V knize Pod pokličkou s... básnířky a spisovatelky Evy Frantinové jsou také moje kuchařské recepty z ryze venkovské kuchyně, které jsem zdědil po babičce Marii z Nové Vsi u Postupic na Benešovsku. Tady lidé vždy s posvátnou úctou vzhlíželi k bájné hoře Blaník, která zaujímá legendární místo v dějinách českého národa. Moje recepty najdete v kapitolce Komu se zelení, tomu se jelení. Doufám, že opravdovým gurmánům se budou sbíhat sliny v ústech, když aspoň očima zhltnou návod jak uvařit raky či udělat králíka na paprice, upéci novinářskou husu nebo kůzle s nádivkou, jak ohromit jedlíky lívanci z kyselé smetany a perníkem na rodnou chaloupku.
Ani nejvyhlášenější jedlíci, kteří obědvali v luxusním pařížském hotelu Ritz, určitě nepohrdnou hrachovou kaší, nazvanou Střelný prach z Piavy, kterou můj dědeček s oblibou jídával zejména na Štědrý den a po celé vánoční svátky spolu s rybí polévkou, kaprem a bramborovým salátem a králíkem v černé omáčce. Babička dědovi kaši zvláště pro něho obřadně servírovala u rodinného stolu, když praskal oheň v kamnech, v chalupě voněla borová polena a v duších se u rodinného krbu rozhostil pokoj a mír. Dědeček kaši s chutí spořádal, div se blažeností neolizoval až za ušima. Za první světové války bojoval v Itálii na řece Piavě. A protože po tak dobrém jídle, ať se hlídal sebelépe, upustil tu a tam nějaké větry, babička ho taktně vykázala ze světnice ven na zápraží chalupy, aby je pouštěl pánubohu do oken. Vždycky to provázela slovy: »Táto, jsou tady děti, běž radši ven práskat těma svýma hrachovýma patronama.« A babička, inspirována dědovou střelbou, vybrala pro dědovu pochoutku název »Hrachová kaše - střelný prach z Piavy«. V knize Pod pokličkou... je tento recept, vážený čtenáři, rovněž publikován. Je stručný, jasný, nenáročný a lze ho uvařit i na plotýnce prostinkého vařiče.
Vezmeme 300 gramů hrachu, sůl, 30 gramů sádla na jíšku, 20 gramů mouky, osminku litru mléka, 50 gramů sádla nebo slaniny, 30 gramů cibule.
Hrách trpělivě přebereme jako Popelka, opereme a přes noc namočíme do studené vody. Žlutý loupaný hrách se snadno uvaří. Uvařený pak umeleme na masovém strojku nebo prolisujeme sítem, zahustíme světle žlutou jíškou, rozředíme mlékem, osolíme a pět minut podusíme. Kaši omastíme a posypeme osmaženou cibulkou. Podáváme s vajíčkem, upraveným jako volské oko nebo uvařeným natvrdo. Vhodné je také kaši servírovat s uzeným masem, párkem či opečenou klobásou a s kyselou okurkou nebo salátem. Ke kaši se hodí i kysané zelí nebo švestkový či třešňový kompot.
Na více než 92 roků staré fotografii se právě díváte na podobiznu mého dědečka Josefa. V roce 1916 rukoval do válečného pole na italské frontě a také na Balkáně. Do bojů za trůn rakousko-uherského mocnáře Franze Josefa vyjel ve vojenském mundúru ze železniční stanice Benešov, kousek od konopišťského sídla následníka trůnu Ferdinanda d'Este, kterého kulky Gavrila Principa poslaly při sarajevském atentátu na věčnost i s jeho krásnou chotí Žofií.
»Jeli jsme v šlépějích mého jmenovce Josefa Švejka,« říkával dědeček po válce u mariáše v hospodě U Červů. »A stavěli jsme se v Linci, kde jsem se nechal v ateliéru Fritze Largajolliho vyblejsknout, aby měla moje milá aspoň ňákou památku na moji maličkost, kdybych měl smůlu a padl na frontě za císaře pána a jeho rodinu.«
Fotka zůstala v našem rodinném albu i s ohmatanou knihou Dobrý voják Josef Švejk od Jaroslava Haška, kterou dědeček miloval a jež trůnila na čestném místě jeho vesnické knihovny. Škoda, že dědeček se té slávy v Obrysu-Kmeni nedožil! Určitě by se v hospodě chlubil, co o něm napsaly levicové noviny, neboť i on měl vždy nejblíž k levému křídlu.
