Víc než kdy jindy je třeba připomenout osobnost Tomáše G. Masaryka, od jehož narození uplynulo loňského roku 160 let, neboť současní čeští politikové jsou ve své domýšlivosti až bohorovní.
   Zásluhou Masaryka, svou profesí filozofa a sociologa, ve spolupráci s Dr. Edvardem Benešem a Milanem R. Štefánikem, vznikla Československá republika, aby učinila z poddaných svobodné občany. Její vznik byl zaplacen krví vlastenců, nikoliv cizáků.
   O životních obzorech mladého Tomáše Masaryka napsal již zesnulý prof. PhDr. Jaromír Dvořák, Dr.Sc., rozsáhlou odbornou studii, která by si zasloužila samostatné vydání. Vyhradit finanční prostředky na literaturu tohoto druhu, jakož i na literaturu ostatních levicových autorů, k nimž Jaromír Dvořák patřil, vlády, střídající se na svých postech od listopadu 1989, kategoricky odmítly.
   Tomáš G. Masaryk, rodák z Hodonína (nar. 7. 3. 1850), na rozdíl od mnoha dnes renomovaných oficiálních reprezentantů české, postupně se odnárodňující politické scény, tkví svými rodnými kořeny v česko-slovenském prostředí, nezámožném, převážně venkovském, a tedy lidovém.
   Od naprosté většiny současných českých politiků lišil se Masaryk podstatně tím, že byl v mládí přímo bytostně spjat ne s městem, ale s venkovem, jeho přírodním rytmem, jeho zvyky a obyčeji, vesnickým folklórem, lidovou písní a lidovou zbožností, jejím nekomplikovaným mravním řádem i životní kázní a od toho odvozeného smyslu pro sociální spravedlnost. Měšťanská rozmazlenost a zhýčkanost mu byla naprosto cizí.
   Masaryk své dětství a chlapectví prožil na jižní Moravě a na Slovácku koncem padesátých let 19. století, ještě za doznívajících tendencí obrozenských. Vždyť Masaryk se narodil jen rok poté, co byl mocensky rozehnán kroměřížský sněm, protože svým celkovým jednáním a přípravou liberální ústavy naprosto nesplňoval očekávání rakouské vlády, která po porážce maďarské revoluce v únoru 1849 zesílila svůj reakční tlak a nastoupila kurs neoabsolutismu. Masaryk vyrůstal v prostředí poznamenaném panskou a církevní autoritou a autoritářstvím.
   Do osudů dospívajícího Masaryka zasáhly události prusko-rakouské války z roku 1866. Stal se na jižní Moravě svědkem bitevní šarvátky při pruském pronásledování nepřítele. Na vlastní oči spatřil důsledky střetnutí: krev a zranění. Nechtěl zůstat stranou; chtěl zasáhnout a pomoci a sám při tom utrpěl úraz. A ještě jedna událost otřásla mladým Masarykem, když se ve věku asi deseti let dozvěděl, že v jeho bezprostředním okolí se oběsil pacholek. Tehdy si mladý Masaryk s veškerou naléhavostí uvědomil hrůznost sebevraždy, dohánějící člověka ocitnuvšího se v bezvýchodné situaci k násilné smrti. Tento fakt provázel pak Masaryka s velkou nutkavostí.
   Jeho snaze o všem důkladně přemýšlet a vše důkladně domýšlet vděčíme, že nezůstalo jen u tohoto emočního prožívání. Zde, v dětství a mládí Masarykově, nutno totiž spatřovat počátky jeho zájmu o sebevraždu jako hromadný jev a projev společnosti nemocné, jako symptom její krize, rozkladu, jejích mravních hodnot. Tomu chtěl od mládí čelit zniternělou vírou, náboženstvím, nikoli však církevnicky autoritativním, ale - jak se domníval – logicky zdůvodnitelným.
