Ouplné dílo básnické (1971 až 2008), tak zní - trochu ironicky - název samizdatového vydání tří básnických knih Miroslava Oravy (Ing., 1941 ve Zlíně, člen Unie českých spisovatelů, žije v Brně), k nimž jsou připojeny některé samostatné básně. Počítačový otisk, jejž autor redakci zaslal, nese označení "Jediný exemplář tohoto definitivního rukopisu pro Obrys-Kmen" a obsahuje sbírky "Epoxidy" (v originále však Epoxydy), "Zpěvy zvířat a lidí" a "Air", přičemž nejstarší ("Kde domov můj" ze Zpěvů) byla recitována již v roce 1971, nejmladší ("Nostalgie" z Air) byla napsána v červnu letošního roku. Jakkoli je tisk deklarován jako "rukopis" (zprostředkovává samizdatovou báseň Air z roku 1999), nese znaky svépomocně editované knihy. Z umělecké hodnoty textů lze usuzovat, že přináší výběr toho nejlepšího z dosavadní autorovy tvorby, jak je také deklarováno na úvodní straně.
   Samizdatem "vydávaná" nová česká produkce za tzv. normalizace byla zaplevelená opusy grafomanů různých odstínů, ale přinesla i hodnoty dnes nepřehlédnutelné (někdy publikované "oficiálně" v letech osmdesátých).
   Samizdat soudobý, v době restaurační a porestaurační, je na tom - vzato z hodnotového hlediska - dosti podobně. A nejen z hodnotového hlediska, ale to raději ponechme stranou. A píši velmi rád, že také básně Miroslava Oravy patří k té "skryté tváři české literatury", která je nepřehlédnutelná, jakkoli je prozatím přístupná pouze omezenému okruhu čtenářů, popř. se skrývá v rukopise.
   Analýza, komparativní výklad a interpretace by si zasloužily samostatnou studii nebo alespoň poučený doslov ke skutečné knize, nemohou být předmětem informativní glosy, jak je přináší každé pokračování tohoto seriálu. Tedy jen stručně k Oravově poetice, k jejím kořenům:
   Orava píše volným veršem, místy rýmovaným ("jen větru rým", zvláště ve "Zpěvech"), někdy s monovokalickou instrumentací, např. "kříž se blíží a tíží", s aliterací ("mrzí maličko mrzí mámo / mne ta řeč"), s využitím rýmových ech (uši - duši, matek - zmatek, vát - vivat), paronomázií (kanóny - kánony, poprava - poopravení, močil - otročil, pouště - opustily), rozmanitých rýmových a asonančních obměn a ozvuků uvnitř veršů či na jejich hranicích, refrénovitosti. Někdy ústrojně neologizuje ("sněžejší"), jindy těží z oxymoronu ("sebe popelem vody přebrodit"), některé básně lze označit jako tvárně virtuózní ("O smyslu básní ze strání"). Jeho metafory, přirovnání, synekdochy jsou zcela konkrétní, dužnaté, hmatatelné i voňavé, plastické i vizuální, slovem smyslově konturované. Jsou nositeli různých doprovodných, nejednou symbolických významů. Konkrétní je i stylizované hledisko, lehce sebeironické autostylizace (kupř. "úspěšný poštovní doručovatelka-inženýr až do důchodu", "cestovatel" nebo klient psychiatrického ústavu - spojeno s křečovitou obrazností trhajícího se mozku, horečky, pahýlů a tříště ker - nebo "bezejmenný" básník). Křesťanská motivika je duchovně emblematická, parabolická, těží z novozákonních podobenství a příměrů (tohoto rodu jsou i citace, invokace a apostrofy). Autor vzdoruje přesile smutku ("kde jinde hledat lidi než na kolejích v řekách a na stromech") vědomím nezničitelnosti Boha a Domova; ten je mu víc než "Avignon nebo Řím", cosi posvátného, a přitom dostupného a rozprostraněného. Život je - přes absurditu a třeštící myšlenky - cosi reálně úžasného a zázračného, když dlíme "blízko křesadel, nedaleko ohňů a daleko od pušek".
   Málokterý čtenář si neuvědomí jisté mélické kouzlo veršů (ve spojení s moravskými motivy), které autora sbližuje s Jaroslavem Seifertem. Ale kdybych měl vyjmenovat všechny básníky, s nimiž Orava může cítit slovesnou spřízněnost, byla by to "jmenovačka" dlouhá, předlouhá, tedy jen na základě prvotního dojmu: "Zpěv pražce" má autostylizací i jinak blízko k Novým zpěvům S. K. Neumanna. Písňovost i vzdorovitost jeho lyrických vyznání místy připomene Fráňu Šrámka. Wolkerovský je soucit, něha a zázračné vidění dětských očí. Někdy slyším statečné slovo Konstantina Biebla, jindy sám autor připomíná Vladimíra Majakovského ("Nostalgie"). Chybět by neměli ani Jakub Deml či Jan Zahradníček, jistě Vladimír Holan ("Identifikace"), atd.
   Jakkoli Orava píše o "definitivním rukopisu", je po přečtení svazku zřejmé, že je nutné opravit básně nejen korektorsky či gramaticky, ale i po stránce jiné, vždyť některé se opakují, přecházejí ze sbírky do sbírky, což by při "jednosvazkovém vydání" působilo nevhodně; namátkou jmenuji báseň Odlitek ruky, kterou nalezneme ve sbírce Air a v nezměněné podobě i v Epoxidech (ve čtvrté části nazvané "Studně"), podobně jako dvě básně nazvané Studánky I a Studánky II.
   Být básníkem je posedlost, kterou nemůže nikdo překonat volním aktem, proto ani Oravovi nevěřím, že tímto svazkem má "od básní nadlouho nebo navždy pokoj". Naopak mu přeji, aby se mu po dlouhých letech podařilo najít nakladatele pro všechny tři sbírky, ať již vyjdou v jednom svazku, nebo jako tři samostatné knihy veršů. Samizdatová sbírka zůstává i dnes projevem "nenormální" ediční situace a měla by být nahrazena - dříve či později, jakmile to ekonomické a cenzurní okolnosti dovolí - plnohodnotnou edicí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]