K stému výročí narození Nazima Hikmeta

   Mezi významnými světovými kulturními osobnostmi, které v dobách studené války nalezly vlídné přijetí v bývalém Československu a staly se jeho přáteli, byl i turecký básník, dramatik a publicista Nazim Hikmet Ran.
   Jeho životní dráha, plná protivenství a neúnavného hledačství společenských a uměleckých zdrojů započala 20. ledna 1902 v Soluni, kde se narodil jako syn vysokého státního úředníka a hudebně a literárně vzdělané matky.
   Už v době studií na francouzském lyceu vznikaly jeho první básnické pokusy s romanticko-symbolistickým zaměřením. Národnostně a sociálně se uvědomil za první světové války jako student námořní akademie, z níž byl vyloučen v r. 1919 za účast ve vzpouře na školní lodi, motivované odporem k intervenci britských, francouzských, italských a řeckých vojsk v Turecku. Vypověděl o tom v básnické skladbě Zajatec čtyřiceti loupežníků. Zanedlouho potom byl Hikmet ovlivněn informacemi tureckých zajatců přicházejících z porevolučního Ruska a v r. 1921 ilegálně přešel do gruzínského Batumi a odtud do Moskvy, kde se stal posluchačem Komunistické univerzity národů Východu. Během několikaletého pobytu přerušeného návratem do Turecka se vedle politického uvědomování intenzivně věnoval i umělecké činnosti. Osobně se seznámil s Majakovským, byl okouzlen futurismem a ruskou uměleckou avantgardou a v jejím duchu organizoval univerzitní divadelní kroužek. Zprvu pro něj vytvářel krátké pantomimické scénky osvětlující základní marxistické teze, později ve spolupráci s filmovým režisérem Nikolajem Ekkem komponoval a uváděl revoluční aktovky s použitím filmu, cirkusových atrakcí, baletních a pantomimických vložek.
   Po definitivním návratu z Moskvy v r. 1928 Hikmet prožívá desetiletí vypjatého uměleckého a politického působení na domácí půdě. Píše avantgardní texty básnické, dramatické a prozaické. Ve snové poémě Gioconda a Si-Ja-u, ovlivněné surrealismem, vypráví o Moně Lise prchající z plátna za čínským básníkem, který se do ní při opakovaných návštěvách Louvru zamiloval. Syntetický text Proč Berendži spáchal sebevraždu, složený z veršované lyriky, epiky, prózy, žurnalistických pasáží a divadelního scénáře, je příběhem indického revolucionáře, který se zabije, když pozná, že nemůže být užitečný v boji. Jevištní úspěch slavila Hikmetova hra Lebka, jež spolu s dramatem V domě nebožtíkově byla dějovým rozvedením původních "scénických lekcí marxismu".
   V tomto období byl Hikmet několikrát vězněn kvůli šíření komunistických myšlenek. Skrytým důvodem byla i jeho publicistická činnost, v níž kritizoval německý, italský a španělský fašismus (např. ve statích Před branami Madridu, Německý fašismus a rasová teorie). V roce 1938 byl spisovatel odsouzen vojenským tribunálem k 28 letům a 4 měsícům žaláře za údajné podněcování vojenské vzpoury údajně proto, že v některých posádkách byly nalezeny jeho knihy.
   Ve vězení pobyl až do roku 1950, kdy byl na nátlak světové veřejnosti propuštěn, nemohl však opustit Turecko. Při dobrodružném černomořském útěku na sportovní loďce byl zachráněn rumunskou lodí a od té doby se stal doživotním exulantem (zemřel v r. 1963 v Moskvě). Od roku 1951 žil převážně ve své druhé vlasti, v Sovětském svazu, hodně však cestoval a angažoval se ve světovém mírovém hnutí.
   Vězeňská léta spisovatele nezlomila. Temnota káznice ho provokovala k hledání světlého východiska. Nalezl je v bytostech svých spoluvězňů, jež oslavil v posmrtně vydaném souboru psychologických portrétů vězněných druhů ze všech sociálních skupin, který je považován světovou kritikou za "zeměpis duše", a v další tvůrčí činnosti. Promýšlel základní existenciální otázky a odpovědi na ně hledal i v tradičních kulturních hodnotách minulosti. Z několika her tehdy vzniklých jsou nejvýznamnější Josef a jeho bratři, v níž se prolínají humanistické prvky křesťanství a islámu, a světoznámá Legenda o lásce na námět několikrát zpracované orientální legendy. V Hikmetově pojetí jde o legendu o láskách - milostné, rodinné, egoistické, oddané, obětující i všeobjímající, předvedenou na příběhu umělce Ferchada, princezny Širín, její sestry - panovnice Mechmene Banu a vezíra. Autor vyzvedá zvláštnost lidské lásky jako schopnost milovat a o tento cit bojovat. Deset let Hikmetova utrpení v žaláři se symbolicky transformuje do desetiletého Ferchadova boje s Železnou horou. Významnou básnickou hodnotou tohoto období je i cyklus Listy z vězení (1942-1950).