   V polovině šedesátých let 19. století, kdy se v mezinárodním měřítku začaly šířit ideje proletářského internacionalismu, donesly se k Masarykovi, dychtícímu po poznání, tyto myšlenky v transformované podobě socialismu křesťanského, tehdy aktuálního, slovansky motivovaného cyrilometodějství, šířeného zejména na Moravě v souvislosti s miléniem slovanské mise soluňských bratří věrozvěstů. S tím vším souvisí Masarykovo probouzející se národní vlastenecké uvědomění, které pozoruhodně tíhlo nikoli k Čechám, k Praze nebo k moravanství, nýbrž k slováctví, ke Slovensku. Došlo svého vyjádření v tom, že mladý Tomáš, zapsaný v úředních dokladech, matrikách i vysvědčeních jako Masařík, se tomuto počeštělému pravopisu vzepřel a prosadil, ve shodě s místním územ a slovenskou výslovností bez „ř“ psaní svého příjmení, totiž tvrdě – Masaryk. A na tom z Tomášovy rozhodné vůle už trvale zůstalo. Stáváme se tak svědky Masarykova národnostního osamostatnění, zdůvodněného jako uvědoměním a protestem.
   Masaryk od chlapectví a jinošství prudký, nesnášel pokrytectví, nemyslivé přizpůsobování a podřizování autoritě, ať učitelské, ať církevní, nevycházela-li z pravdy vůči světu a lidem. Tam, kde tento požadavek plněn nebyl, Masaryk vyjadřoval svůj nesouhlas.
   Tak na gymnáziu v Brně došlo k názorovému střetnutí, když ředitel vyžadoval účast studentů na zpovědi. Masaryk tento příkaz k účasti odmítal jako dogmatické autoritářství. Vlastní vnitřní přesvědčení ředitel toho gymnázia totiž neměl, pokrytecky však předstíral, že je má. Masaryk v propuknuvší hádce bezzásadovost řediteli přímo vytkl; urazil tak jeho neotřesitelnou autoritu, a následovalo consilium abeundi (rada a pokyn, aby opustil ústav).
   Poté, co gymnázium v Brně Masaryk opustil, naskytla se možnost pokračovat ve studiu na gymnáziu ve Vídni, kde maturoval 4. července 1872. Jeho další směřování vedlo na filozofickou fakultu. Jako obor si vybral klasickou filozofii. V šestadvaceti letech dosáhl Masaryk, nezámožný, nadaný syn panského kočího a drába z Hodonína, nejvyšší mety, které mohl jako absolvent filozofické fakulty dosáhnout, nabyl doktorátu z filozofie.
   Vídeň byla tehdy metropolí rakouské monarchie, přirozeným centrem státu; byla však také největším střediskem Slovanů. Slované (Češi, Moravané, Slezané, Poláci, Rusíni, Ukrajinci, Lužičtí Srbové, Slovinci, Chorvati, Srbové ad.) představovali v mocnářství nejpočetnější národnostní skupinu. Masaryk si to ve Vídni dobře uvědomoval a snažil se zasáhnout a pomoci, kde to bylo účelné. Především v Akademickém spolku sdružení vysokoškoláků. Byl zvolen za jeho starostu (předsedu). V čítárně bylo v době rozkvětu Akademického spolku vyloženo 65 časopisů různých oborů. Jako předseda podporoval rozmanité klubové aktivity, klub zábavní, klub ruský; fungoval i klub stenografický, odbor právnický a filozofický. Zde už se rodila Masarykova idea vymanění Slovanstva z rakouské monarchie.
