Průšvihy potkávají občas každého z nás, ať už za to mohou erupce na slunci, láska, výpadky myšlení, víno nebo prostě osud. Málokomu se však podaří udělat ze sebe troubu před plným sálem.
   Když mi v redakci řekli, že Haló noviny připravují vydat k Silvestru přílohu humorných historek, odpověděl jsem, že jako 25letý nezadaný kluk a zahraničář nemám co nabídnout. Kapitalismus je dost bídný na to, abychom v něm zažívali v civilu příliš humoru, snažíme se akorát tak nějak přežít, o trapasy s ženami se nedělím, a když narazím na dobrý fór v zahraničním tisku, dočtou se to lidé druhý den v kurzívě.
   »Nejsem Jarda Kojzar, jenž získal tisíce zážitků s našimi čtenáři při svých pracovních cestách po okresech. Já jako redaktor zahraničního zpravodajství jsem ve styku nanejvýš tak s agenturami... A nejsem ani Mirka Moučková, schopná napsat knihu o šaškárnách svých jezevčíků, protože náš čtyřicetikilový retrívr fleťák je skutečný 'Brit', tedy se chová příliš kultivovaně, snad až pansky. Takže sorry,« vymluvil jsem se, aniž bych tušil, že již záhy mě čeká průšvih prvního kalibru.
   A pak přišla ta sobota v půli prosince, kdy jsem vstal velmi časně, abych se - po předešlém srazu se spolužáky ze střední školy po pěti letech - dal alespoň trošku do pořádku. Čekala mne jindřichohradecká okresní konference KSČM před parlamentními volbami, kde kromě jiného měl být schválen seznam kandidátů. Protože v létě půjde o skutečnou řež s modrými ptáky a oportunisty, oblbujícími davy levicovými hesly zakrývajícími pravicový program, rozhodl jsem se rovněž mobilizovat síly a nechal se do listiny zapsat. Ačkoli nejsem politik a nemám v tomto směru ambice, vím, že mé jméno přinese pár těch hlasů, které by jinak šly jinam. Každý by měl pomoci dostat lidi k volbám, říkali mi známí s tím, zda bych jim »helfnul«. Rád, řekl jsem a kandidoval.
   Velmi nešikovně jsem si po třech prospaných hodinách uvázal kravatu, vyrazil z Kardašovy Řečice, odkud pocházím a kam jezdím na víkend tak jednou dvakrát měsíčně. Protože šlo o mou první podobnou konferenci, bláhově jsem - jako nepolitik - čekal pohodovou rozmluvu s místními, pár dotazů a nějaké ty úkoly, co se týče předvolební agitace. Jenže ouvej: po několika trefných projevech, v nichž kromě jiného okresní lídr Tomeš Vytiska výstižně napálil světové tažení ropných kartelů, což se mi jako zahraničáři dobře poslouchalo, byli kandidáti vyzváni k odevzdání »přihlášek do diskuse«. Někteří zarytí pravičáci o mně sice říkají, »že jsem držka bolševická nevymáchaná«, ovšem v tu chvíli by ze mne nevytáhl kapku krve ani americký vůdce George W. Bush se všemi svými ropnými čerpadly, která za sebou tahají žoldnéři těžařů.
   Ale co, řekl jsem si, sedím tu přece mezi svými. Všichni víme, jaký boj nás čeká, tak o co jde? Bleskově jsem si připravil nějaké tři body řeči, rozdýchal první šok a byl připraven na vyzvání vyrazit ze svého místa na tribunu, abych zasypal olovem darmojedy u nás a též v cizině. »Soudruh Vratislav Vyhlídka,« vyzval konečně konferenciér. Vstal jsem a vykročil. »Ne, pardon, promiňte,« začal omluvně hlavní průvodce děním toho dne..., a já se tedy zastavil a ustoupil o dva kroky zpět, protože jsem myslel, že mne omylem vyvolal předčasně. »Pan Vratislav Vyhlídka,« opravil se konferenciér, protože dosud jsem neudělal ono důležité rozhodnutí a nevstoupil do KSČM. Někteří nečleni mohou být zřejmě alergičtí na oslovení »soudruhu«, což však u bouřliváka, jenž vyznává latinskoamerickou revoluci, tedy u mne, nepřicházelo v úvahu.
   Sakra, zaklel jsem v duchu a vykročil znovu k tribuně. Povedlo se mu bez zlého úmyslu vytrhnout mne od mých: snad si to nikdo neuvědomil, jako historikovi mi však vyvstala na mysli strašlivá občanská válka ve Španělsku, kde »compaňero« (soudruh) byl každý republikán, ať už komunista nebo jen revolucionář, oslovení »seňor« (pan) značilo zase frankistu, tedy fašisty a vrahy nejhoršího zrna. Než jsem tedy došel k pultu, neznal jsem jako »cizinec mezi svými« ani vlastní jméno, natožpak si vzpomenout na řeč. Body na papíru mi navíc úplně splynuly.
