Soudný člověk se nevyhne poznání, že pro bezpečné uspořádání světa je zapotřebí slušné rovnováhy mezi bohatstvím jedněch a chudobou druhých. To zaprvé! Zadruhé také rovnováhy mezi mocí vlivných a bezmocí odstrčených. Kdo na to nemá racionálně, jistě to tuší intuitivně. Povyšovat se nad souseda nemůže zrodit dobré přátelství a spolupráci. Nejde o nic jiného než o základní, zcela banální slušnost.
Tuto logiku je však marné očekávat od mnohých lidí, kteří se jednou dostali k moci. Například od řady českých politiků. Ha, jak šťastně se dostali náhle k rozdělování! Jak pěkně se zde dá něco urvat na úkor ostatních! Nevěříte? Jsou tam snad proto, že nám zajišťují demokracii – jak na nás neúnavně chrlí z obrazovek a žurnálů? Jsou tam proto, „aby nás chránili před socialismem“ a vymýšleli zákaz KSČM? Té strany, která je mezitím vzdor svým zoufalým startům v r. 1990 už zase předběhla ve volebních preferencích? Jsou tam snad proto, aby privatizacemi zajistili nejdůvtipnější vládnutí majetkem pro všechny? Na to by i ti naivní mohli věřit tak sotva před 15 lety.
Ani nejdelší historie se svými opakovanými lekcemi revolucí nepoučí některé panstvo, že akce vyvolávají reakce. V anglickém 17. století se děti např. učily: „Lordové jsou nedotknutelní. Tvoří sněm i soud, consilium et curia, zákonodárství a soudní pravomoc. Most Honourable je více než Right Honourable. Lord nemůže být uvězněn, mimo případ Toweru Londýnského. Lord může býti odsouzen k pokutě, ale pouze lordy, a přitom pokuta nesmí přesahovat 6 šilinků; vévoda však může býti odsouzen k pokutě až 10 šilinků. Lorda jest nehodno, aby chodil na ulici v plášti a v průvodu dvou sluhů. Musí se objeviti jen s velkým průvodem šlechticů svého domu. Lord nemůže býti poznamenán na ruce. Lord je učený, i když nedovede ani čísti; neboť jest znalcem práva. Nešlechtici, který uhodí lorda, jest uťat prst.“
Co na to mohl říci nešťastník, který se v potu tváře dřel ve své kovářské dílně a stěží uživil rodinu? Ano, pokud již vybředl ze středověké omezenosti, zařadil se do Cromwellova vojska; a zdivočelé vášně nakonec končily popravou Karla I.
Pro Ludvíka XIV. a jeho dvůr za kanálem La Manche neznamenala tato epizoda celkem žádné poselství. Vždyť i v Anglii se zase vše vrátilo do starých pořádků, sotva Cromwell zemřel a mezi jeho stoupenci vznikly rozpory. A tak se vymýšlely dále honosné stavby a zábavy ve Versailles, ať to stojí ponížený národ, co to stojí. Marně varoval ministr Colbert svého krále při předražených zakázkách: „Kdybyste si však, Vaše Veličenstvo, přál shledat se ve Versailles s pěti sty tisíci dukátů, které tam byly utraceny během dvou let, ocitl byste se ve velkých nesnázích. Vaše Veličenstvo musí vzít v úvahu, že budoucí pokolení odhalí v účetních záznamech královských pokladníků, jak obrovské sumy se vyplýtvaly ve Versailles…! A proto ve mně od nynějška vše vyvolává obavu z tohoto neštěstí.“ Marně, chtivá a hýřivá panovačnost Ludvíka XIV. již neúprosně zajišťovala popravu pro jeho vnuka (teprve o 80 let později!!?), když měl národ konečně všeho dost. A pak to jelo!
Stálými rotacemi se tak lidstvo postupně zbavovalo všech svých malých i velkých Lomikarů a moudřelo ve svém nároku na spravedlnost. Příliš pomalu ovšem. Musely přicházet další a další bouře, když v Petrohradě si opět u dvora objednávali klenotnická velikonoční vajíčka z dílny slavného Carl Petera Fabergé – jedno v ceně stáda krav. Čekali, že to bude hladový národ tolerovat donekonečna?
I u nás mělo převzetí moci v r. 1948 své ekonomicko-psychologické, zcela logické důvody. Nic na tom nezmění, že noví vykladači dějin tomu chtějí říkat „puč“. Zbytečně, pouze pomlouvají své předchůdce, stejně tak jako jsme překroucené pomluvy na předchůdce museli poslouchat od vítězů z let padesátých.
Architekti nových pořádků z let devadesátých nám opět sdělují, že poučit se historií je jim zcela cizí. Rovnováha ve společnosti prý nemá cenu, je potřeba trhnout, co se dá. Vytvořit nám miliardářskou elitu, která se opevní pomocí soukromých bezpečnostních agentur a poslušným politikům pak bude drobit svůj sponzoring.