   Masaryk se v druhé polovině sedmdesátých let, po dosažení doktorátu, dále ideově profiloval: sdílel dobové odmítání značné části české veřejnosti k papežské autoritářské politice. Pius IX. vyslovil se totiž roku 1877 v projevu velmi ostře proti Rusku, které 24. 4. 1877 vyhlásilo válku Turecku; papež označil Rusko za „bludařskou velmoc“. A papež se dotkl nelibě českého národa ještě jednou, když veřejně před rakouskými poutníky odsoudil federalizační snahy národů rakouské monarchie. U příležitosti padesátého výročí papežova biskupování česká katolická církev vyjádřila Piovi IX. svou oddanost přes půl milionem podpisů. Zvláštní delegace vedená českými šlechtici Moricem a Jiřím Lobkowiczem podpisy svázané ve čtyřech silných svazcích odevzdala papeži. To Masaryka pobouřilo. Napsal v této souvislosti 18. 5. 1877 Zdence Šemberové (dcera národního buditele Aloise Vojtěcha Šembery): „Co říkáte papeži a národu českému? Kdybych směl pracovat (Masaryk byl tehdy nemocen), chtěl bych do Národních listů napsati několik článků o papežství a jaký užitek my pro osvětu z toho máme, že se národ náš, aspoň část vůdců, spojila. My jsme ponejprve vydatným způsobem proti církvi bojovali, my jsme vztyčili prapor svobody – potomci husitů jsou papeženci a v růžovém spolku! Bože dobrý, jak dlouho máme chodit, bloudit ve tmě? Co z nás bude?“
   Z různých rozptýlených faktů jsme poznali, že Masaryk mířil od vědy k praktické politice. Vážil si realistických, aktivizujících tendencí ve společnosti, proto měl z Českého království nejblíže k Moravě a Moravanům; ti neuznávali pasivní opozici a pasivismu se vzpírali. Spatřoval ve vědě sílu přetvářející a organizující svět. Toto přesvědčení ho spojovalo s lidmi mladými, mladými věkem i názory.
   Masaryk odmítal rozhodně nejen diskriminaci jednotlivých národů a ras, nýbrž i jejich vyvyšování v národy a rasy vyvolené. S nacionalistickými kritérii při posuzování národů, jejich „čistoty“, nesmíšenosti, nesouhlasí: „Co se (…) evropských národů týče, není ani jeden čistý a nesmíšený. Angličané, Francouzi, Němci i Slované poněkud jsou vespolek nebo s jinými co do řeči vymřelými národy smíšeni. Poměšování to děje se však postupem času napořád klidným, mnohdy však i nepřátelským a surovým způsobem; tak např. poněmčili Němci tím i oním způsobem velikou část národa slovanského. Avšak mnozí němečtí spisovatelé, prohlašujíce nás Slovany za národ nižší a neschopný, zapomínají, že snad polovice z toho, co dnes německým zoveme, taktéž slovanským vším právem zváti můžeme, a že tedy neschopnost slovanská jest pouze jejich výmysl.“
   I když pouze okrajově, stojí za zmínku Masarykův obdivuhodný rozhled v diplomatickém dění sedmdesátých let 19. století. Svědčí o tom strhující Masarykova studie O právu mezinárodním, publikovaná ve Vojenských listech roku 1878. Zmíněná studie má nejen kategorizující, klasifikující charakter, nýbrž popisuje řadu příkladů mystifikujících praxi nastupujícího, mohutnějícího a vítězícího imperialismu, osvědčujícího svou dobyvačnost, úskočnost, lstivost a čachrářství.
   Ve svých osmadvaceti letech Masaryk hodnotil politickou situaci realisticky. Registroval základní tendence i odstíny, vyznačující politickou a diplomatickou praxi i rutinu politiků rodícího se imperialismu, jeho koalic a bloků.
   Interpretace Masarykova, odvozená z tehdejšího napětí na Balkáně, ač nás od ní dělí víc než sto třicet let, uchovává si svou relativní platnost. Děje se tak v souvislosti s napadením Jugoslávie ze strany NATO, tj. po agresi bez formálního vypovězení války.
   Tuto agresi provázely opakované ultimativní požadavky a podmínky (dovozové embargo, hospodářská blokáda a finanční sankce). Akce nepřátel vyvrcholily ničivými údery NATO na svrchované jugoslávské území. Jako humanistická vize dosti vzdálené budoucnosti zní Masarykova definice z roku 1878, že „...právo mezinárodní spočívá v základech svých na vědomí, že každý člověk druh druhu roven jest a že osobnost lidská všude právem hájena jest a býti má...“

   x x x

   Na podzim roku 1989 se vrátil do Československé republiky Karel Schwarzenberg, žijící od roku 1948 až do podzimu 1989 mimo Československo. Ve Vídni a pak ve Štýrském Hradci začal studovat práva, která nedokončil; později v Mnichově studoval lesnickou školu. Údajně kvůli předčasné smrti svého adoptivního otce Jindřicha Schwarzenberga studium přerušil a začal hospodařit na rodinných statcích v Rakousku a Bavorsku, které se mu stalo rodinným sídlem.
