"Dva přátelé, jimž věřím jako jedovatým zmijím."
   (W. Shakespeare, Hamlet)

   Ondra měl v dospělosti dva kamarády: Edu a Tomáška. Všichni tři ženáči, nestýkali se často, ale rozhodující věci řešili pospolu nebo se o nich aspoň radili či si je vzájemně nezávazně vykládali. Ondra s Edou zasedali v prověrkové komisi u nich na fakultě. Báli se toho, ale nabídku k účasti přijali. Kdo by tam ty jejich lidi vlastně zastupoval? Komise byla složena ze samých cizích lidí. Kdo měl ty jejich kolegy v případě potřeby hájit? A potřeba vznikla záhy. Komise mínila z fakulty vzdálit tři čtvrtiny kolegů. Tomu bylo třeba se vzepřít. Nebylo to však snadné. Ondra se do komise pustil. "Proboha, co to chcete udělat?!" ozval se v komisi hned na prvním jejím zasedání. Většina na něho hleděla jako na zjevení: Co že to říká?!
   Usadili ho, nepřijali jeho argumenty. Bylo třeba vstát a odejít. Neudělal to. Možná proto, že kamarád Eda zůstal sedět. Ten si to tak nebral. Držel se zásady, kterou několikrát vyslovil: "Já se hroutit nebudu. Ať se hroutí jiní..." První se zhroutil Ondra v těžkých depresích. (Neumím popisovat DEPKY, jak se tomu dnes říká. Člověk by lezl po stěnách a třese se jako osika. I po letech říká: Nepřál bych to ani nejhoršímu nepříteli...)
   V téže komisi, třebaže o něco později, došlo i k něčemu horšímu. Rozhodovalo se o tom, kdo na fakultě zůstane a kdo naopak bude muset odejít. Hlasovalo se o každém kantorovi jednotlivě. Ondra nebyl ochoten hlasovat mechanicky. Bylo pár takových, které se nedalo uhájit. Ale pro vyloučení většiny nebyl ochoten zvednout ruku a nezvedal ji. V jednom okamžiku se ohlédl do řady za sebe, kde seděl Eda. Ten měl ruku nahoře. Teď Ondra pochopil, že tenhle "kamarád" odsouhlasí všechno. Však si také sedl tak, aby byl Ondrovi za zády. Přímo klasická ukázka zrady na kamarádovi: sedět mu za zády. Ondra se během zasedání ještě několikrát ohlédl a spatřil stejný obrázek. Musel se usmát: Eda nebyl spolubojovník, ne, to nebyl.
   Proč bylo třeba spolubojovníků? No protože jako vždy bylo třeba spravedlnosti. To platilo pro všechny případy. Nejde bít hlava nehlava. To musí dojít každému komunistovi, šlo Ondrovi hlavou, když tu tak seděl. Je možné, že to někdo nechápe? Jak vidíš, je to možné. Tenkrát to bral úzce morálně. Dnes vidí, že je to sociální problém. Problém chudiny jako třídy. Mnoho dobrého ve svých dějinách nezakusili a bývají tvrdí, pro jemnosti příliš pochopení nemají. Jenže situace se za posledních padesát let změnila. Vyrostla úplně jiná pokolení, měkčí, chválabohu zbabělejší. Kritéria tvrdosti nejsou přiměřená, když jde o člověka. Poukaz na jednání jiných, mnohem horších, neobstojí, poněvadž pak by se dějiny dělaly nadarmo a opakovaly by se dokolečka...
   Tak Ondra ztratil přítele a získal nepřítele. Navždy. Už se ti dva ani nepozdravili... Nedalo se nic dělat.
   -
   Druhým Ondřejovým kamarádem býval Tomáš Klárek. Sympaťák a rozšafa, pravda i velký proudník, který kolem sebe vždycky musel mít rotu ženských, jinak by jistě neměl dojem, že vůbec žije. Často vděčnému posluchači Ondrovi vyprávěl některou ze svých avantýr. Nikdy však nebyl konkrétní a své ženské objekty neportrétoval, jestliže se portrétem rozumí důraz položeny na individuální rysy portrétovaného. Dovolil si uvádět rysy pouze obecné, nikdy nic takového, podle čeho by se dalo rozeznat, o koho běží. Tomáš se choval jako gentleman a jeho milenky zůstávaly v ilegalitě.
