V šerých dnech se věci dějí, které světlo vrhnou tmou.
S. K. Neumann
Číslo, uvedené v titulku článku, spolu s červeným trojúhelníkem na pruhovaném vězeňském oděvu, patřilo jménu Josef Pikl. Byl to učitel ve Vyskytné u Pelhřimova, ale jen do 9. března roku 1943. Tehdy byl zatčen přímo ve škole při vyučování táborským gestapem. Pikl byl členem ilegální odbojové skupiny a stal se politickým vězněm. Táborský Jordán viděl naposledy 23. května toho roku. Ten den je převezen z jihu Čech do Malé pevnosti Terezín. To má již za sebou výslechy gestapa – a před sebou 27 měsíců v táborech Buchenwald, Laura (tam se připravovala výroba raket V1 a V2) a konečně v Allachu. Tam je 30. dubna 1945 společně se spoluvězni, kteří přežili, osvobozen.
Hle, jak se jeho tristní, úděsná životní anabáze vejde do sdělení téměř jedné věty! Co vše neuvěřitelného se ale odehrávalo uprostřed těch dnů za ostnatými dráty? »Žít« v objetí hladu, bití, mučení, těžké práce, záplav vší, štěnic a blech s epidemiemi tyfu a úplavice... Jíst téměř skoro jen čirou tekutinu, která byla polévkou jen podle jména. (Vězni mezi sebou ukrývali i mrtvoly nepřeživších kamarádů. Mohli se tak podílet na porci chleba a tekutin navíc.) Pikl se dostal do rukou příslušníků kladenského gestapa – byli tam i ti, kteří vyvraždili a zničili Lidice. A cesta z Terezína do Buchenwaldu? Osmnáct hodin bez vody ve vagónu, který byl určen původně pro dobytek. A pak opět hladová dřina, bez bot, jen v dřevácích.
Laura je krásné jméno, ale v Německu patřilo koncentračnímu táboru, jednomu z nejtěžších, nejsurovějších. Vykládat uhlí z nákladních vagónů, nespat kvůli štěnicím... a někdy se ocitnout i v »komíně«, co nejužším prostoru, jen pro jednoho stěží stojícího. Nahý o hladu a potmě. Jediným společníkem tam byly na hlavu nepřetržitě pravidelně dopadající kapky vody. A jindy zase slyšet z nějaké vyšetřovací místnosti úděsný, nelidský řev mučeného esesmany. Mučeného, kterému vložili hlavu do svěráku... až pak praskla i lebka.
Břidlicový důl v Lauře byl pokryt šedočerným, všudypřítomným prachem. Vítr, zima, hlad, děravá střecha příšerné ubytovny. Břidlice se těží těžce, drolí se, láme a klouže z lopaty. Nestačíš rychlému tempu práce? Likvidace nepohodlných otroků plynem a injekcemi. Statisíce procházejí tábory smrti. Desetitisíce hynou. A tato dvě čísla utajené statistiky se pravidelně stále opakují. A kdo to jsou »musulmani«? Toto označení patřilo těm, kteří pro slabost z hladu nebyli již schopni ani pohybu. Kostry, potažené jen kůží. A skupiny vězňů, vracející se z práce, nesly často své mrtvé. Byli ubiti, roztrháni vlčáky či zemřeli vysílením.
Funkci lékaře pak v táborech zastával kdekdo. Byl jím např. v civilu knihař. Klidně operoval, amputoval. Jinde to byl zase dr. Paul, který si pro sebe uschovával opiáty. Operoval a amputoval lidi při plném vědomí. Že tolik lidí umíralo? Nic se nedělo. Mrtví byli nahrazeni vždy novými, ještě žijícími, přírůstky z Buchenwaldu. A kápové? Často ti se zelenými trojúhelníky na oděvu - cyničtí zločinci, sadističtí vrazi. A nebezpečné nebe - stovky spojeneckých bombardérů nad Německem. Stálá setkání se smrtí. Jen v Osvětimi zahynulo přes milion vězněných. Někdy přišly balíčky od příbuzných z domova - chléb, cukr, sůl, marmeláda. Zlomyslnost věznitelů při prohlídkách ubikací ale neznala mezí, sypali ubožákům do marmelády sůl a do soli cukr.
Pikl ve své knize uvádí desítky příběhů, desítky jmen. Příběhy stručné, jasné, všechny se společným jmenovatelem - mozaika utrpení mezi životem a smrtí, mezi smrtí a životem. Márnice v táborech se stále plní. Již nestačí. Hromady mrtvých se kupí jen tak, nebožtíci pohozeni nazí na hromadách, jako nepotřebné, odložené věci. A znovu cesty, pochody, přemisťování, prchání před Američany, kteří již obsazují Německo. A tak Pikl »cestuje« do Dachau, nejstaršího německého koncentračního tábora, který byl založen roku 1933. A rekord je překonán. Vezou vězně 40 hodin o hladu, ale do Dachau v chaosu skomírající říše již nedojedou, ani nedojdou. Skončí nakonec v táboře Allach, jedné ze 150 poboček Dachau. Vysílení a hladoví tam již lezou jen po kolenou a jedí trávu, když se někde nějaká objeví. Dne 30. dubna roku 1945 americké tanky tábor osvobodí. Vlajky, zpěv hymen, svoboda s velikým S.
Osobní svědectví o době hrůzy Josefa Pikla v knize PAMĚTI JIHOČESKÉHO ODBOJÁŘE (nakladatelství Academia, Praha 2009, váz., 480 stran, 30 svazek edice PAMĚŤ), končí. Vzpomínky ovšem ještě pokračují dále autobiografickou cestou hrdiny. I v míru, po roce 1945, nebyl Piklův život nijak lehký. Byl vystaven falši, úskokům a šikanám těch, kteří neprožili žádné válečné táborové utrpení. Je to krutá ironie, ale i takové bývají životní osudy těch nejodvážnějších. Každá doba, v níž žijeme, je veliká i malá, hrdinská i zbabělá zároveň. Žádné její hodnocení se také nevyhne subjektivismu. Často se čest i statečnost relativizují, a tak je druhá část Piklovy knihy přehlídkou osobních a společenských Piklových problémů. Je v ní nemálo otazníků nad dalším Piklovým životem, který se odehrává opět ve stejné scenérii jeho jihočeské domoviny.
Piklův text je doprovázen řadou poznámek pod čarou. Upřesňují historicky i lokálně Piklovo vzpomínání. Závěrečný rejstřík osob pak usnadňuje čtenáři orientaci v ději knihy. Tak jako všechny knihy, vydané Academií v edici PAMĚŤ, je i Piklova práce především tvůrčí výzvou pro čtenáře. Nutí je ke konfrontaci textu s dnes již historickou realitou. Nad četbou každé podobné knihy je taková konfrontace nejen prospěšná, ale, dalo by se říci, i nutná...
Nil desperandum.
Autor: KAREL AKSAMIT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)