   Dne 10. července byl jmenován kancléřem tehdejšího prezidenta republiky Václava Havla. Z funkce kancléře odešel v roce 1992 v souvislosti s abdikací prezidenta Havla.
   V letech 1992-2004 se Schwarzenberg věnoval řízení rodinného jmění, které získal nikoliv podle práva českého, nýbrž rakouského.
   V senátních volbách v roce 2002 neúspěšně kandidoval v obvodu Strakonice, avšak v listopadu 2004 byl ve volebním obvodu Praha 6 zvolen senátorem, nominován US-DEU a ODA.
   Dne 9. ledna byl jmenován ministrem zahraničních věcí České republiky; do vlády byl nominován Stranou zelených.
   V červnu 2009 spolu s Miroslavem Kalouskem založil stranu TOP 09. Na celostátním ustavujícím sněmu strany, konaném 27. a 28. listopadu 2009, byl zvolen předsedou TOP 09. V této funkci, kromě ministra zahraničních věcí České republiky, setrvává Karel Schwarzenberg dosud.
   Připomeňme si, co prospěšného a užitečného po příchodu do naší republiky z dlouholetého pobytu v cizině, vzdálen naší zemi a poměrům, vykonal, neboť fungování pana Schwarzenberga v tak závažné politické funkci je pro většinu českých občanů problematické, až kontroverzní. K nedůvěře v jeho hájení českých zájmů přispívá totiž i fakt, že se nechá některými občany nejen lidu prostého, nýbrž i jistými českými vládními činiteli oslovovat titulem kníže. Toto slovo totiž podle Etymologického slovníku jazyka českého znamená „příslušník vysoké šlechty, poddaný přímo panovníkovi“. Ptám se: jakému? Česká republika má přece prezidenta. A již náš první prezident Tomáš G. Masaryk v roce 1920 zákonem č. sb. 243 zrušil všechny šlechtické predikáty. Ti, kteří tento demokratický zákon porušili, byli za první republiky souzeni.
   Lidové noviny Ferdinanda Peroutky z 21. dubna 1935 popisují dokonce soudní proces, v němž byl podle uvedeného zákona souzen pachatel, který na čabraky svého závodního koně umístil svůj bývalý šlechtický erb. A nyní, léta páně 2010, se pan Schwarzenberg nechá oslovovat dávno zrušeným titulem kníže a – neprotestuje! Věru by se prezident Masaryk nejen podivil, ale rozhorlil, kdože se pohybuje (pospává) v tak významné politické funkci a nechává se oslovovat titulem kníže!
   I když nejde o zcela banální problém, jsou situace podstatně závažnější, dokazující, že to s tím „českým vlastenectvím“ nemyslí pan Schwarzenberg doopravdy.
   Alarmujícím pro českou veřejnost by mělo být jeho interwiev, ještě coby kancléře Václava Havla, s redaktorem Straubinger Tagblatt v roce 1990, kdy ve své odpovědi v souvislosti s vysídlením sudetských Němců z české země uvádí: „...že se německým spoluobčanům stalo strašné bezpráví, to je zcela nepochybné...“
   Pan Schwarzenberg přece dobře věděl, jaké požadavky svých soukmenovců seřadil tehdejší mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu Franz Neubauer:
   - zrušit dekrety prezidenta E. Beneše z roku 1945,
   - uznat právo sudetských Němců na vlast a umožnit již nyní těm, kteří si to přejí, návrat do ČSFR,
   - zrušit vyvlastnění majetku z roku 1938, 1939 a později, nebo v roce 1945, 1946 a po roce 1948 – vše v rámci možností ČSFR,
   - zaručit Němcům, žijícím v ČSFR i těm, kteří se vrátí, práva stranických menšin podle evropského standardu, včetně práva na samosprávu a kulturní identitu.
   Z úst F. Neubauera nepadla tehdy ani zmínka o Postupimské konferenci čtyř mocností, které o odsunu sudetských Němců z našeho pohraničí rozhodly.
   Uvedené požadavky jsou natolik razantní, že nesporně dokazují především souvislost s mocenskými změnami u nás po 17. listopadu 1989. To je fakt velmi podstatný, neboť od nároků sudetských Němců se zároveň odvíjí rostoucí arogance a troufalost těch, kteří svého času vyháněli české obyvatele z pohraničí, konfiskovali jejich majetek, stříleli, vraždili a podstatnou měrou přispěli k rozpoutání druhé světové války.