   Ondra by se byl rád dovídal víc, ale nikdy se nepokusil Tomášův kruh utajení prolomit. To mu ty ženské zase natolik nestály za to. Nakonec právě tento kruh utajení byl garantem přátelství mezi oběma chlapy. Tomáš Ondrovi očividně seděl a také naopak tomu tak bylo. Ovšem začalo to mezi nimi klukovsky: totiž že se poprali. Zničehonic Tomáš provedl chvat a už spolu leželi na podlaze seminárky sedmatřicítky. Tomáš ovšem nahoře. Jenomže za dvě minuty už to bylo naopak: mrštný Ondra vítězil...
   Jako by ta proměna vrátila Tomášovi rozum. "Jsi ohromně mrštný," povídal Tomáš věcně, když oba mužští vstali a trčeli si tváří v tvář. OHROMNĚ, to bylo takové Tomášovo slovo. I pro ně byl Tomáš Ondrovi sympatický. Skoro vždycky předem uhádl, kdy a kde v kamarádově slovníku přijde to slovo na řadu. Usmíval se této své dosti nenáročné schopnosti i tomu Tomášovu oblíbenému zvyku. Měli čemu se spolu smát, a to je vždycky důvod k srdečnosti, a srdečnost důvod k přátelství.
   Z toho slova a ze způsobů jeho používání vanulo jakési fanfarónství, vskutku nenáročná frajeřina, něco trochu povrchního, co bylo třeba člověku odpustit, měl-li se stát přítelem. A kdo jiný se jim má stát, ne-li ten, komu se směješ nebo spíš se mu usměješ.
   Tomáš zase byl rád Ondrovu patosu, s jehož obsahem se zdaleka ne vždy dalo souhlasit, ale zato forma byla jedinečná, mile směšná, jaksi čímsi OPRAVDOVÁ. Ať Ondra říkal cokoli, bylo to pokaždé právě "OHROMNĚ OPRAVDOVÉ", jako bychom slyšeli Tomáše.
   FORMA je velká věc! Někdy zamění, ba přímo nahradí obsah. Kdykoli Ondra mluvil o čemkoli ruském, vždycky to bylo obdivné a nemělo smysl uvažovat o tom, jestli je to správné nebo ne. Pro Tomáše to znamenalo, že to bylo řečeno na jedničku, a dost, konec řečí. Upřímnost formy přebíjela logiku. Jestli Tomáš o mnohém pochyboval, o Ondrově upřímnosti pochybovat nemohl, a to mu pomáhalo každou pochybnost potlačit: byl tu člověk, který z Tomáše snímal odpovědnost.
   Kromě toho Tomáš byl skeptický dokonce i k vlastní skepsi. To je vlastnost inteligentního člověka. Jen fanatici nepochybují!
   Ale v tom přátelství těch dvou nebylo nic takového bezmála tělesného. Oba dovedli zůstat samostatní, nezávislí, jak se dnes s oblibou říká ať vhod či nevhod. Žádná ovčí příchylnost, jak kdesi pověděl Vančura. Ondra, který býval o poznání vřelejší, občas nerad nesl Tomášovu distanci, jejímž výrazem bylo, že kromě toho, že s Ondrou svého čas praštil o podlahu, nikdy se s ním vnějškově nesblížil. Když náhodou a určitě zřídka přišel do jeho pracovny, nikdy se neposadil trvaleji, jak tomu Ondra u sebe říkal, seděl doslova na krajíčku židle a Ondra i uprostřed rozhovoru pořád čekal, že se Tomáš zvedne a odejde si za svým. Tak se ovšem s druhým nedá mluvit, to není rozprava. Z toho je pak to, čemu se říká Podivné přátelství herce Jesenia, i když u Olbrachta jde o něco jiného.
   Ostatně se to přátelství brzo začalo rozpadat, třebaže ze zdánlivě malicherných příčin. Jednou Ondra třebas uviděl, JAK Tomáš drží v prstech peněženku. Držel ji totiž svojí tuze hezkou rukou se štíhlými prsty ve výši očí, jako by si ji obdivně a s láskou prohlížel jako vlastní duši. Tak to Ondrovi kdoví proč připadlo, a ten pohyb zavdal Ondrovi příčinu k distanci, ne-li přímo k odporu. Přišly ovšem daleko horší, drsnější a prokazatelnější příčiny odcizení, politické, ale rozlišovacím znakem Tomášova portrétu zůstal Ondrovi ten obrázek s peněženkou. Tak mohl peněženku držet jedině egoista, sprostý sobec. Asi to nebylo příliš logické ani spravedlivé, jenže se nedalo nic dělat: Tomáš držel peněženku nepřípustným, nemravným způsobem, který Ondra nesnesl.
