1
"Slunce je veliký básník", aspoň podle Wolkerových Žní, ale to bylo, dnes je asi největším básníkem reklama a pro ni trh. Nemálo hektarů lesů už padlo na papír, potištěný k jeho slávě těmi ekonomy a publicisty, kteří jsou u vesla a jimž je Trh čímsi přímo božským: ač neviditelný, je všudypřítomný, všemocný a jako bůh zároveň krutý i spravedlivý. Více se vtírá ovšem poněkud jiná persona, kterou může ideálně volný Trh až nápadně připomenout. Tím, jak odděluje silné a života hodné od žití nehodných, méněcenných, slabých subjektů, neschopných tvrdé konkurence, od překážek svého rozvoje, které ekonomicky bez nejmenšího náznaku lítosti likviduje, má vlastně už jakéhosi patrona, své nejadekvátnější zosobnění v muži jménem doktor Mengele. Trh je při svých bez ustání probíhajících selekcích stejně prost každé nezdravé sentimentality a změkčilosti.
Přirovnání k panu doktorovi z Osvětimi však v jistém smyslu trhu křivdí: nevystihuje jeho totální a globální působení. Mengele se vyžíval jen na své rampě a ve své pokusné ordinaci a mohl jen na dodanou část bližních. Trh vyspívá v totalitní a nejnověji globální moc, ve srovnání s níž režimy větším nebo menším právem označované za totalitní a diktátorské byly přímo neviňátka.
Trh je - a je konečně třeba to říci a mít to stále na paměti - nejnebezpečnější, neboť jen těžko polapitelný a usvědčovatelný veliký terorista.
Terorizuje nás v malém, zato denně, když nám konzumentům kultury ve dvacet nula nula místo filmu nebo jiného pořadu, na který se těšíme, servíruje pět i víc minut debilních reklam, údajně v našem zájmu, ve skutečnosti bez ohledu na naši soudnost a vůli. Ty podstrčené reklamy znamenají ročně pro mnoho lidí stovky doslova ukradených hodin, onen čas, který je v tržním světě odjakživa příslovečně totéž co peníze. Terorizuje nás tedy a systematicky olupuje, a to zcela beztrestně.
Terorizuje nás také jako autory, když nám s větší tvrdostí, než si dovolil dosud kterýkoli režim, diktuje velice jasně a konkrétně, co a jak máme psát. Ovšem, máme svobodu nic z toho, čeho si od nás trh žádá, nepsat nebo psát si do zásuvky, ale to je ovšem svoboda hodně pochybná.
Terorizuje nás také jako cenzor, nad jehož výkony musí někdejší cenzoři z HSTD závistí jen zezelenat. To nemám ze sebe, ale ze Samožerbuchu Josefa Škvoreckého, kde autor vypráví o tom, jak snadné bylo uspokojit, obejít, oklamat cenzurující soudruhy ze samého ÚV KSČ:
Pokud jde o naše exilové literární znalce, škoda, že ač mají možnost poučit se z učených knih, vědí toho tak málo, maličko o literární historii a o nakladatelském řemesle, např. o praxi amerických nakladatelství a magazínů. Tam by se něco dozvěděli o cenzurním nátlaku! Kdyby tak tušili, jaká zvěrstva napáchali v rukopisech i takových velikánů, jako byli Faulkner nebo Hemingway, i takoví redaktorští giganti, jako H. L. Mencken nebo Max Perkins, práce oněch dvou rozpačitých soudruhů v paláci nad Vltavou by se jim nejevila tak barbarská, ačkoli o ní do této chvíle věděli také starou belu.
Diktátor a terorista trh nejenže velí, co a jak psát a nepsat, protože o zveřejnění pro širší publikum rozhoduje bez pochopení pro zvláštnost literatury a nakládá s ní surově jako se sezónním zbožím, tj. novinky předražuje a po krátkém čase neodbyté náklady vyprodává, ale toto barbarské zacházení vydává dokonce za normál a účtuje na vrub autorů. Pokud jim vůbec platí nějaké honoráře a nežádá dokonce, aby si vydání zaplatili, odbývá je honoráři až neuvěřitelně směšnými, tedy žije z jejich práce, aniž ji (řádně) platí.
2
Rozpor mezi trhem a literaturou, krajní případ rozporu mezi trhem a uměním vůbec, nemůže si literatura neuvědomovat, a i když si ho nechce přiznat, instinktivně ho cítí a není s to ten rozpor ignorovat. Humanistické poslání literatury a trh lhostejný k lidským hodnotám, které nelze snadno přepočítat na peníze - a novum poslední vývojové fáze: na rychlé peníze - jsou v rozporu tak zásadním, že sametová revoluce, jejíž podstatou byl návrat k maximálně tržnímu systém, nebyl s to pohnout ani aktivisty a protagonisty tohoto návratu k nadšení, které by došlo básnického projevu, i když někteří tehdy prožívali svou skutečnou nebo domnělou občanskou satisfakci.
Ani dvanáct let po Listopadu, té korektuře Února, nevzniklo v poezii prakticky nic - třeba s přimhouřenýma očima srovnatelného - např. s Patetickou, se sugestivní básní, kterou napsal na památku toho února Karel Šiktanc, když ještě (nebyl už tehdy žádný mladíček a bylo už mnoho let po odhaleních nezákonností) věřil v jeho pozitivní smysl a ztotožňoval se s ním. Tržní korektura Února nějak poezii prostě neinspiruje, i když bodovala pod hesly svobody a lidských práv.
A když už se básník na slovo vzatý pokusí napsat rozmarný popěvek ku chvále obchodu, tedy samého středu tržní komunikace, jak to udělal Jiří Suchý písničkovým textem Nic nenechej náhodě, vyjde z toho poněkud dvojsmyslná legrace a vlastně parodie na dobrodiní obchodu.