   Pan Schwarzenberg je v kontaktu s restituenty, jako je paní Coloredo-Mansfeld, kteří neoprávněně vyžadují, jako potomci henleinovců, po státu restituce.
   Dne 8. července 2008, ve funkci ministra zahraničních věcí České republiky, podepsal s americkou ministryní zahraničních věcí Condoleezzou Riceovou smlouvu o umístění radarové základny v oblasti Vojenského území Brdy.
   Šéf NATO, generální tajemník Severoatlantické aliance Andres Fogh Rasmussen vyzval v Bruselu 14. října 2010 k vybudování protiraketové obrany slovy: „Hrozba je jasná, prostředky existují a náklady lze zvládnout.“ To uvedl Rasmussen v debatě o nové strategické koncepci, kterou měl přijmout listopadový summit v Lisabonu. Určit mj., zda NATO přijme americký štít za vlastní projekt.
   K tomuto návrhu učinil náš šéf diplomacie pan Karel Schwarzenberg velmi vstřícné gesto, když prohlásil: „Je nutné, aby se NATO konečně odhodlalo. S vývojem není dnes obrana teritoria technicky možná bez protiraketové obrany. Američané mají nejlepší techniku a někdy se zapomíná, že jsou stejně jako my členy NATO. Takže s pomocí boží teď natovská raketová obrana bude.“ Že však Evropany čekají další dodatečné výdaje, asi 200 milionů eur, tedy 4,88 mld Kč během deseti let na rozšíření aliančního softwarového systému ALTBMD (aktivní vrstvené obrany bojiště před balistickými raketami) o rozhraní k propojení se štítem USA, pan Schwarzenberg cudně pomlčel.
   Jakou záruku hájení českých zájmů v zahraničí skýtá občanům České republiky potomek Schwarzenbergů, kteří, jak známo, se „proslavili“ u příležitosti zasedání českého sněmu 25. listopadu 1889, kdy Karel Schwarzenberg, onoho jména čtvrtý (1859-1913), praděd dnešního současníka Karla, tohoto jména už sedmého (nar. 1937), tvrdě odmítl umístění desky na nové budově Národního muzea na Václavském náměstí se jménem Jana Husa! Poté, co mladočech Josef Šíl obhajoval jméno muže, jenž roztříštil pokořující a ponižující pouta autority, postavil právo svědomí, volnosti myšlení proti autoritě, který jako prvý provolal pokrok svobody, muže, který má veliké zásluhy o jazyk český i písemnictví české, nemá právo mít desku se svým jménem na muzeu, coby Pantheonu vědy a umění českého.
   Karel IV. Schwarzenberg pobouřil tehdy nesmírně české vlastence, když ve svém projevu tvrdě odsoudil Jana Husa a jeho učení, které „...není nic jiného než komunismus 15. století ... však husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů... z té příčiny nebudete se diviti, když u nás panuje averse proti husitismu, a budete-li se prohlašovati za husity, my vám budeme nejkrutějšími nepřáteli“.
   Mnozí, zejména stoupenci strany TOP 09, vzniklé kontaminací, neboť přeběhlíci z jiných politických stran to vzali „úprkem“ po zjištění, že jejich dobře placená politická židle se začala kymácet, budou zajisté tvrdit, že pan Schwarzenberg nemá nic společného s historií svých předků. Podle toho, čím se od doby svého působení v České republice prezentoval, dokázal, že antihusitskou averzi svých předků má v sobě přímo geneticky zakódovanou.
   Pan ministr Schwarzenberg pochopil (především k dosažení vysokých volebních preferencí jeho strany TOP 09), že je nutné chodit mezi prostý český lid, jako to kdysi činil i král Václav IV. Navštěvuje proto nikoli jen restaurace, kde polévka stojí šest set korun, nýbrž i hospody, kde při pivu „dá řeč“ i s řadovými českými občany.