   I tohle přátelství se rozplynulo.
   Existuje však přátelství vůbec? Je vůbec možné? Nebo měl zrovna pan Ondřej smůlu, že neuměl udržet trvalejší vztah? Neboť je to snad doopravdy umění, jemuž se člověk volky nevolky musí naučit. Kromě dětství, kdy mu byl přítelem Karlík, jemuž jako maminkou zhýčkaný chlapec vytýkal zchytralou faleš, měl Ondra za kamaráda Gustu. Skoro o dvacet let starší, udržoval ten vztah Gusta, který dokázal vždycky včas ješitného Ondru pochválit, zalichotit mu pro jeho přednosti, například literární, ale i mimo tyto předpoklady dovedl u Ondry najít důvod, proč nazýval i jeho politické názory MOUDRÝMI.
   Ale i opačně - totiž ve vztahu Ondry ke Gustovi - tomu bylo podobně. Ondřej oceňoval kolegovy znalosti Antiky, ale i znalosti z modernější literatury, a Gusta vypěstovával v mladším kolegovi cit pro stálé klasické hodnoty, pro Goetha, Flauberta nebo Hemingwaye. Vzájemně si půjčovali knihy těch autorů. Bývaly mezi nimi i konflikty kvůli nim, nejednou by si bývali i nafackovali, nebýt toho rozdílu skoro dvaceti let věku, který mezi nimi ležel. Ondra někdy za Gustou nepřišel i dva tři měsíce, a tak vzbuzená zlost vždycky stačila vyprchat jako nějaký alkoholický výpar a bylo zase dobře ve znovunabyté střízlivosti a rovnováze. Těšívali se na sebe skoro jako milenci, aniž o tom sami věděli. Těšili se na to, co zas kdo z nich napsal nebo vydumal a mohl druhému sdělit. Vznikl tak ustavičný tok myšlenek a postřehů, pořád si zkrátka měli co říct.
   Bylo to všecko tak bezúhonné a čisté mezi nimi? Neidealizujeme si to? Nepovažoval "ten druhý" sama sebe za důležitější součást svazku? Ondra se domníval, že on to nikdy nebyl. Neměl na to povahu být věčným a ustavičným učitelem kohokoliv, zdálo se mu, že nikdy nebyl zuřivým ješitou, který by k něčemu potřeboval neustálý pocit převahy. Dobře si zapamatoval výrok Gorkého: "Jakmile člověk sezná svou převahu nad bližním, hned se k němu začne chovat jako prase..."
   S Gustou však byli přátelé skuteční. Příčinou snad byl ten věkový rozdíl. S věkově rovnými se Ondra neuměl skamarádit. Podobalo se, že mu připadali trošinku přihlouplí ve svém sebevědomí a kuráži. Neměl chuť za nimi jít a oni také nepřicházeli. Je to nějaký přírodní zákon?
   Zůstávala vlastní žena Ilonka, kterou znal skoro šedesát let. Uběhlo to, ale stálo to za to. Jenom smrt jednoho z nich to mohla přerušit. Ale to by jen potvrdilo nezviklatelné a věčné. Žena je jako sestra a matka. Bývala kamarádkou a milenkou, stala se matkou vašich dětí, vnuků a vnuček, jedinečná bytost, laskavé stvoření, pevné a hrdé, víc než cokoli jiného v životě muže, víc než kdokoli. ŽENA!
   Nevešlo se do hlavy, nebylo možné si představit, že jednou na tomto světě nebude, a proto si Ondra přál, aby on odešel jako první... To bylo k stáru jeho jediné, byť sobecké přání, ale už opravdu poslední sobecké přání. Přál synovi i vnukům, aby i oni právě takovou ŽENU dostali darem, aby mohli právě tak jako on k závěru života povědět:
   "Děkuji ti, ŽENO MOJE, za život, DRAHOKAME MŮJ!"
   Nešel mu z hlavy citát z Někrasova:
   "Zoloto, zoloto, serdce narodnoje..."

   (Z připravovaného románu Kozlíkova louka)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]