Nic nenechej náhodě / Tahle pravda známá / Platí nejen v obchodě / Jo to si pamatuj / Kdo chce žíti v pohodě / Ten ať zpívá s náma / Nic nenechej náhodě / A celej svět je tvůj.
Jiří Suchý nepochybně upřímně věřil, že při poctivém tržním počínání (jiné si nechtěl ani připustit), budeme žít v pohodě a svět že bude náš. Škodolibou shodou okolností se ten popěvek poprvé zpíval roku 1993 v Koncertu na rozloučenou - na rozloučenou Semaforu s jeho stánkem na Václavském náměstí, odkud bylo to divadlo, tak činné v památném listopadu, docela sprostě a podle vykopnuto už asi navždy. Jistěže ani Jiří Suchý, ani majitel budovy nic nenechali náhodě, ale tržní mechanismus zafungoval proti Semaforu, pro komerční zájmy, pro rychlé peníze, pro majitele nemovitosti.
3
Literatura se s trhem nemůže domluvit, jejich poslání a zájmy jsou protichůdné, celé roky by se tady dalo k tomu citovat ze světové i domácí literatury. Nelze se ani domluvit se státem, který vidí svou úlohu v ochraně tržního světa, ten může nanejvýš občas pozastřít skutečný stav věci nějakými částkami pro ty spisovatele, kteří žijí ve schizofrenii občanských adorátorů trhu (a nebo svobody, demokracie a toho všeho, čím se trh zaštiťuje jako fíkovým listem) a básníků, kteří nemohou najít v bezohledném tržním světě nic tržního, s čím by se mohli ztotožnit.
Je bláhové cokoli pro literaturu žádat od státu, který chrání trh v jeho těžko skrývané surovosti a nelidskosti a který si pěstuje státní alibismus: každý ať se postará o sebe sám. A to cynicky pod firmou svobody co nejdokonalejší.
Co literatuře zbývá, jak postupovat?
Nejlépe by možná bylo pokojně počkat, až trh sám pojde na svou pažravost, až ovládne celý svět a sám se zahltí a zkolabuje. Krásná perspektiva pro autory a čtenáře hodně později narozené.
Než se tak stane, nejlépe je asi naučit se pohrdat jím, ignorovat ho, nebavit se s trhu oddanými nakladateli od okamžiku, kdy autora požádají, aby se zřekl honoráře anebo si dokonce sehnal sponzora. Takovému drzounovi je třeba říct, aby vrátil nakladatelskou koncesi, a kdyby tento stát chránil literaturu aspoň z poloviny tak jako trh, odebíral by ta oprávnění za takovou nehoráznost sám. Ale co čekat od světa, kde se neodebírají koncese ani taxikářům přistiženým při absurdním předražování a okrádání cizinců? Co čekat od společnosti produkující ničemy denně osmělované proudem násilnictví a bezohlednosti v televizi, kteří oloupí a málem ubijí mladistvého slepce, jak jsme slyšeli ve večerních televizních novinách paradoxně právě na den svatého Mikuláše, kdy trh je vybičován k vyšší žádostivosti po zboží.
Já vím, spisovatel je individualista, i když píše o kráse solidarity, vím také, že každý chce být kýmsi čten a pochválen, a aby se tak stalo, musí být vydán, takže stávka, která by snad nakladatele a stát k čemukoli pro literaturu přiměla, je prakticky nemyslitelná, a kdyby k ní už došlo a vzniklo jakési vakuum v přísunu rukopisů, okamžitě by je vyplnili plody svých počítačů grafomani, jimiž tato země odjakživa oplývá a kteří už dnes mají na trhu zřetelnou převahu.
Takže nic, pranic nelze? Ale lze. Autor se nemusí ponižovat a literatura podlézat.
Premiér nedávno řekl, že s teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje. I s teroristou trhem je třeba bojovat. Neustupovat mu, a kde čuje zisk a hotoví se z díla co nejvíc vytřískat a autora odbýt, je třeba ho přinutit, aby platil stejně dobře, jako se platí právníci, manažeři, aspoň tak jako pilní a duchaprázdní, zato napomádovaní a nažehlení chlapci z bank.
A když už je podle nejvýše postaveného pána v globalizovaném tržním světě třeba zasáhnout a hubit nejenom teroristy, ale také jejich ochránce a spojence, měli bychom se podle toho chovat i ke spojencům a ochráncům teroristy trhu, nejednat a nevyjednávat s nimi, adorátory a obhájci tržního terorismu, ale při každé příležitosti je podrobovat zničující kritice; ta přece je v moci velké literatury; nedělat jim křoví v jejich mediálních exhibicích, pohrdat jimi a pohrdavě se obejít bez nich. Nebrat je vážně. To je odrovná, protože si na své vážnosti zakládají.
Má to nějakou šanci na úspěch, když trh zprzní vše, na co sáhne, když milenky ruče nahradí dodávkou prostitutek všech barev ze všech možných zemí, když vynuceným kamarádstvím v podnicích, z nichž stále hrozí vyhazov, degraduje přátelské vztahy na cosi jen chtěného a umělého jako úsměvy z reklam a praktikuje psychologické masáže a trénink debilně pozitivního postoje, který je prý třeba udržet i při ztrátě místa? Mnohé se přece jen trhu stále vymyká, jsou tu stále rodinné, rodácké, přátelské svazky a spoje. A ty je třeba i k jejich udržení a rozkvětu literárně aktivovat.
Kdo nevěří, ať se podívá na řadu autorských nakladatelství, díky nimž už význačná část tvorby úspěšně uniká i čelí zničujícímu diktátu a teroru trhu.
Příklad za všechny: Prameny Vladimíra Brandejse v Opočně.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)