Když Bůh stvořil svět, milé larvy, vydobyl nám svatý král Leptinotarsa ten nejhezčí díl. Tmavohnědý, jako pruhy, které budete mít na krovkách, až vyrostete. Plný šťavnaté bramborové nati. Král Leptinotarsa uhájil tu požehnanou zemi proti divokým mravencům i nebezpečným krtonožkám.
   Stará mandelinka ztišila hlas a přehlédla řadu postýlek, jestli už larvy usínají. Ale kdeže. Hemžily se jako živé stříbro.
   „Povídej nám, babičko, jak král Leptinotarsa porazil slimáčího krále Derocera.“
   Babička se zamračila.
   „Pamatujte si, larvičky, že slimáci nemají žádné krále. To byste tomu daly! Takoví barbaři ani nevědí, co to král je.“
   „Ale slimáci říkají Derocerus král.“
   „U slimáků si vždycky ten nejdrzejší dává říkat král,“ odfrkla babička: „Derocerus byl jen náčelníkem loupeživé tlupy. Slimáci pokaždé vklouznou do země, která jim nepatří, a tu bez ostychu vyžerou.“
   Vyžerou.
   Larvičky radostně zatajily dech.
   „A co nesežerou, nechají oslintané! Ale většinou nám schramstnou všechno.“
   Larvy napjatě poslouchaly, jak pěkně babička mluví. Jen aby si ta zajímavá slova do rána pamatovaly.
   „Nic proti slimákům,“ pokračovala babička: „Pod podmínkou, že se u nás budou chovat kulturně. Ale svoje brambory potřebujeme pro své larvy. Pro vás. Když tu s námi chtějí slimáci pobývat, tak ať jedí něco, co není k jídlu.“
   Babiččina řeč začínala váznout. Také larvičky přestávaly vědět o světě. Ty nejpilnější v jídle, ty hezky vypasené, dokonce roztomile pochrupovaly.
   Babička se pohodlně posadila a v duchu si dopovídala legendu o hrdinovi Leptinotarsovi.
   Velký král nezemřel, spí v dutině sádrové hory s červeným kloboukem. Až bude mandelinkám zle, probudí se.
   Jo, jo, říkala si babička, když spokojeně usínala. Král Leptinotarsa zadupe ty slizké jedlíky brambor.
   Mandelinky usínaly a loupeživí slimáci opatrně vystrkovali nenechavé růžky.
   V domě na severním konci zahrady běžela v televizi reklama. Hospodář a jeho žena pozorně přihlíželi.
   „Já těm jejich sprejům nevěřím,“ mračil se hospodář: „Pěkně se ohnout a ruční sběr! Na slimáky kelímky s pivem.“
   „Copak slimáci,“ řekla paní: „ale od tvého ručního sběru mandelinek bolí záda.“
   Zaváhala.
   „A neměl bys po nich dupat před dětmi!“
   Manžel omluvně zčervenal: „Tak koupíme sprej? Jestli opravdu zabírá na všechny ty potvory naráz...“
   Babička mandelinka se s trhnutím v křesle probudila, zvedla se a šla spát.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)