Sedím ještě zarmoucen nad zprávou o smrti básníka Karla Bouška a vybavuji si před očima jeho nad provizorním stolkem schoulenou postavu během naší společné autogramiády v Praze na Letné 1. května. A teprve až teď si uvědomuji, že jsem byl pravděpodobně pro něho nakladatelem, u něhož mu vyšla poslední básnická sbírka. Je tomu mezitím dlouhých osm let, jmenovala se Slzy svatého Vavřince a patřila už mezi ty, které popřevratová literární kritika buď zamlčovala, anebo zase naopak zostouzela. O Karlu Bouškovi kupříkladu jistý Vladimír Macura napsal, že se »s ukřivděností vynořil v sedmdesátých letech prakticky z neznáma«, což bylo lží a mělo básníka ocejchovat coby jednoho z autorů, nastupujících po roce 1968 na některá uvolněná místa těch, jimž nebylo dál dovoleno publikovat. Karel Boušek ale nikdy neskrýval, že patřil ke generaci, prožívající období svých uměleckých začátků během protektorátu (jeho první knížka veršů Probuzené město byla vydána roku 1940 u nakladatele Vlastimila Vokolka) a dostávající se do čtenářského povědomí často až »po kvalifikaci odborné«, kterou bylo nutno v letech po osvobození kvůli zajištění obživy své či rodiny mnohdy dlouho a pracně dokončovat.
V některých literárních slovnících a příručkách je Bouškova počáteční básnická tvorba přiřazována k autorům katolické orientace, ačkoliv pocházel (narozen v Ústí nad Orlicí, 17. 7. 1922) z rodiny cukrářského dělníka, již předválečného člena KSČ. Jeho pozdější poezie pak bývá z dnešního pohledu někdy hodnocena jako příliš »syrově deklarovaná«, nebo zase v kontrastu s tím přehnaně lyrizující kromě autorova rodného Podorlicka a šťastného světa dětství i nejrozličnější politická témata. Podle mého názoru je ale nejtrefnější popis vlastní tvorby z pera samotného Karla Bouška: »Píšu stále jen jednu poezii, která je obrazem a svědectvím mého života, mého srdce,« svěřoval se ve sborníku Na druhém břehu a dodával, že nechápe »ono nepřirozené dělení, které si vymysleli snad nenapravitelní estéti a různí povýšení lidé, chodící po světě se zavřenýma očima«. Něco podobného básníku Bouškovi rozhodně nehrozilo a proto v básni Kdo si koho vybere mohl o sobě bez okolků napsat: »Ta setba vrásek to jsem já / Ta suma dřiny to jsem já / Zapadlo slunce a kohout kokrhá...«
Karel Boušek už tu tedy není s námi, avšak jako váženého přítele a kolegu českého básníka, člena Unie českých spisovatelů, si ho nadále budeme připomínat!
KAREL BOUŠEK
Kdo si koho vybere
Verš neverš Píseň nepíseň
Kdo si koho vybere
Nenaříkej Zmáhej trýzeň
S rozumem cit se nepere
Nebo přece? Těžká chvíle
Sám se sebou být v rozepři
Prožívat černé a psát bílé
Mít slova za list v povětří
Piš nepiš a věř nebo nevěř
Jen ze slov báseň nebude
Ten naposled ti zahude
Kdo cit má bez dna duše téměř
+++
Ta setba vrásek to jsem já
Ta suma dřiny to jsem já
Zapadlo slunce A kohout kokrhá
Nejistot kotva v moři mém
Ponoru hloubka v srdci mém
Domov je v nás Jsme jeho podoba
Naděje kadlub v modři slov
V radosti hoře v hudbě slov
Do studny pád která je bezvodá
Morália
Buď snášenlivý aby ses hodně o sobě dozvěděl
Buď mravný abys měl vždy čisté svědomí
Buď spravedlivý abys nikomu vědomě neublížil
Buď pracovitý a neporoste na tobě mech už zaživa
Buď učenlivý ale slepě nedůvěřuj žádnému rádci
Buď statečný abys lépe a vědoměji uměl snášet bolest
Buď nezávislý abys nemusel nikomu jenom posluhovat
Buď skromný aby ses mohl radovat i z maličkostí
Buď štědrý aby se ti dostávalo vděku byť třeba jen pocitem
Buď především ale dobrý abys v sobě nezahanbil člověka!
Autor: Daniel Strož
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)