměl souhlas ústředí k vstupu do ROA, byli po válce rychle zařazeni zpět do armády i strany, pokud nebyli známi z nacistické propagandy". Stejně tak soud s Vlasovem měl být "připravenou soudní hrou" a Filatov prý "nevylučuje možnost, že na Vlasovovi a jeho nejznámějších generálech z ROA nebyl trest smrti vykonán".
   Filatov jistě nepatří k historikům, které lze a priori podezřívat z konjunkturálních snah o senzaci či z tendenčnosti. Avšak nelze si nepovšimnout toho, že Filatovova kniha vyšla v roce 2005, tedy rok poté, co se objevila Kristenem rovněž zmíněná (a právem označená za slabou kompilaci) publikace "Jmenoval se Vlasov" francouzského autora Jeana-Christopha Buissona (česky vyšla tato kniha v nakladatelství Alpress v roce 2005). Buisson neuvádí o životě Vlasova před válkou a za války nic, co by dosud nebylo publikováno - zato však přichází s fikcí svého setkání s ještě žijícím Vlasovem ("Kolymovem") kdesi na Sibiři v roce 1993.
   Pokusme se zamyslet nad jádrem Filatovovy práce - tedy nad tím, že Vlasov coby zrádce a velitel ROA plnil takto ve skutečnosti blíže nespecifikovaný úkol sovětské rozvědky. V úvodu těchto úvah si neodpustím jakousi "personálně-profesní" poznámku: být dobrým vojenským velitelem, jakým Vlasov nepochybně byl, ještě vůbec neznamená mít dispozice k tomu, být dobrým zpravodajcem. Dokonce se dá říci, že charakter obou těchto náročných profesí vylučuje jejich personální jednotu, a to nejen s ohledem na druh činnosti jako takové, ale i s přihlédnutím k nárokům na strukturu a vlastnosti dané osobnosti.
   Potom je zde onen již zmíněný motiv zrady. Jeho absenci u Vlasova a spol. podle mne nelze zdůvodňovat tím, že šlo o "zasloužilé členy VKS(b)", kteří byli "bez nejmenší kádrové skvrny", či snad dokonce tím, že "úspěšně prošli armádními čistkami 30. let". Nejen třicátá a další léta, ale i naše doba zná bohužel příliš mnoho případů, kdy skvělý kádrový posudek z minula ještě zdaleka neznamená pevný charakter a neprodejnost. A už vůbec nelze brát jako potvrzení morální pevnosti vyhnutí se čistkám v Rudé armádě ve 30. letech. Vlasov sám byl známý tím, že u útvarů, kterým velel, aktivně odhaloval tzv. nepřátele lidu, čili - udával. A v těchto souvislostech je třeba připomenout, že většina ze zajatých sovětských generálů a vysokých důstojníků, kterým Vlasov nabídl účast ve svém hnutí, volila raději další pobyt v lágrech nebo i smrt, než by se k němu připojila.
   Přijmeme-li jako východisko k dalším úvahám hypotézu, že Vlasov byl "vlivový agent GRU", potom se dostaneme asi k největšímu problému: jaký úkol by měl v této pozici plnit? Tady by se nabízelo asi jediné "vysvětlení" - shromáždit pod sebe zajatce a přeběhlíky z Rudé armády a vytvořit z nich oddíly v týlu hitlerovců, které by se pustily do boje s nacisty po přiblížení Rudé armády. Jenže k tomu nedošlo. Tzv. vlasovci spíše pobíjeli své někdejší spolubojovníky (viz akce na Odře nebo účast vlasovců v bojích proti partyzánům, a to i na území Československa) a za jejich zásahem do Pražského povstání na samém sklonku války byla jen a jen zoufalá snaha oddělit se od včerejších souputníků a zajistit si alibi a ochranu u západních Spojenců, na jejichž stranu chtěli přejít. Koneckonců ještě i v těchto posledních dnech války vedli vlasovci agilní protisovětskou propagandu.
   Nebo že by snad Vlasov měl za "úkol" iniciovat svými propagandistickými akcemi dezerci nespolehlivých vojáků Rudé armády, "očisťovat" tak její řady a mít přehled o zrádcích pro pozdější dobu? To už je příliš velká fantazie, zvláště pak v konfrontaci s údajným Filatovovým konstatováním, že "osudy řadových vlasovců byly v poválečném období snazší, byli odsouzeni nikoliv do trestního tábora, ale k pracím ve vyhnanství, které mohli sdílet s rodinami. Již v 50. letech zažili amnestii." Tak velkorysý by Stalin nikdy nebyl, a oprávněně, jednalo-li se o vojenskou zradu ve válce, při níž šlo o existenci celého ruského národa a dalších slovanských národů.
   Naskýtá se také otázka, proč by Sověti po vítězství ve válce nezveřejnili, jaký mistrovský kousek se jim s Vlasovem podařil, byl-li by jejich agentem? Takový triumf by si Stalin asi nenechal ujít... A otázek je samozřejmě mnohem, mnohem více.
   Konspirační a spiklenecké teorie jsou prý levnou a přitom efektní stravou pro hladovce, toužící po rychlém poznání. Domnívám se však, že pokud jde o Vlasova a vlasovce, žádný zázračný objev, který by notně pohnul historií druhé světové války, se konat nebude. Že se v tomto případě nenaplní ono rabínské "všechno je jinak".
   A že zůstane u závěrů, které svého času formulovali jiní ruští historikové a publicisté.
   "Vlasovovy formace obsahovaly hlavně nikoli 'bojovníky za svobodu', nýbrž zločince, nacionalisty, slabochy, které ovládala jediná myšlenka - přežít," napsal například D. A. Volkogonov. List Pravda na Vlasovovu adresu svého času uvedl: "Vlasov byl ve službách hitlerovců do samého konce války - kritériem patriotismu, jak je vidět, není státní příslušnost, nýbrž vnitřní připravenost být vždy se svým národem, zvláště když mu hrozí genocida nebo ztráta národní nezávislosti. Zkrátka v těch momentech národní historie, kdy vzniká otázka, zda se bude psát i dále."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]