   Je s podivem, že při své lidumilnosti nikterak panu Schwarzenbergovi nevadí problematika současné tržní ekonomiky, že jsou mu lhostejné nestydaté ceny monopolních výrobců a prodejců, že snad neví o dalších nemilosrdných zásazích ministra financí pana Kalouska, který zdražením potravin, elektřiny, plynu, spojů, dopravy atd. v rámci ekonomické reformy (kterou nelze nazvat než zlodějnou) uvrhne téměř tři miliony lidí na a pod hranici bídy.
   Mají-li si zvykat občané na tzv. úsporná opatření, a tím i na další „utahování opasků“, pak tedy všichni – ve vládě, v parlamentu i na Hradě, a to redukcí svých horentních apanáží nejméně o 20 %. Ještě i pak by jim zůstal – ve srovnání s prostým lidem českým – vysoký životní nadstandard. Dokázali by konečně občanům, jimž po dvacetiletém rozkrádání České republiky, stále zvyšující se nezaměstnanosti a neustávající drastické politice vládních činitelů, právem dochází trpělivost, že naší politické elitě vůbec nejde o hromadění majetku, nýbrž o službu vlasti.
   Lidé totiž mají už dost demagogie, arogance, samolibých úsměvů a veškerých výhod politiků, cenzury, politické hašteřivosti a odvety (třeba i na dětech, vyjádří-li jejich rodič naplno pravdu), všeho toho „kádrování“, lustrování, projevů nové totality. Chtěli by žít v klidu a pokojně pracovat (pokud vůbec práci dostanou).
   Pan ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, potomek protireformační šlechty, by měl poskytnout panu Markusi Mauritzovi ze Straubinger Tagblattu poopravené své původní interwiev z roku 1990, třeba o tom, z čeho by čeští vlastenci, pronásledováni šest let německými fašistickými okupanty, platili odškodné sudetským Němcům, kteří se postavili proti státu, v němž žili jako plnoprávní občané.
   Svého času uveřejnil deník Špígl článek doc. Dr. Ing. Edgara Semmela, Csc., s názvem „Zapomněl landsmanšaft na Křišťálovou noc?“ Z jeho textu vyjímám: „České a židovské obyvatelstvo našeho tehdejšího pohraničí bylo po Mnichovské dohodě z větší části vyhnáno ze svých domovů a oloupeno o většinu majetku. Na těch, kterým se nepodařilo včas se zachránit útěkem do vnitrozemí, dopouštěli se Němci v bývalém československém pohraničí zrůdných zvěrstev, např. v tzv. Křišťálové noci roku 1938. … S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem musím stále považovat transfer Němců z Československa sice za bolestivý, avšak nezbytný a oprávněný akt, za který se před nikým nemusíme ospravedlňovat… Je třeba, abychom byli velice opatrní a prozíraví. Neustupovat fašizujícím tendencím, protože někde to začíná, vypadá to úplně nevinně; potom jsou důsledky: šest milionů padlých životů. To chci uvést jako poselství pro budoucí generace.“
   Mezi záliby pana Schwarzenberga patří prý politika, staré a nové umění, zvláště moderní architektura. Avšak jeho zastoupení České republiky v zahraniční politice je pro občany naší vlasti národním neštěstím.


   Zachovala se kuriózní vzpomínka na první přijímač na Pražském hradě. Pan Alois Kadlec, stolník prezidenta Masaryka, vypravuje:
   „Já měl rádio už v době, kdy se ještě poslouchalo na brambor. Přeřízl se vejpůl, mezi obě půlky jsem dal čistou fotografickou desku, do levé poloviny bramboru se vstrčila anténa, do druhé uzemnění, koupil se detektor, sluchátka - a už to hrálo.“
   A na krystalku nachytal i prezidenta republiky. Když měl službu u výtahu, krátil si čas poslechem. Mosazný věšák v přízemí posloužil za anténu, uzemnění připevnil na radiátor. „Tak co, zdalipak vám to taky hraje? Nebo jen tak děláte, jako že něco slyšíte?“ překvapil ho Masaryk. Stolník nasadil svému pánu na uši sluchátka, chvíli si hrál s detektorem a najednou viděl, jak Masaryk začal poklepávat špičkou boty do rytmu jisté populární písničky.

   (Přetištěno z knihy Karla Sýse Jak se bavila Praha, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 399 Kč)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]