Bulletin obce spisovatelů »dokořán« si v čísle 35/2005 ne poprvé stěžuje na neplatiče členských příspěvků a uvádí jich na 150. Mnohaoslavující »dokořán«, věnující se až trapně přemrštěně v každém čísle medailónky, vzpomínkami, pajány, glosami či zprávami o udílení poct a cen kdejakému členu Obce, si musí nakonec přiznat dlužnictví spisovatelů. Svědčí to o celkovém nezájmu členů Obce čímkoliv jí prospět. Tato neochota vedla např. k rychlému zániku anket »dokořán« a rovněž podněty a dopisy čtenářů se na stránkách bulletinu objevují již jen sporadicky. Vede to přirozeně k obsahové šedivosti, stereotypnosti a suchopárnosti tiskoviny. Redakce pak nedostatek vnějších podnětů nahrazuje přetištěnými materiály z knižních publikací. (V tomto čísle to jsou: Vladimír Holan - esej Torzo z básníkových Spisů a úzce tematicky zaměřená stať Karáska ze Lvovic o zrodu Moderní revue, přetištěná z autorových Vzpomínek, vydaných v r. 1994. »dokořán« ji zařadil do rubriky Čeští spisovatelé za časů habsburské monarchie.)
   Aktuální spisovatelská problematika - burcující, vyzývající k diskusi - »dokořánu« chybí. A tak ke slovu přichází celých třináct stránek záznamů ze dvou rozhlasových besed, relací Lidé pera, které odvysílal Český rozhlas 6 (!) pod názvy Národní paměť a Národní identita. »dokořán« předkládá přepsaný a mírně upravený sestřih suchého teoretizování a různých názorů bez výraznějších konfrontací. V obecné rovině se např. porovnávají klady a zápory naší existence v Evropské unii. Je to historicko-společensko-sociologická sbírka vystoupení, v nichž exhibují např. Eva Kantůrková, Roman Ráž, Jaroslava Moserová, Robert Sak a další.
   Obec spisovatelů a její členové zápasí s celou řadou nejrozmanitějších existenčních, tvůrčích, finančních, organizačních, vydavatelských a dalších problémů. K tomu ke všemu periodikum »dokořán« mlčí. Nevnímá je a zřejmě je nechce vnímat, zamlčuje je. Je lépe se ponořit sáhodlouze teoreticky do obecných problémů, kde se nenarazí na ostny palčivé skutečnosti. Rozhlasová diskuse o »národní paměti« sub specie české literatury, v níž by se hovořilo o několika posledních desetiletích, by mohla být podnětná a tak rozsáhlá, že by zaplnila celé číslo »dokořán«. Ale což je možné diskutovat o minulých letech našeho písemnictví, když mnozí spisovatelé ztratili povědomí o tom, co a jak se odehrávalo v české literatuře do 17. listopadu 1989? Byla by to spíše beseda o »ztrátě paměti« a jistě by se jí měl zúčastnit i psychiatr.
   Na jiném místě píše »dokořán« o luhačovickém setkání spisovatelů, kde se pod patronací Obce hovořilo i o našich literárních časopisech. Vladimír Novotný je ve svém příspěvku vymezil tak úzce, že mezi ně nezahrnul vůbec literární přílohy deníků, uvedl je sice jmenovitě, ale Obrys-Kmen, pochopitelně, opomenul. Jeho příspěvek je sporný, ryze subjektivní pokus. Vždyť charakter literárních časopisů splnila dle »dokořánu« jen periodika Tvar, Host, Weles, Akord a Alternativa plus, která zaniká. Mezi literární časopisy dle Vl. Novotného nebyly zařazeny ani Literární noviny, protože je to »týdeník, v němž beletrie a příspěvky o literatuře netvoří většinu obsahu«. Dále se dozvíme, že v závěru jednání »představili své ještě málo známé plátky (sic!) ještě méně známí šéfredaktoři.« A konečně nám bulletin sdělil, že po přednesení dalších příspěvků k této problematice nebyla vůbec žádná diskuse, a že tedy »o konferenci v tradičním slova smyslu nešlo.« Tak se vlastně celé jednání zpochybnilo a dočteme se, že tato quasikonference a celý její průběh jsou obrazem současné atmosféry v Obci, kdy její rada (zřejmě autoritativně) »rozhoduje, co se v Obci bude dít«. A rovněž prý nevzniká dojem, »že by mladí autoři považovali členství v tomto spolku za prestižní«. Zajímavý závěr...
   Zmínil jsem se o některých příspěvcích; oslavné ódy, vzpomínky, jubilea a informace nezaznamenávám. A přece mám ještě jednu poznámku. Obec spisovatelů si prostě přisvojila Halasovo básnicky rozevláté, mnohoznačně a symbolicky otevřené DOKOŘÁN jako titulek suchopárného, jednostranně zaměřeného bulletinu. Považuji za nesmírné pokrytectví, že Obec, která se jednoznačně, ba přímo manifestačně od tohoto básníka den ze dne více názorově vzdaluje, nazve svoji tiskovinu »dokořán«.
   Halasova sbírka Dokořán z r. 1936 je svědectvím o těžkém vnitřním přerodu, hledání, tvůrčí a názorové křižovatce v jeho životě, na cestě k trvalému levicovému přesvědčení. A chce-li snad Obec stavět Halase hledajícího proti Halasovi vyzrálému, uvědoměle básnicky, světonázorově a lidsky orientované osobnosti, je to přinejmenším dětinské a naivní. A je to dvakrát dětinské a dvakrát naivní, dělá-li to Obec spisovatelů (!), jejíž členové dobře vědí, jaký Halas byl. František Halas hledal - a našel. Ale jaké je »hledání« titěrného »dokořán«? A co bude na jeho konci? Podivné vývojové peripetie této tiskoviny vedou již dnes až k uzavřené a netolerantní jednostrannosti a zaujatosti nejen vůči socialistické, ale i sociálně zaměřené literatuře. A rovněž proti jejich tvůrcům. V »dokořán« převažuje orientace na spíše konzervativní a retardační rysy české literatury. Projevuje se to i odcizením a ustrnutím periodika, které se stále vzdaluje od bohatosti a rozmanitosti, košatosti a mnohoznačnosti nejen lidského života, ale i tvůrčího realismu spisovatelů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]