Ptáme-li se, co je to poezie, odkud přichází, kam směřuje, nemohou nám nevytanout na mysli rysy, které jí vtiskl Karel Hynek Mácha...
   I ti, kteří nepatří k zaníceným a stálým čtenářům veršů, nesou si v paměti alespoň několik hypnotických pasáží z Máchova Máje a ucítí při nich vždycky znovu zamrazení, jaké umí vyvolat láska. A čeští básníci nikdy zcela nesplatí dluh, jímž jsou Karlu Hynkovi zavázáni: Máchova žhoucí stopa nejenže úrodně poznamenala celou rozlohu českého básnictví až k dnešním dnům; to on učinil z užasle se probouzející obrozenecké češtiny oslnivý a přeludně jemný nástroj, na který lyrici hrají dosud, aniž by někdo z nich překonal výšiny, k nimž naši mateřštinu vynesl Máchův génius.
   Sem, na posvátnou půdu Vyšehradu, básníci doprovodili jeho tělesné ostatky v době pro naši zemi nejtěžší, aby tak s naším lidem manifestovali bezvýhradnou věrnost této zemi, své odhodlání k zápasu s nestvůrným hnědým tmářstvím, i důvěru v časy příští.
   »Rozervanec«, obviňovaný ve své době z nedostatku vlasteneckého cítění, se stal a vždycky bude symbolem či metaforou naší domoviny. Ale zároveň také něčím víc: představuje i její tíhnutí k budoucnu, její popření malosti a prostřednosti, její sen kosmický. I palčivý mravní imperativ, byť vyjádřený spíše otázkou.
   Sám o sobě napsal: »Byl jsem neklidný, nešťastný a nespokojený, jsa zvyklý dělat všechno pro budoucnost, nic pro přítomnost, protože jsem očekával všechno od budoucnosti a nic od okamžiku; tvořil jsem pro budoucnost, i když jsem věděl, že mé dílo v době svého působení zde už nebude a dávno zůstane zapomenuté.« Tohoto pěvce, tohoto revolucionáře nelze vtěsnat do přihrádky byronovského romantismu, jež je mu příliš těsná. Chlapci z chudé rodiny krupaře bylo ostatně příliš těsné i jeho století, ač v sobě nesl pečeť jeho raných bouří. Nechci simplifikovat, ale všichni cítíme, že rudá podšívka Máchova pláště, která tolik iritovala litoměřické měšťanosty, má barvu naší víry a naděje.
   Máchova podoba se, jak známo, nedochovala; a tak každá naše výtvarná generace si ji bude opětovně přivolávat a vysnívat a hníst podle svého způsobu. Je možno vznést nejrůznější výhrady vůči proslulé soše v petřínském zákoutí, ale ty kovové šeříky v básníkově ruce se nepochybně rozvoněly v pražském máji čtyřicátého pátého roku. I po zákonu Máchova tvůrčího gesta.
   Dnes na Slavín prší podzimní listí, odvěká truchlorouška rozmoklé hlíny. Padá letos po sto padesáté od básníkova skonu, ale ten neklidný poutník bude i v příštím tisíciletí spěchat v nejrozličnějších podobách k jejich barevnému požáru.
   Širá, milovaná, krásná země, země jediná, daná nám v dědictví, naše kolébka i hrob má v Máchových vizích také nezřídka rozměr planetární. V čase, kdy lidstvo vzlétá i k těm jasným hvězdám ve výši, kdy už mu lze jíti k jejich světlu, stále silněji vnímáme zemi – naši rodnou zem, ale i naši mateřskou planetu – jako výsostnou, nenahraditelnou citovou hodnotu. Jenom tady se v šíři nekonečných prostor vesmíru, jak dodnes musí s údivem konstatovat věda, zrodil a uchoval zázrak života. A opět si připomínáme Máchův záznam: »Ve mně ani zvuk vzdálené hudby tak nevýslovně žalostný pocit nevzbudí, jako mladé žito ze země právě na jaro vystupující a vzdálené na kopcích strmící topoly. Ono připomíná mi života nevědomé sobě ze země vyvinování, tyto zase dalekou, nejasně vyznačenou pouť života.«
   Básník důsledně odmítající náboženské pojetí světa byl vášnivým vyznavačem života vezdejšího, jehož se nemohl dosytit, a jenž mu byl tak skoupě vyměřen. Proto rád podnikal dlouhé pěší cesty, při nichž jeho zvichřená imaginace dostávala nesčíslné podněty a kdy cítil rozpětí i závrať svých křídel. A vzdorná krása Českého středohoří, která prozářila sklonek jeho pouti, mu dávala zapomenout i na hluboký žal, na nepochopení a ponižování.
   Celé Máchovo dílo od prvních studentských slok, od jeho buřičských próz až k posledním náčrtům psaným na Radobýlu, je ve své hlubinné podstatě apoteózou i obranou života, jeho základních hodnot. Ono marné volání, jak jinošský básník charakterizoval hlas svého srdce, k nám doléhá přes propasti času – a je na nás všech, abychom poutníkovo volání proměňovali znovu a znovu v čin.
   V Mezinárodním roce míru vystupuje Máchův vzkaz obzvlášť čitelně a zní s mimořádnou naléhavostí a intenzitou.

   (Předneseno na Slavíně u hrobu K. H. Máchy 5. listopadu 1986)



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)