Ano, byl to první prostředek, který mne, tak říkajíc nakopl k zájmu o výtvarno. Ano a byl to právě bílý sníh, padající na Českomoravskou vrchovinu v Třebíči-Borovině, kde jsem tehdy s rodiči žil. Mělo to jedinou vadu na kráse: že tento element padal z tehdy protektorátního válečného nebe.
   Psal se rok 1944, kdy jsem šel do 1. třídy tehdy obecné školy, vyzbrojen kabelou na zádech, břidlicovou orámovanou tabulkou na psaní a kreslení a mořskou houbičkou na její čištění (psalo se křídou), která když byla vlhká, musela na provázku viset z tašky.
   Byla to tehdy pro malého moravského kluka divná doba. Podle nařízení muselo být velmi těsně zatemněno (nálety) a naše rádio Philips bylo ochuzeno o krátké vlny (BBC). O to více si vzpomínám, že již v té době jsem začal mít zájem o »přírodní« výtvarno, samozřejmě viděno tehdy mýma dětskýma modrýma očima.
   Byl to právě inkriminovaný sníh, v kterém se objevovaly různé stopy, ať to byly otisky bot, či koleje dětských, tehdy proutěných kočárků, saní a podobných věcí. Nejvíce mne však zaujaly otisky pneumatik nákladního auta, které svým vzorem dělalo ve sněhu nádherné, mému oku velmi lahodící obrazce.
   Jen bych chtěl podotknout, že tento automobil měl snad na každém kole jiný vzorek. Jaká krása! Ani mi tehdy nevadilo, že tento vehikl odvážel od našeho domu popel. Jaký krásný inspirativní kontrast!
   Můj otec tehdy pracoval v Baťových závodech v Borovině. Měli jsme doma ještě časopisy z první republiky, kde byla spousta reklam. Mimo jiné i na pneumatiky zn. Baťa, Rubena a Matador (později Barum). Co tam bylo krásných vzorů, které krášlily tyto pneumatikové balony. Byly to emoce, které se velmi silně a trvale usídlily v mém podvědomí a duši (ne pneumatikové). Byl to potůček, který se v mém současném sedmdesátiletém věku rozlil do širokého proudícího toku. Snad jako symfonická báseň Vltava se Smetanou Mé vlasti.
   V této své životní pouti, vyzbrojen patřičným výtvarným vzděláním a zkušenostmi, plně zaujatý touto profesí pluji na škuneru plném malířských pláten, papírů, štětců, barev a tužek po tomto toku směle dál do dnešních časů, o kterých jsem chtěl podat tuto zprávu, už proto, že jsem v zajetí svého výtvarného údělu velmi šťastný.
   Tak díky vám, »pane« tam nahoře, odkud kdysi, před mnohými léty, padala z nebe na malého moravského kluka bílá sněhová mana.

   VOJTĚCH KOLAŘÍK, malíř a grafik



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)