Na adresu Ferdinanda d'Este škodolibě dodával: »Byl to vášnivej nimrod. Těch trofejí ulovený zvěře, co má na konopišťským zámku! Když ho popadla lovecká vášeň, tak střílel flintou v zámeckých pokojích i mouchy na zdi. Než nakonec i jeho odpráskli Srbové v Sarajevu. Holt kdo čím zachází, tím i schází. Ale já měl kliku,« chlubíval se děda Josef u karet.
Dědeček ve své knihovně, kterou si coby šikovný kolář a truhlář sám zhotovil ve své dílně, ukrýval jednu cennou relikvii z války. Jako capart jsem na ní mohl oči nechat. Byla to stříbřitě lesklá tabatěrka s prostřeleným víčkem.
Když se rakouští vojáci na italské frontě pod Dolomity přeplavili přes Piavu na druhý břeh, zakopali se a sbírali síly k útoku proti nepříteli. »Pak nás hnal v lautr rovině kaprál Müller na zteč proti Taliánům,« vzpomínal dědeček. »Ve smršti kulek a za štěkotu kulometů jsem najednou chytil prudkej náraz do prsou, až jsme kleknul na kolena. Ale znova jsem se zvednul, pálil z flinty jako divej a čekal, kdy mě to trefí podruhý a vypustim duši, a přitom v tý pekelný vřavě, kdy už je vám všecko jedno, jen ať se moc netrápíte, stál pánbůh a všichni svatý při mně a já ten šturm zázrakem přežil...« Přitom slyšel řev a sténání zasažených vojáků, kletby, nad jejichž syrovostí si musel zacpávat uši i sám otec nebeský, v jehož jménu se odehrávala děsivá jatka, při kterých Piava a mnoho dalších řek a polí Evropy zrudlo prolitou krví udatných mužů. Když bylo po všem a zákopy protivníka byly dobyty a jejich mrtví obránci skelnýma očima posílali k obloze s táhnoucím mraky poslední sbohem domů svým blízkým, děda Josef se vyčerpán únavou svalil na zem a s těmi padlými Italy i Rakušáky se díval na plující mraky. »Ležel jsem tam nicotně a válel se jak hovno v trávě,« říkával nám. »A najednou se mi chtělo plakat a nebo umřít v týhle prašivý válce...«
Pak ho najednou popadla šílená touha po životě. Opřel se o kmen stromu. Vzrušené nervy potřebovaly uklidnit. Rozepjal levou náprsní kapsu vojenské blůzy, kde měl masivní stříbřitou tabatěrku s kuřivem a papírky a v ní také schovanou fotku babičky Marie. A pojednou nahmatal - díru v kapse. Ten otvor způsobila kulka dobře mířená přímo do srdce, když běžel na zteč. Střela prorazila ocelové víčko tabatěrky, provrtala babiččino čelo, naťukla i dno tabatěrky, ale už neměla potřebnou razanci, aby pronikla dál do těla. Zůstala ležet rozpláclá mezi tabákem a tenkými papírky. »Podruhé jsem se narodil,« blesklo vojínu Josefovi hlavou. Ubalil si tlusté cigáro a lačně sál kouř do plic a vypouštěl ho z úst do zamlžené krajiny, zbrocené krví a doutnající střelným prachem a nenávistí. Do krajiny pod Dolomity, zjizvené ranami a bolestí, v níž kopali vojáci obou znepřátelených armád hroby pro své mrtvé druhy. A Josef, daleko od rodné vlasti, kouřil a díval se do té bezútěšné pustiny, mezi bříšky prstů mnul zploštělou kulku a udiveně zíral na prostřelené čelo na fotce své milé ze vsi pod Blaníkem.
Když se vrátil z války, ve chvilkách roztoužení babičku něžně hladíval po bocích a po vlasech a říkával jí: »Máňo, ty's byla na tý italský frontě můj anděl strážnej a padla's místo mne.«
Knihu Pod pokličkou s... si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 200 Kč
Autor: JAN JELÍNEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)