K tomu je zapotřebí umožnit firmám tajné adresy, kde se neví, kdo za co odpovídá, pustit pár vyvolených k rozprodávání společného státního majetku, osvobodit zbohatlíky od dědických daní, zastropovat jim odvody na zdravotní i sociální pojištění. Zbídačit kvůli tomu důchodce, invalidy a staré lidi. A pak se dá na měkkém polštáři bohatství dobře vládnout všem těm trpělivým a tolerantním dobrákům.
Nešťastníka postihne nemoc? Tak ať si pěkně zaplatí – nejdřív vstupné, pak ubytování, pak léky, pak, případně, i slušné zacházení. Zdravému silákovi přece do solidarity nic není. Praktik a mocipán prosperuje v prostředí „nedotknutelného soukromého vlastnictví“ svými taktikami, které se neohlížejí na univerzální ideál, spojující jednotlivé osoby ve svorný a ušlechtilý národ. Pase se v korupčním prostředí, „udržuje toky investic a zisků vlivných podnikatelských skupin,…eliminuje jakékoli projevy demokratické vůle voličů“ (citát dle J. Přibáně, Právo, 2011).
Že je tento druh posedlosti mezi určitou částí schopných lidí častý, dokazují početné statistiky. Též USA např. neudržují vkus mezi blahobytem jedněch a nouzí druhých. Podle Clintonova poradce Roberta Reicha získávalo v r. 1928 jedno procento nejbohatších Američanů 23,9 % všech amerických příjmů. Postupná civilizace této společenské lumpárny srazila tyto oligarchické zisky na konci sedmdesátých let na 8–9 % celkového ročního příjmu USA. Avšak jen nakrátko. V r. 2007 se nestoudné rozdíly vyšplhaly opět na stav, kdy 1 % amerických občanů kasírovalo 23,5 % celostátních příjmů. Pozoruhodně – oba velké ekonomické krachy následovaly rok poté, co zisky nejbohatších dosáhly svého maxima. V článku Václava Bělohradského (Právo, 2011) k tomu čteme: „Nikomu z nás se nemůže dařit v zemi, kde hrstka lidí dostává stále větší podíl národního důchodu a bohatství, zatímco všem ostatním se příjmy snižují. Tato pokřivenost… ničí i sociální předivo ve společnosti.“
Ústředním problémem je čelit tomuto chamtivému egoismu dříve, než nastanou vážné lidské tragédie a v jejich důsledku společenské střety se surovým dopadem. Psychologická bádání sledují agresivní narcismus pod pojmem „dissociální porucha osobnosti“. Shledávají typickými pro tyto povahy povrchní šarm, sebevědomí grandiózních kvalit, patologické lhaní, nedostatek soucitu a pocitu viny, manipulační chytrost, emoce povrchní a egoistické, nedostatek empatie a neschopnost přijmout zodpovědnost za vlastní jednání.
Dr. Robert Hare vypracoval ke stanovení profilu osobnosti psychologický dotazník, v němž se tyto vlastnosti odhalují. Při jeho aplikaci na 203 amerických manažerech významných firem bylo zjištěno, že výskyt uvedených vlastností byl signifikantně vyšší (4 %) než u běžné populace (1 %). Latentní psychopatie byla nalezena v podobném výskytu jako ve studiích, které podobně posuzovaly psychologické rysy zločinců. Pozornost vzbudil článek Alexandra Eichlera z května 2012, který rozvíjí zjištění o nadmíře dissociálních povah (10 %) mezi vyššími pracovníky finančních služeb proti celkové společnosti (1 %). Pod titulkem „Jeden z každých deseti zaměstnanců Wall Street je psychopat, říkají vědci“ vyvolal svěží debaty. Následná diskuse zahrnula i článek v New York Times „Kapitalisté a jiní psychopati“ a zaměřila se na měřitelnost těchto nebezpečných vlastností. Někoho takto značkovat nelze samozřejmě kategoricky, ale dimensionálně podle intenzity. To, co je mnoha lidem známo intuitivně, dostává zde odborný výraz ve výzkumu psychologickém; Robert Hare obdržel jeden z nejvyšších civilních řádů „Order of Canada“.
V prostředí stále rostoucích životních nákladů byl u nás definován „spotřební koš základních životních potřeb důchodce podle Statistiky ČSÚ již v r. 2009 na 6330,- Kč měsíčně“. Letos již po zdraženích a růstu individuálních nákladů na zdraví je hodnota vyšší.
Uzurpátoři moci a příležitostí pod taktovkou našich vládních orgánů tento stav nadále zhoršují a při omezení valorizace důchodů vytáčejí rozdíly mezi bohatými a chudými do nesnesitelnosti.
Dříve než tento urážlivý postup proti většině národa vyústí do krutých sociálních bouří, je třeba nekompromisní rezistencí zásadně odmítnout veškerou politiku stálého oslabování státu a jeho sociálních pořádků. Privátní sféra nezkrotné chamtivosti působí u nás příliš závažné škody.
Prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc. je náš přední neurolog, působí na 3. Lékařské fakultě UK a na neurologickém oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, je členem správní rady Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových
Autor: PAVEL KALVACH
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)