   I období umělcova života na svobodě je cestou objevování. Uvědomuje si protikladnost a rozpornost tehdejšího bipolárního světa. V dramatu Podivín upozorňuje na svár cti a přizpůsobivosti, na prodejnost soudů a znetvořující moc peněz a bohatství tehdejšího světa kapitalismu. Jako jeden z prvních Hikmet upozornil v padesátých letech na rysy stalinského režimu v satirické tragikomedii A byl vůbec Ivan Ivanovič? (v české verzi Byl Filip Filípek nebo nebyl?), v níž zesměšnil dogmatismus, přetvářku, patolízalství, frazérství a parodoval některé dobové umělecké praktiky. Hra, která nebyla jen tehdejší aktualitou, hovoří i k našemu dnešku, neboť vyjadřuje genezi zloby a nenávisti, charakterizuje obecné vlastnosti mnohých ješitů, nedovzdělanců a sběratelů vyznamenání a je příkladem toho, jak chutná moc.
   Spisovatel - světoobčan si váží přízně veřejnosti mnoha zemí, které navštívil, zvláště slovanských, v nichž nalezl mnoho přátel (mj. se stal polským občanem, neboť jeden z předků z matčiny strany byl polský emigrant Borzecki, který uprchl do Turecka po porážce polského povstání v r. 1848 a přijal jméno Mustafa Dželaleddín. Nazim přijal spolu se státním občanstvím i původní jméno svého předka Borzecki). Nic však neutlumilo umělcovu touhu po rodině a turecké vlasti, kam se nemohl vrátit. "Být exulantem je strašnější než smrt," píše.
   V padesátých a šedesátých letech vrcholí i Hikmetovo tvůrčí umělecké hledání. Dosahuje pozoruhodné syntézy národních a světových prvků. Především vliv francouzské a ruské avantgardy (surrealismu a futurismu) skloubil s tradicí turecké lidové poezie. Do osobitého spojení práce s rytmem a rýmem zapojil i techniku volného verše. V divadelní tvorbě uplatnil zprvu tradice sovětských "masových podívaných" a posléze syntézu pamfletu, realistického i lyrického dramatu, tureckého lidového divadla s prvky divadla epického a absurdního.
   Zmíněný Hikmetův vztah k naší vlasti vyjádřil nejen občasný spisovatelův pobyt v Československu, ale i přátelství s několika tvůrci (zejména s Vítězslavem Nezvalem a Jiřím Taufrem) a dvě knihy s pražským námětem (sbírka Pobyt v Praze, ovlivněná nesporně českou poezií všedního dne, a drama Pražský orloj). Širokou veřejnost si Hikmet získal inscenacemi svých her na mnoha našich jevištích. Zvláště pozoruhodné byly inscenace Legendy o lásce ve vinohradském divadle s hlavními postavami v podání Jiřiny Švorcové, Antonie Hegerlíkové a Stanislava Remundy, jevištní ztvárnění Podivína ve hvězdném obsazení na Národním divadle v režii Otomara Krejči a nezapomenutelné představení satiry Byl Filip Filípek nebo nebyl? v divadle ABC s Janem Werichem, Rudolfem Deylem ml. a Milošem Kopeckým v stěžejních rolích. Rovněž filmové ztvárnění Legendy o lásce v režii Václava Kršky s okouzlující Janou Rybářovou jako Širín si získalo mnoho diváků.
   Hikmetův lidský a umělecký odkaz, vstřícně přijatý kulturní veřejností mnoha zemí světa, je nadále živý a aktuální proto, že autor se nezpronevěřil základním společenským hodnotám lidskosti, touhy po svobodě a spravedlnosti a umělecky vždy akceptoval osvědčené kulturní hodnoty minulosti i progresivní prvky světového uměleckého vývoje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]