»Třetího září ráno ve tři hodiny vykradl jsem se z Karlových Varů, protože by mne jinak nebyli pustili. Společnost, která oslavovala velice mile osmadvacátý srpen, den mých narozenin, získala tím jistě právo mne zdržovat, ale už nebylo lze otálet. Vskočil jsem do dostavníku docela sám, jen s tlumokem a rancem, a dojel jsem v půl osmé do Zvodovy za krásného a tichého mlhavého rána. Horní oblaka byla pruhovaná a zvlněná, dolejší těžká.«
Tak zní počáteční věty Goethovy Italské cesty. Vydal se na ni v roce 1786 a bylo mu 37 let. Ve vysněné Itálii oproti každému, i vlastnímu očekávání zůstal necelé dva roky, až do června roku 1788. Trvalými společníky jeho putování po této zemi, od severu k jihu a zpátky, byli malíř Tischbein, tvůrce slavného obrazu Goethe na římském venkově, a švýcarská malířka Angelika Kauffmannová. Pobyt v Itálii Goetha přiklonil k »potěše smyslů« a objasnil mu klasický rozměr umění, vyřešil mu i váhání mezi literaturou a výtvarným uměním příklonem k literatuře. Svědčí o tom Římské elegie vydané v roce 1789.
Dva roky poté, v roce 1790, pobyl znova čtyři měsíce v Benátkách, odkud pocházejí jeho vervní a ironicky »necudné« epigramy, které sám později připojil k Římským elegiím. Některé vyšly tiskem až po jeho smrti. Jejich centrem je obraz života prostých Benátčanů, opřený zjevně o konkrétní erotický zážitek, potvrzený ostatně ve své podobě i podstatě i jeho pozdějším tíhnutím k ženám ne-li nedospělým, pak rozhodně o hodně mladším než on sám. Takovou byla mladičká, už ale provdaná Bettina Brentanová (Goethe byl před jejím narozením milencem její matky), nejproslulejší žena a autorka německého romantismu. Narodila se v roce 1785, Goethe v roce 1749. V srpnu roku 1810 s ním strávila několik dnů v Teplicích a v jednom ze svých dopisů, které mnoho let po její smrti skončily v dražbě, vypráví: »Byl večerní soumrak v teplém srpnu, (Goethe) seděl u otevřeného okna, stála jsem před ním s pažemi kolem jeho krku, s pohledem vhrouženým do hloubi jeho očí. Snad proto, že jej nemohl déle snášet, zeptal se mne, není-li mi horko a nechci-li se pokochat svěžestí. Pokynula jsem mu, že ano. Tu řekl: Uvolni si přece ňadra (Mach doch den Busen frei), aby tě osvěžil večerní vzduch! Ježto jsem nic nenamítala, ačkoli jsem se zarděla, rozepjal můj šat, zadíval se na mne a řekl: Večerní nach se vžehl (eingebrannt) do tvých tváří. Políbil mě na ňadra a položil na ně čelo.« Atd. Sem patří i poslední vzplanutí stařičkého Goetha k mladičké Ulrice von Lewetzov v Mariánských Lázních. Po váhavé reakci její matky na žádost o Ulričinu ruku Goethe odjel a do Čech se už nikdy nevrátil. V roce 1832 zemřel. Benátská cirkusová akrobatka Bettina z roku 1790 byla bezpochyby prvním ranně dívčím ideálem krásy, k jejíž konkretizaci se Goethovy jihem rozjitřené smysly upjaly.
zf
36.
Únava zmocnila se mě z obrazů, které jsem na očích měl,
z pokladů božského umění, které Benátky ve svých zdech střeží,
a jelikož i z těchto požitků je třeba se zotavit,
po živé potěše pátrat se jal můj dychtivý zrak.
V tobě jsem, akrobatko moje, našel model chlapečků,
jaké Giovanni Bellini obdařil křídly, a pak je maloval
a Paolo Veonese zas s poháry posílal k ženichovi
a okouzlení hosté lokali vodu v domnění, že pijí víno.
37.