   »Vážení přátelé, soudružky a soudruzi,« začal jsem a úplně mě polilo horko: mám na to oslovení vlastně právo? V Praze mi říkají Vráťo, já všem rovněž tykám, ať je to redaktor, editor, uklízečka, vrátný nebo poslanec. Tady je to jiné. »Jmenuji se Vratislav Vyhlídka, možná to jméno znáte z Haló novin, kde pracuji,« pokračoval jsem a uvědomil si, že se mi poprvé v životě trémou klepe pravá noha, což nešlo zastavit. »Reaguji tímto vystoupením na výzvu zde... výboru,... abych se vám představil. Jsem 'nezávislý' kandidát do PS Parlamentu,« uvedl jsem a při vyslovení slova »nezávislý« se mi maličko zatmělo, protože kdo může být skutečně nezávislý, když poznal pravdu? Snad jen prospěchář a kariérista. »Kandidovat jsem se rozhodl... z několika důvodů. Už nebudu opakovat věci, které tu zazněly... o všem tom, nebojme se to tak nazvat...,« nakousl jsem větu a došla mi slova. Normálně bych řekl »svinstvu«, v poznámce bych napsal to samé, ale znejistěl jsem tváří v tvář sálu. »Nepořádku, jenž ve světě panuje, a o němž mluvil už...,« a z nervozity mi vypadlo také jméno Tomeše Vytisky, kterého znám poměrně dobře nakonec už roky a kamarádím se s jeho dvěma syny.
   A je to v háji, pomyslel jsem si. Místo nalezení pramene vnitřního klidu jsem po krátké odmlce našel jen omamnou sílu červeného vína, které jsem den předtím se spolužáky vypil, a jež mě jako člověka nezvyklého alkoholu začalo v tom trapasu přemáhat. »Nepořádku, jehož vypodobnění tu zaznělo,« vyklouzl jsem a jistě se červenal. »Ale já jsem spíš zvyklý psát, ne řečnit... vlastně řečním takhle poprvé,« naznačil jsem omluvu věda, že čtyři metry ode mne sedí Vojta Filip, jenž mne v kandidatuře podpořil v době svého největšího pracovního vypětí, když krátce předtím převzal funkci předsedy ÚV. »Prostě mi připadá, že mladý člověk na kandidátce získá nějaké ty hlasy. Ony tyhle volby,« blížil jsem se k závěru a vařil se ve vlastní šťávě, »budou podle mne rozhodujícím střetnutím komunistů a sociálních demokratů. Protože když vidím v televizi populistu Jiřího Paroubka, ať je ten jaký chce, je to osobnost a bere nám voliče. Víte, já nemám sám politické ambice, chci ovšem na kandidátce podpořit politiky, kteří si to zaslouží. To je všechno,« uzavřel jsem »řeč« a dokonce mi tleskali.
   Cestou zpět na místo mne hanba fackovala. Takhle vyhořet tam, kde by pro mne, jako pro rétora, mělo být snadné uspět! A stačila maličkost s opravou »soudruha« na »pana« a už byly karty jinak rozdány. Jaké bylo tedy mé překvapení, když za mnou přišel gymnaziální profesor a publicista Josef Bílek s památníkem, do něhož »sbírá zajímavé osobnosti«. Další nabídka pohovořit v základní organizaci v Kardašově Řečici o Haló novinách a zahraniční politice mi pomohla potom překonat krizi po právě skončeném řečnickém Waterloo, a chmury z čela téměř vytlačilo hlasování o kandidátech, kde mě přes slovní průjem, jejž jsem předvedl, postavili na čtvrté místo z pěti. Pokud si uvědomíme, že protikandidáti byli místní straníci se známými mezi publikem, bylo to pro mne náplastí. Malá náplast taky náplast.
   Že jsem si jako »exotické zvíře« připadal po osudné opravě moderátorem zbytečně, že nebyl důvod k trémě a mohl jsem to klidně rozjet, jsem si uvědomil teprve, když mi starý politický harcovník Standa Míka nakonec potřásl rukou a popřál hodně štěstí. Několik posluchačů pak uvedlo, že »znali mého otce, byl to správný chlap«, teď se jen ukáže, jestli je »jeho syn taky správný chlap«. Přestože považuji svůj výkon na pódiu za věc, které se nad pivem po vítězných volbách mnozí jistě rádi pousmějí, přinesl dvě důležitá zjištění. Zaprvé jsem si uvědomil, že bych už neměl žít jen pro noviny, ale najít si vážnou známost, která by mě v takových chvílích objala a řekla, že »bude zase dobře«. A zadruhé, že nechci, aby mě kdokoli opravoval ze »soudruha« na »pana«, tedy se přestanu vymlouvat na nedostatek času, a konečně po volbách udělám správnou věc, když tedy musím být do té doby »nezávislý«, aby se neplýtvalo při přetisku kandidátek. Nakonec »soudruh« mě dosud stokrát podpořil a »pán« hned napoprvé potopil.
   Ovšem můj první politický projev mi už nikdo neodpáře, jak dokazuje příběh jedné bývalé svazačky zhruba před čtvrtstoletím, která na jindřichohradecké konferenci SSM měla podle vypravěčů podobně intelektuálně slabší den. Řečnila, aniž by dokázala dát projevu hlavu a patu, a když v šoku opouštěla pódium, vzala v transu cizímu muži v hledišti párek, třikrát do něj kousla a vrátila ho. Já aspoň párek neukradl.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]