My, Slované, jsme lidé zvláštního ražení. Rádi vášnivě mluvíme, pateticky zpíváme, nosíme fantastické kroje, vítáme se chlebem a solí, ale když dojde na lámání chleba, boží dar je náhle fuč.
   Jak jsme od loňska pokročili? Známe se víc? Ne! Chybí nám například překlady. Nedávno do Ruska dorazila zparchantělá antologie české poezie, poezie básníků protislovanských!
   Na druhé straně stále budíme hrůzu. Dnes ráno jsem viděl - ke svému zadostiučinění - velvyslanectví USA, zašpérované drátem, velvyslanectví nikoli v Bagdádu, nýbrž v Bratislavě.
   Podobně v Praze, snad ještě stále slovanském městě, nemůžete projet kolem ambasády světové mocnosti Number 1, aniž by vám pod auto strčili zrcátko, jakým zubaři hledí na zkažené zuby, zrcátko, jaké jsme si v pubertě vkládali za tkaničky, abychom viděli spolužačkám pod sukně.
   Žijeme ve světě naruby. Místo modrých košil baseballové čepice, místo socialistického realismu postmoderna.
   Nicméně západní zbytek světa - po kolikáté už? - pokleká u prsou Dostojevského - alkoholika, idiota a proroka.

   Předneseno na Mezinárodním fóru Vyslanci Slovanstva v Bratislavě 9. 12. 2005

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]