Postavička rozmilá, jakoby z ruky umělce vyšla,
ohebná jak proutek, pružná a pohyblivá jak měkkýš, když plave,
všechno jen úd, všechno jen kloub a všechno očím milé,
všechno řádně skloubeno a k pohybu sestaveno.
Nemálo lidí už viděl jsem a zvířat a ptáky a ryby
a divné plazy jsem na očích měl, rozlehlé přírody divy,
nad tebou Bettino, dive můj slastiplný, však údivem trnu,
jsi totiž všechno to, co jsem tu řekl, a anděl k tomu.
38.
Nezvedej, mé milé dítě, své noženky nahoru k nebi,
ten taškář Zeus se dívá a Ganymédés je z toho nesvůj.
39.
Neboj se, zvedni je k nebi, noženky svoje. My zvedáme tam
při modlitbě sepjaté ruce, těm však tvá nevinnost schází.
40.
Do strany se ti ohýbá krček. Není to zázrak? Celou
tě nese, jistě jsi lehká, těžká však pro štíhlý krček.
Vůbec mi, ale nevadí, jak na stranu hlavičku držíš,
nikdy se dosud dívčí neohnul krk pod krásnější tíží.
41.
Tak jako Breughel postavami, které svévolně pojí
a svým infernálním a kalným úsilím mate náš zrak
a tak jako Dürer svými výjevy, které z apokalypsy vzal,
v nichž člověk je zároveň zrůda, zdravým rozumem otřásá,
tak jako básník sfingami, sirénami a kentaury dráždí
zvídavost a vší silou se dere do našich zdivených uší,
tak jako sen děsí úzkostnou bytost, když v domnění, že
pevně stojí a může vpřed, svět před ní se v proměně chvěje,
právě tak zmate nás Bettina, když rozkošné nožky nad hlavu zvedne
a hned zase potěší, když na nich pevně na zemi stojí.
43.
Běda, co to jen provádí s těmi nebožátky? Panebože!
Jako kdyby to byly uzlíčky prádla, co se k fontáně nosí!
Určitě spadne! Nechci to vidět! Chci pryč! Že jí to, ale sluší,
podívej, jak zpříma stojí, lehkost sama! Směje se radostí!
Och, stará paní, mou Bettinu obdivuješ právem, a já mám dojem,
že jak ti je má milá, milá, sama jsi hezčí a už ne tak stará.
44.
Cokoli z tebe rád vidím, nejraději se však na tebe dívám,
když otec tvůj tě vysoko nad hlavu do vzduchu vymrští,
ty tam nahoře provedeš přemet a jen co si salto mortale odbudeš,
už stojíš zas na nohou, jakoby o nic nešlo, a běžíš pryč.
46.
Básně psát jistě je řemeslo krásné. Až na to, že přijde draho:
jak počet básní mi narůstá, zlaťáky ode mne odcházejí.
47.
»Co tě to bere, lenochu jeden? Ty toho nemíníš nechat?
Je snad pro tebe to děvče kniha? Něčemu rozumnějšímu se věnuj!«
Sečkejte, opěvovati budu krále, velikány této země,
až jednou, lépe než dnes, pochopím jejich počínání:
zatím však budu o Bettině psát, akrobati a básníci totiž
jsou spřízněni, rádi se hledají a rádi se najdou.
33.
Nezlobte se, ženy, na nás, že k dívence tíhne náš obdiv:
co večer ona v nás vznítí, toho vy v noci si užijete.
34.
Starost mi Bettina dělá tím, jak se obratnější stává,
už teď je natolik ohebná každým svým údem,
že jazýček si umí rozmile do své pochvičky vpravit
a hrát si s tou, co ona je sama. K čemu jí pak jsou muži?
35.
Přikazuje ti otec, co nejvíc od sebe dát rozkošná stehýnka,
a tak se ti nejlíbeznější část tvého těla o koberec drhne.
Běda tomu, kdo jednou, co první milenec, najde jen
odkvetlý květ, jemuž tvé řemeslo dalo uvadnout brzy.
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)