Doslov k básnické sbírce

   Ani v poezii není dobře člověku samotnému. Báseň, zrozená z individuální inspirace, monolog, který se dere na svět často tak bolestně, je nakonec přece jen dialogem mezi autorem a čtenářem. Proč by tedy, koneckonců, nemohla báseň být rozhovorem hned ve stadiu svého zrodu?
   Autoři sbírky OTEVŘENÉ DLANĚ spolu rozmlouvají. Možná, že jeden hází hrách na stěnu a druhý mluví do zdi, možná ale, že zatímco jeden říká á, druhý už má na jazyku bé. To s konečnou platností rozhodne pro sebe každý čtenář podle své přirozenosti i podle momentálního rozpoložení.
   Dagmar Bačíkové ani Vojtěcha Mrázka se na to ptát nebudeme, četba básně není výslech. Na otevřené dveře nebudeme útočit paklíčem. Co autor řekl, to řekl a co čtenář najde mezi řádky, je jakási jeho prémie navíc.
   Autoři ostatně nic neskrývají. Kdo má ještě otevřené dlaně, kromě básníků? Ano, kouzelníci, kteří před produkcí ukazují obecenstvu prázdné dlaně, rukávy i kapsy. Brzy se ovšem ukáže, že kde bylo ještě před chviličkou prázdno, hemží se květiny, karty a králíci...
   A tak i verše sousedící přes stránku o sebe křešou, jiskry vyletují a rozhovor se slije do společného výkřiku: "Bude to přímý zásah červencovým bleskem, a já zčistajasna sním o něžně zavátých otiscích tvých štíhlých stop."
   Knihu Otevřené dlaně si můžete objednat v Obrysu-Kmeni za 100 Kč

   DAGMAR BAČÍKOVÁ
   +++
   Vážně mi bylo dávno
   - cet
   A cítím se tak nedospěle
   Jako by neskončilo ještě
   - náct
   A to se blíží pomalinku
   - sát
   Ó hrůzo
   Fakt

   VOJTĚCH MRÁZEK
   Hra o léta
   vítr se zimou
   mi zamíchaly
   sněhové kostky roků
   a roztrousily
   po chodníku

   počítám kolik sněhových polibků
   za všechna léta
   nasbíraly
   tvoje tváře

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]